Články

Demokracie a vzdělávání spolu souvisí

Pokud za vzdělání považujeme víc než profesní přípravu, tak do něj patří v širším slova smyslu také rozvíjení osobnostních rysů, včetně občanských postojů, vztahu solidarity k ostatním a zároveň pěstování přiměřeného individualismu.“ říká Mikuláš Bek, rektor Masarykovy univerzity a docent muzikologie. Kdo je dobrý občan? A mají vysokoškolské diplomy stále smysl? Více v rozhovoru.

Kdo je dobrý občan a jak byste ho zkusil definovat?

Dobrý občan je ten, kdo dokáže vyvažovat vlastní kritický postoj k okolnímu světu s loajalitou vůči širšímu celku, tedy státu, městu či obci, i svému nejbližšímu okolí. Toto balancování samozřejmě není úplně lehké. Takže nějaká definice, podle které by se dal snadno dobrý občan změřit, není snadná. Dobrého občana poznáme spíše ve vyhrocených situacích než v každodenním životě. Většinou se na to přijde, až když opravdu o něco ve společnosti jde. Teprve pak se pozná, kdo má tu správnou směs loajality k celku a individualismu.

Myslíte si, že vysoké školy poskytují prostor pro to, aby na tuto roli své žáky připravovaly?

Odpověď na takovou otázku se dá velmi těžko generalizovat. Když se při debatách vracíme k tomu, co nám dala škola za dob našich studií, často si připomínáme, že i v době nesvobody bylo klíčové, jaké lidi jsme potkali mezi svými spolužáky a učiteli. A to je důležité i dnes. Samozřejmě, že vysoká škola v současnosti může nabídnout mnohem více tím, jak organizuje své kurikulum a jaké aktivity podporuje. Avšak ten úplně rozhodující faktor jsou učitelé a spolužáci, se kterými se potkáme. Možná, že ti spolužáci jsou vždycky ještě o stupeň důležitější, než se zdá.

 

Jaký je podle Vás vztah mezi vzděláváním a demokracií?

Hodně záleží na tom, co všechno budeme považovat za součást vzdělání. Když budeme uvažovat o vzdělání primárně jako o profesní přípravě, což se občas v politické rozpravě o školství děje, nebo se na něj tímto způsobem dívají někteří zaměstnavatelé, pak žádná přímá vazba existovat nemusí. Existují i nedemokratické režimy, které profesní přípravu zvládají docela efektivně. Pokud ale za vzdělání považujeme víc než profesní přípravu, tak do něj patří v širším slova smyslu také rozvíjení osobnostních rysů, včetně občanských postojů, vztahu solidarity k ostatním a zároveň pěstování přiměřeného individualismu. Potom je samozřejmě vztah mezi vzděláním a demokracií mnohem těsnější a nepochybně se tato dvě sémantická pole velmi překrývají.

K čemu mají sloužit univerzity ve společnosti?

Univerzity očividně plní několik funkcí. Já myslím, že my všichni na vysokých školách respektujeme to, že jsme místy profesní přípravy. Druhou důležitou funkcí, kterou je možná v poslední době v českých zemích méně vidět, je otevírání prostoru pro sociální mobilitu.

To je funkce, která stála za velkým důrazem na vzdělání v českém národním obrození a v celém národnostním pohybu 19. století. Tehdy Češi hodně bojovali o vlastní vzdělávací systém jako cestu k tomu, aby česká společnost, primárně zakořeněna ve venkovských nebo nižších společenských vrstvách, měla jednou svoje soudce, univerzitní profesory, poslance nebo továrníky. K tomu bylo potřeba vzdělávacího systému, který byl už v té době významným demokratizačním faktorem, protože umožňoval lidem z nižších vrstev zaujmout pozice mezi společenskou elitou. Tento základní demokratizační charakter vysokoškolského vzdělávání je něco, na co se u nás hodně zapomíná. Zejména ti, kteří s nostalgií vzpomínají, jak skvělé to bylo, když studovalo na vysokých školách pouze 5–10 % populace maturantů. Zapomínají, že tato funkce je velmi důležitá, a pokud uzavřeme vzdělávací systém pro úzkou skupinu uchazečů, tak velmi obtížně může plnit tuto roli. Také podle všech sociologických výzkumů a údajů Česká republika příliš nevyniká ve využívání sociálního výtahu, který vysoké školy v mnoha zemích nabízejí.

Mají při dnešní masifikaci vysokoškolského vzdělání diplomy stále smysl?

Určitou cenu na trhu práce diplomy samozřejmě mají, ale různou a nepochybně menší než měly v elitním systému. Dnes dochází k tomu, že bakalářský titul je tím, čím byla v minulosti maturita, tedy předpokladem pro obsazení většiny průměrně a lépe placených pracovních pozic. A musíme se smířit s tím, že pravděpodobnost, že nám vysokoškolský diplom zajistí vysokou pozici, není zdaleka tak velká, jako byla před padesáti lety. Ale exkluzivita diplomů se ztrácí postupně. Stále více bude také patrné, že formálně sice mají diplomy z různých škol stejnou hodnotu, ale fakticky se možnosti uplatnění liší. Všimněme si, z jakých univerzit se lidé stávají třeba členy britské vlády. Postupně se to bude určitě dít i v České republice, byť tato diferenciace ještě bude chvíli trvat.

A lze říci, že dnes diplom negarantuje získání dobré pracovní pozice, na které by člověk mohl setrvat víceméně celý život?

S tím souhlasím. Negarantuje, ale na druhou stranu bez toho diplomu nemáte téměř žádnou šanci, že se na ni dostanete. Takže je to podmínka nutná, nikoliv postačující.

Umí vysoké školy naučit své studenty, jak se učit?

Já pořád doufám, že to vysoké školy vždy uměly. Dokonce i v těch nejhorších dobách, třeba za komunismu, dokázaly ve většině případů naučit se své studenty učit se. Mně se zdá, že pro řadu oborů je vlastně tohle to nejdůležitější, co studenta naučí. Obsáhnout pod jistým časovým tlakem velké množství faktů, teoretických konceptů, vhodně je aplikovat. Je to způsob intelektuálního zvládání různých úkolů, který je pak do jisté míry přenosný. Nejde o ta fakta, ta se musíte vždy znovu doučit. Jsem už dost starý na to, abych věděl, že se přiměřeně rychle zapomínají. Takže se je učím znovu a znovu a jsem rád, že občas chodím ke státním zkouškám, protože mi studenti zopakují to, co bych měl jinak tendenci zapomínat.

Jaká je Vaše vize ohledně podoby vysokých škol za deset let?

Mám-li si představit, jak bych chtěl, aby ten systém vypadal, hledal bych hodně poučení ve změnách ve školství v některých vyspělých zemích. Jsem přesvědčený, že vysoké školství vždy bylo hodně globálním oborem. Základní parametry univerzitních systémů proto nemohou být drasticky odlišné. Stojíme na základech středověkých univerzit, které byly nadnárodní a měly napříč Evropou podobné struktury.

Dále bych hledal inspiraci s pohledem upřeným určitě na západ, nikoliv na východ. Zejména v systémech, kterým se podařila diverzifikace a umí otevírat studentům jakési druhé šance. Ve Spojených státech mne zaujaly třeba školy, nazývané community college. Jsou to školy, které u nás zcela chybí a poskytují vzdělání zhruba na úrovni našich vyšších odborných škol, i když to není úplně srovnatelné. Patrně v systému plní funkci, kterou u nás dříve zastávaly průmyslovky nebo některé učňovské školy. Většinou jsou napojeny na další univerzitní systém. Takže student, který absolvuje třeba dva roky studia na této škole a je dobrý, má pořád šanci pokračovat i na univerzitě a dodělat si bakaláře. Líbí se mi ta otevřenost šancí a to, že dává lidem další příležitosti. Nenutí je se v devatenácti letech osudově rozhodnout, jaké budou mít vzdělání. Flexibilita systému je podle mě nezbytnou podmínkou, aby mohl obsluhovat potřeby, které se teď už jasně rýsují.

Proč se podle Vás nedaří dělat inovace ve vzdělávání rychlejším tempem?

Já si nejsem jistý tím, že inovace ve vzdělávání lze dělat rychlým tempem. „Školský výrobní cyklus“ je přirozeně strašně dlouhý. Navíc řada změn musí začínat změnou už v přípravě učitelů. O to je důležitější, aby na úrovni školské politiky docházelo k nějakým racionálním rozhodnutím, a to dříve, než nastane krize. Já bych se velmi nerad dočkal toho, že dopadneme jako Slovensko a budeme masivně exportovat nejnadanější vysokoškolské studenty do všech okolních zemí. Což se tam stalo a je to podle mě společenská katastrofa, kterou si Slovensko dnes sice uvědomuje, ale pořád s ní moc nedělá. Obávám se, že Česká republika může dříve či později dopadnout velmi podobně, pokud nezačneme pracovat na razantní modernizaci vzdělávacího systému.


Mikuláš Bek je od září 2011 rektorem Masarykovy univerzity, předchozích sedm let působil ve vedení této univerzity jako prorektor pro strategii a vnější vztahy. V současnosti je také místopředsedou České konference rektorů. Studoval na Masarykově a Karlově univerzitě. V roce 2004 byl habilitován pro obor muzikologie na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který pět let vedl. Jako muzikolog se zabývá hudební sociologií, a dějinami novější hudby 19. a 20. století, zejména dílem Dvořákovým a Janáčkovým. Jako vysokoškolský pedagog pracoval i na Univerzitě Karlově a Univerzitě Palackého v Olomouci.

 

Tagy
Zobrazít vice

Markéta Majerová

Šéfredaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2015. Nyní vede komunikaci ve Scio a je lektorkou v Education Republic. Absolvovala obor Pedagogika na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde pokračuje ve studiu doktorandského programu a vyučuje předmět Soudobé alternativní pedagogické koncepce.

Související články

Napsat komentář

Close