Články

Naučme se mluvit o selháních, nabádá zakladatel českých FuckUp Nights

Jeden z citátů, který se připisuje Karlu Čapkovi, zní: „Opravdovým zdrojem poznání je omyl.“ A mýlíme se každý den nejen ve školách, kde jsme si za to zvykli dostávat špatné známky, ale také v práci i ve všem, co v životě děláme. Je proto na místě naučit se z našich chyb vyjít tak, abychom příště uměli chybovat lépe. Jak se na neúspěch dívá naše společnost? A proč bychom se ho měli naučit sdílet s ostatními? I o tom je rozhovor s organizátorem FuckUp Nights Tomášem Studeníkem.

Co je to fuckup?

My na to máme takové hezké české slovo „průser“, a FuckUp Nights je právě o nich. Ta myšlenka vzešla před pěti lety od mexických podnikatelů, kteří byli naštvaní z toho, jak je všude vidět jen samý úspěch. Všem se daří. Celý facebook je plný příspěvků o tom, jak jsou jejich známí dobří. A v médiích jsou mladí miliardáři pod třicet. Přitom život té pětice podnikatelů a zkušenosti v podnikání byly dost odlišné. Proto si řekli, že pozvou své známé a budou veřejně prezentovat to, co jim nevyšlo. A mělo to velkou odezvu. Mně se to taky líbilo a napadlo mě, že to bude dobře rezonovat s českou náturou, protože máme radost z toho, když se sousedovi něco nepovede. Tak jsem jim napsal a začaly u nás FuckUp Nights.

Zaujala mě ta česká nátura. Myslíte si, že v naší společnosti umíme o tom, co se nám fakt nepovedlo, mluvit?

No, určitě hůř než třeba Američani nebo Latinos. Tam nejsou tak historicky zatíženi, a taky s tím rychlým budováním mají s neúspěchy zkušenost, na kterou si zvykli. Takže dneska se v Silicon Valley běžně říká, že pokud jsi nic nepodělal, nemůžeš uspět. A mají tam hesla jako Fail-fast nebo Fail Forward.

Co je ale předpokladem toho, abychom si z těch průšvihů odnesli něco dobrého? Aby to pro nás mělo ten pozitivní přínos?

První věc je o tom mluvit. Protože pokud je v sobě člověk dusí, tak se to musí časem někde projevit, může pak psychicky nebo fyzicky strádat. Takže je lepší se toho zbavovat tím, že bude o selháních mluvit. Vezme si z toho něco pozitivního a jde dál. Nenechá se stáhnout dolů. Je to takový americký způsob práce s neúspěchem. Vyhodnotit, uzavřít a vzít si z toho tu cennou zkušenost. To tady zatím není. Pořád se tu bere neúspěch jako totální selhání, které člověka diskvalifikuje z pozitivní budoucnosti. Zatímco v Americe to berou tak, že je to nutný předpoklad k úspěchu.

Myslíte si, že je možné uspět bez předchozích neúspěchů?

Já myslím, že to nejde. My jsme na FuckUp Nights měli už přes 130 hostů a všichni, kteří jsou dnes známí jako úspěšní, říkají, že za jedním úspěchem stojí vždy několikanásobně víc neúspěchů.

Vy jste na jednom z večerů zmínil, že jste rád za ženy, které vystoupí na FuckUp Nights jako řečnice, protože bývá problém je o účasti přesvědčit. Máte nějakou teorii, proč to tak je?

Teorii mám, ale nevím vůbec, jestli na ní něco je. Přijde mi, že k tomu ženy přistupují odpovědněji než muži. Muži to většinou berou jako příležitost, aby mohli ukázat, jak jsou dobří, že s tím svým neúspěchem veřejně vystoupí, je to pro ně takové „self promo“. Ženám se ten nápad líbí, ale mají pocit, že to musí být hodně niterný. A taky přemýšlí nad tím, jestli je jejich poselství dost silné na to, aby někoho ovlivnilo. A nakonec se rozhodnou, že to tak není. Myslím, že to v porovnání s muži berou moc vážně, poctivě a osudově.

Má smysl otevírat diskusi o roli neúspěchu. A ukazovat, že je to normální součást života.

Možná to může působit, že se zaměřujete pouze na prostředí businessu. Ale mně přijde, že by to bylo přenositelné i do oblasti vzdělávání. Máte s tím nějaké zkušenosti?

Tak my už jsme spolu s EDUinem jeden večer o FuckUpech ve vzdělávání pořádali, bylo to celkem zajímavé. A určitě se s tím dá pracovat jak ve vzdělávání, tak ve vědě. Například Technologická agentura ČR rozděluje výzkumné granty a chybí jim více odvážných nápadů, které na první pohled vypadají trochu šíleně. Nicméně velké převratné věci vždycky začaly jako nějaká šílená myšlenka, kterou ostatní hodnotili jako nesmysl. Tak bývaly z počátku hodnoceny i revoluční technologie. Takže TAČR by nyní ráda povzbudila odvážnější projekty. Ne ty, které jsou napsány tak, aby splnily příslušná kritéria přesně podle tabulek. Ty jsou z podstaty věci konzervativnější. Ale ta skutečná inovace a pokrok z těchto žádostí „na jistotu“ tolik nepřichází. Takže se nyní s agenturou bavíme, jak do výběru projektů zanést nějaký prvek „nestruktury“. Aby se školy a výzkumné týmy nebály přicházet s odvážnějšími myšlenkami.

Mají mít FuckUp Nights motivační potenciál? Je to jeden z cílů, proč to děláte? Chcete dodat kuráž lidem, aby šli do věcí více naplno?

No, jednak je dobrý, že můžu být večer ve městě, napít se piva a odpočinout si od dětí. Ale hlavním důvodem je mé přesvědčení, že má smysl otevírat diskusi o roli neúspěchu. A ukazovat, že je to normální součást života. Ale nechci, aby lidé odcházeli s větší depresí, než tam přijdou a říkali si, že jim to nevyjde, nic nemá smysl a stejně všichni zemřeme. Takže je lepší dívat se na ten neúspěch pozitivně. Vyhodnotit si, čím nás to posunulo dál a co jsme tím získali. A to je dobrý slyšet od lidí, kteří si tím taky prošli a dnes se jim daří.

Myslíte si, že je neúspěch v naší společnosti vnímán jako jakési tabu?

Já bych to za tabu neoznačil. Tím je třeba incest. Já si myslím, že se o tom lidi baví. Ale většinou je to po pár skleničkách a mezi známými. Není to něco, co bychom chtěli veřejně přiznávat. A tam si myslím, že je prostor pro změnu. Třeba by mi přišlo dobré, kdyby se lidi nebáli na pracovním pohovoru říct, co se jim nepovedlo a co jim to dalo. Ale aby to nebyly jen nějaké fráze, aby se nad tím uměli skutečně zamyslet.

A proč by to měli říkat veřejně? Co jim to přinese navíc, než když to sdílí jen se svými nejbližšími?

To samé co jim přináší úspěchy. Veřejně říkám, tohle se mi povedlo. Všude to sdílím, dávám si to do medailonku i životopisu. Ale bylo by zajímavé ukázat, co se mi nepovedlo. Nedávno to udělal jeden profesor ze Stanford University. Sestavil si životopis jen ze svých neúspěchů, byl to hodně úspěšný a sdílený příspěvek. Ostatní viděli, že i uznávanému profesorovi z prestižní univerzity se taky něco nepovedlo. Takže by mně přišlo zajímavé číst častěji podobné věci, protože to dává dobrou představu o tom člověku. Pro co se zapálil a do čeho se vrhnul.

A je vůbec možné zažít nějaké selhání, ze kterého si nic neodneseme?

No, to je zajímavá otázka, ale asi těžko. Nemám příklad toho, že by něco nevyšlo a já bych si z toho nic nevzal. Samozřejmě, kdyby nás třeba nějaká mimozemská civilizace všechny zničila během vteřiny, tak si z toho nikdo nic neodnese. Ale člověk si vždy potřebuje vykládat, co se proč stalo. Neboli to reflektuje. A lidská rasa je nastavená pozitivně, takže vidí věci kolem lepší, než jsou. Kdybychom vše viděli reálně, tak máme depresi a nic neděláme. Ale my máme tendenci se spíše přeceňovat a myslet si, že to vyjde. Podle mě je to evoluční vlastnost, která pomohla už cavemanům překonat náročné situace. Takže si myslím, že tu existuje určitá danost dostávat se z těch průšvihů nahoru a věřit, že se vše v dobré obrátí. Teď jde jen o to, začít se o nich bavit otevřeně.

Podrobnosti
FuckUp Nights Prague
Tagy
Zobrazít vice

Markéta Majerová

Šéfredaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2015. Nyní vede komunikaci ve Scio a je lektorkou v Education Republic. Absolvovala obor Pedagogika na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde pokračuje ve studiu doktorandského programu a vyučuje předmět Soudobé alternativní pedagogické koncepce.

Související články

Komentáře ke článku “Naučme se mluvit o selháních, nabádá zakladatel českých FuckUp Nights”

  1. Dalším důležitým krokem je zajištění bezpečného prostoru pro diskutování o všech oblastech zájmů studentů, aby nehledali tabuizované informace na internetu a nedostali se tak k nebezpečným materiálům. Při diskuzi je potřeba být co nejupřímnější, nebát se odkazovat na skutečné zpravodajství, fotografie apod. Vhodné je také občas nechat vedení debaty na studentech, aby si vyzkoušeli umění dávat prostoru různým názorům. Jiným významným prvkem je studium extremismu v jeho různých podobách, od extrémní pravice po islamismus, jeho kořenů, vývoje i následků s poukazem nato, že i přes různé obsahy extrémních ideologií jsou negativní dopady podobné.

    1. Zavedení povinnosti vyvolalo v Británii poměrně velkou diskuzi. Autorka radí přistupovat k problému obdobně jako k dalším ochranným povinnostem škol (prevence drogové závislosti, kyberšikany, sexuálního zneužívání), u kterých je hlídání varovných signálů obecně přijímáno nikoli jako nepřiměřené sledování, ale jako žádoucí prevence.

      1. Zavedení povinnosti vyvolalo v Británii poměrně velkou diskuzi. Autorka radí přistupovat k problému obdobně jako k dalším ochranným povinnostem škol (prevence drogové závislosti, kyberšikany, sexuálního zneužívání), u kterých je hlídání varovných signálů obecně přijímáno nikoli jako nepřiměřené sledování, ale jako žádoucí prevence.

      2. Součástí ochrany mladých lidí před radikalizací má být především učení se kritickému myšlení a vcítění se do druhých pomocí přehrávání příběhů.

  2. Jeden z citátů, který se připisuje Karlu Čapkovi, zní: „Opravdovým zdrojem poznání je omyl.“ A mýlíme se každý den nejen ve školách, kde jsme si za to zvykli dostávat špatné známky, ale také v práci i ve všem, co v životě děláme. Je proto na místě naučit se z našich chyb vyjít tak, abychom příště uměli chybovat lépe.

Napsat komentář

Close
%d blogerům se to líbí: