Školy se mění, protože se mění společnost

O čem je Vaše kniha Co je nového ve vzdělávání?

Ta knížka vysvětluje, co a proč se změnilo ve vzdělávání za posledních dvacet let, ale ve skutečnosti to vlastně bere trochu více z gruntu, tak nějakých 150 let, protože pokud člověk chce rozumět tomu, co se změnilo za posledních dvacet let a proč, tak je nutný znát ten kontext.

Jaké jsou podle vás nejvýznamnější změny, které se v oblasti vzdělávání v poslední době udály?

Já si myslím, že úplně to klíčové je změna společenské objednávky. Protože ty předchozí společnosti, ve kterých jsme žili někteří a naši rodiče a prarodiče, tak to byly společnosti hierarchické. Byly postaveny na tom, že vzdělávací systém měl zajistit, že když někdo nahoře vydá příkaz, ať už ve státě, ve firmě, v armádě, tak ten příkaz doputuje až do těch nejnižších pater, cestou ho všichni pochopí a vykonají to, co ten příkaz říká, a budou za to nějakým způsobem odměněni. Což dneska vypadá, jako že je to takové ošklivé a autoritativní, ve své době to mělo svůj význam, protože ta společnost tak byla organizovaná, a jestliže ten systém dosáhnul tohoto efektu, to znamená: ,,zopakuj, co jsem ti včera řekl“, ,,a vykonej, co jsem Ti přikázal“, tak to přinášelo nějakou ekonomickou prosperitu a funkčnost té společnosti. Ale to, co se změnilo z nejrůznějších fenoménů v posledních dvaceti letech, ale možná bych mohl říct v posledních 10-15 letech, protože já tu změnu vidím někdy po roce 2000, tak to je, že se změnila společnost.

V čem přesně se společnost změnila?

Už není tak hierarchická, je hierarchická ve státní správě a velkých firmách asi, ale jinak je doplňovaná hodně horizontálními strukturami tzv. společností sítí, kdy každý je víc zodpovědný sám za sebe, je dejme tomu freelancer, který se nechá nejímat někde příležitostně. Nebo sice je v nějaké organizaci, ale má úkol, který musí vykonat ve spolupráci s dalšími lidmi a nese za ně odpovědnost. A to znamená, že úkolů, které by šly od shora dolů společností, jako výrazně ubylo, ale přibylo hodně těch úkolů, které jsou zadávány individuálním směrem a to zadání se vlastně změnilo a myslím si, že by se dalo pojmenovat jako: Najdi si svůj úkol, převezmi za něj odpovědnost a přijď nás přesvědčit, že jsi ho udělal dobře.

Tehdy školy pracovaly podle sloganu: ,,Zopakuj, co jsem ti včera řekl, a vykonej, co jsem ti přikázal“.

 

Z osobní zkušenosti, ať už jako zaměstnanec nebo zaměstnavatel, mohu potvrdit, že vlastně dneska my si většinou nenajímáme lidi pro to, aby vykonali, co si vymyslíme a my to jenom zkontrolujeme. Ale my dnes čekáme, že ten člověk si ten úkol najde a pojmenuje sám a na konci řekne: „udělal jsem to a je to dobrý“. Sám vím, že když jsem před lety začínal v nové profesi a dostal jsem za úkol udělat seriál, což bylo něco, o čem jsem na začátku opravdu nevěděl nic, přičemž na konci teda muselo být něco, co se odvysílá a bude mít příslušný úspěch. Tak vím, že můj nadřízený si na konci nejvíce pochvaloval, že vůbec nevěděl, jak to vzniklo. Že se tím vlastně na rozdíl od jiných projektů zabýval zcela okrajově. A to si myslím, že je vlastně to moderní zadání a to je to, co se změnilo nejvíc.

Dalo by se to označit za dnešní skryté kurikulum?

Já myslím, že skryté kurikulum je ještě něco jiného. Že skryté kurikulum je, že ta společnost dřív opravdu vychovávala k poslušnosti a to co my bychom dnes potřebovali a co už některé školy realizují, protože to pochopily, tak je rozhodování. Dříve ty školy měly také různou podobu kvalitativní, ale ve skutečnosti to základní bylo, buď poslušný a to je ta základní ctnost. K tomu rakousko-uherskému buď poslušný, pak ještě přibylo: ,,drž hubu a krok“, ,,pokud vystrčíš hlavu, tak přes ni dostaneš“. A to co se dnes změnilo a to co je nejvíce potřeba je naučit se rozhodovat. Prostě kurikulum postavené na poslušnosti a rozhodování to je jakoby ten největší rozdíl. To znamená, že dneska, když přijdu do některých škol, tak vidím, že od první třídy kladou na rozhodování důraz a někdy až v absurdní podobě. Ty děti tam samozřejmě učí psát a počítat, ale to podstatné je, že ony se denně musí rozhodovat, co budou dělat, s kým to budou dělat, jak rychle to udělají, a nesou nějakou odpovědnost za ten výsledek. Není to jenom tak, že to odevzdají a paní učitelka jim řekne výborně, jednička, ale ony jsou nuceny, aby posoudily samy, jak to udělaly a nějak to obhájily. Nějak to udělaly a musí říct, no tak já jsem to udělal teda docela dobře, ale myslím, že tady to má nějakou chybu a ta chyba vznikla takhle. Což je něco, co dříve ve školách nebylo přítomné.

Nový slogan zní: Najdi si svůj úkol, převezmi za něj odpovědnost a přijď nás přesvědčit, že jsi ho udělal dobře.

 

A změnila se v tomto ohledu také role učitele. Jaký by měl v ideálním případě být?

Jedna z charakteristik dnešního světa je to, že je strašně proměnlivý a neexistují žádná plošná opatření. Proto si dovedu představit, že bych uměl pojmenovat deset vzdělávacích modelů, kde i ta pozice toho učitele je docela jiná a přitom všech deset bych považoval za docela jako dobré, takže já si nemyslím, že existuje nějaká ideální podoba učitele. Na druhé straně je pravda, že je zde patrný posun od někoho, kdo je jaksi zdrojem těch informací k někomu, kdo spíše mentoruje, vede a vytváří prostor pro učení. Ale například u walfdorského učitele je to ještě jinak, tam hlavní roli hraje osobnost, která má být tím zářícím zdrojem. Ale v jiných školách najdete například rovnocenného průvodce, který tomu dítěti spíše vytváří prostor. Pokaždé je to trochu jinak a já si vůbec netroufám hodnotit, co je správněji. Mně vlastně přijde důležité, aby se ti učitelé pohnuli z toho tradičního modelu a začali hledat nějakou cestu, takže mě ani nezajímá, jestli je ta škola už jako výborná, ale jestli se někam pohnula a jestli tu cestu hledá, protože já si myslím, že když ji začne hledat, tak ona nějakou najde. Ale když začne říkat, že tenkrát to bylo lepší a tam se máme vrátit, tak já si myslím, že ta škola, která se neposunuje, která zůstala stát, tak tam že se ta situace bude jednoznačně zhoršovat.

Proč si myslíte, že školy pomalu implementují poznatky z moderní pedagogiky a psychologie do své práce?

Já myslím, že dnes ty školy jsou strašně rozdílné a opravdu já potkávám dva kilometry, nebo tři kilometry od sebe školy, které se liší o světelné roky. A někde jakoby potkáte učitele, kteří vůbec neodmítají poznatky z vývojové psychologie. Umí s nimi pracovat, pochopili to změněné zadání, umí dosahovat těch výsledků, atd. A potom opravdu najdete hned vedle učitele, kteří říkají, že nic nejde, děti jsou hrozné a za všechno můžou rodiče a vlastně dřív to bylo lepší.

Jaká je příčina jejich rezignovaného postoje?

No, já mám pocit, že často to opravdu bývá proto, že ti lidé mají obavu. Učitelé jsou často ve stresu a ocitají se ve složité situaci bez nějaké zvláštní podpory. Já myslím, že současná debata o inkluzi je toho vzorovým příkladem. Kdy z něčeho v podstatě pozitivního, vznikla představa, že se nahrnou hordy nevzdělatelných do škol a ta záležitost se stává úplně iracionální. Protože pokud se bavíme o dětech ze základních škol praktických, tak já říkám ten početní příklad je jednoduchý. Bavíme se o 12 000 dětech a máme zhruba 4 000 základních škol. Jedno druhým vyděleno znamená, že na základní školu přijdou tři děti. Samozřejmě je rozdíl, zda ta škola má 25, 50, 200 dětí, ale pořád to udává nějaký rozměr. Opravdu se tedy bavíme o tom, že je to nezvládnutelný? Navíc ty původní školy ani nikdo neruší, takže ono není pravděpodobné, že by ty tři děti opravdu reálně přišly všude.

Proč se mnozí učitelé inkluze tolik obávají?

Učitelé mají pocit, že se na ně zase něco sesype a oni to odnesou. To znamená, že jim někdo něco slíbí, oni něco budou muset a pak je v tom všichni nechají. Tahle obava jako není úplně od věci, protože tohle už zažili mockrát a z tohoto hlediska se tomu jejich zděšení a odporu divit úplně nemůžeme, prostě protože zkušenost tady je. A tato obava je posílena faktem, s jakou frekvencí se minstři a ministryně na ministerstvu střídají, protože ten nový může vždy říct, že on to vlastně neslíbil.


Tomáš Feřtek, novinář, dramaturg, scénárista i odborný konzultant neziskové organizace EDUin, vydal knihu, ve které popisuje proměny českého školství a ukazuje je v rámci širšího kontextu.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close