Články

Milan Hejný: Hledat nové cesty znamená brát odpovědnost

„Pokrok může jít vpřed, jen když budeme kriticky hodnotit i to nejlepší, co nám zanechali naši předci. Když tak nečiníme, odmítáme brát na sebe odpovědnost za budoucnost.“ říká matematik Milan Hejný. V našem rozhovoru jsme si povídali o tom, proč se lidé obávají odpovědnosti i svobody a co přináší.

Co si myslíte – jaké jsou předpoklady u učitele, aby dokázal dítě nadchnout pro radost z učení a poznávání? Jak zprostředkovat dítěti radost z učení, když něco poznávají?

Jaké jsou osobnostní danosti toho učitele? Věří dětem, že jsou tvořivé a nápadité, že jsou schopny vyřešit i náročnější úlohy. Ano, to je jedna z těch osobnostních daností a velice důležitá, ne-li vůbec nejdůležitější. Pravděpodobně nejdůležitější je, že ty děti má rád. Ale součástí toho je i ta víra, že jsou děti schopné a chytré.

Když vaše metoda stojí na tom, že aktérem vzdělávání je ten žák během procesu učení, nemyslíte si, že se jedná o naprosto přirozený způsob výuky pro jakýkoliv předmět nebo pro kdykoliv? Že je to vlastně přenositelné do jakéhokoliv dalšího vzdělávání?

Myslím si, že to má univerzální platnost. Autonomie dítěte je velice důležitá ve všech oblastech. Třeba do herectví. Dramatická škola může příštímu herci dát technikálie, způsob pohybu, jazyk, vyjadřování, gestikulace. Ale touha hrát, ta radost z toho, že vytvořím na scéně Hamleta nebo Ofélii, to už musí být člověku přivštípeno. Termín „přivšípeno“ nacházíme u Komenského. Potřeba osobnostního rozvoje je dítěti přivštípena. S tím se člověk rodí. Otázka je, jak okolí, do kterého se dítě narodí, pomůže jeho potenciál rozvinout, nebo utlumit. A toto si myslím, že se týká úplně všeho.

Jak byste popsal okolí, které dokáže potenciál dítěte rozvinout?

Musí být motivační. Jsou sice výjimečné případy jako malý Mozart, který byl do muzicírování nucen. Nebo tenista Agassi. Nenáviděl tenis, ale otec ho k tomu nutil a hoch se stal světovou jedničkou. Když s tenisem skončil, začal dělat to, co jeho srdce dávno chtělo. Zorganizoval tenisovou školu i pro nemajetné děti. Začal dělat charitu. Případy jako Mozart nebo Agassi jsou ojedinělé, 99 % lidí nepatří k těmto výjimkám. Běžně je dítě ovlivněno především prostředím rodiny. Jsou-li například oba rodiče chirurgové, dítě doma o jejich práci často slyší a je naprosto pochopitelné, že ho to začne bavit. Může se ale stát, že toto dítko ve třetím ročníku narazí na paní učitelku, která je strašný fanda do pěstování kytek. Její zápal v duši dítěte tak otevře druhá vrata – vyvolá pro věc silný zájem. Teď ten člověk začne váhat, jestli se dá tím, nebo oním směrem. To je i můj případ. Bavila mne matika, ale stále více a více jsem tíhnul k vyučování. Ve svých 35 letech jsem konvertoval. I dnes mne matematika baví, ale otázky, které klade výchova, jsou pro mne sugestivnější.

Ve svých 35 letech jsem konvertoval. I dnes mne matematika baví, ale otázky, které klade výchova jsou pro mne sugestivnější.

 

A jak si myslíte, že je možné, aby učitel nebo rodič dokázal najít potenciál, který to dítě má?

Já bych to nehledal. Dítě si to najde samo. Stačí dát mu dostatek příležitostí zkusit si to i to. Když jsem učil šesťáky, objevily se na trhu čtyři detektivní knížky pro děti. Žáci je hltali a jeden žák se též rozhodl napsat detektivku. Přidalo se více zejména hochů. Ten impuls přišel zvenčí. Kolegyně Černilová, moudrá učitelka slovenštiny, využila tohoto zápalu žáků. Trvalo to krátce, snad měsíc, ale mělo to skvělý účinek na rozvoj jazykové kultury všech zapojených žáků. Kdyby mezi těmi dětmi seděl třeba Hrabal, asi by později řekl, že to byl tento impulz, který jej orientoval na dráhu spisovatele. Jakmile se některý zájem ukáže jako dlouhodobý, je žádoucí i odborné vedení.

A právě během samostatného procesu učení děti naráží na překážky, které je odradí od dokončení úkolu dříve, než by se dobraly správného konce. Neměl by v tento moment sledovat někdo tuto činnost a snažit se je u ní udržet?

Domnívám se, že jsou především dvě příčiny poklesu, nebo dokonce zániku motivace. Buď je radost z poznávání v této oblasti vytěsněna jinou radostí z jiného poznávání, nebo je daná oblast dítěti zošklivena zejména tím, že je mu odebrána intelektuální autonomie. Ale, jak jsem již řekl, existují případy jako Mozart. Navzdory donucování to dotáhl na nejvyšší úroveň. Měl zřejmě dar od pánaboha. Nevíme, co by se dělo, kdyby ten táta nebyl tak ostrý. Víme ale, že hošík záhy sklízel potlesk publika a to jistě přispělo k jeho motivaci cvičit a dělat hudbu. Znám případy, kdy je dítě motivováno do oblasti A, ale rodiči nuceno do oblasti B. Když zde zažije sociální úspěch, zanechá „svoji“ oblast A. Na nebezpečí nevhodného sociálního působení na žáka přes odměny a tresty dlouhodobě upozorňuje paní Jana Nováčková. V podstatě s ní souhlasím, i když vidím, že i zde existují výjimky. Například v Jablunkově na ZŠ učí kolegyně Pavlína Plačková. Když poprvé viděla naše učebnice, rezolutně je odmítla. Z příkazu paní ředitelky navštívila školení a odmítavý názor změnila na tolerantní. Když pak začala podle učebnic učit a viděla reakce dětí, zcela změnila názor. Tedy v tomto případě tlak paní ředitelky přinesl dobrý výsledek.

A nevypovídá to o našem nastavení ve společnosti? My uznáváme úspěšné jedince, ikdyž si každý může úspěch definovat ještě jinak. Velmi často je to tak, že když někdo dělá práci dobře a kvalitně, ale není to ten typ úspěchu, který by byl oslavován komunitou nebo společností, tak to považujeme, že ten člověk vlastně v životě neuspěl. Přestože ho může mít ve své podstatě velmi naplněný. My se ale díváme na výkon, který je snáze měřitelný. Není to nastavením v naší společnosti?

Asi ano. Typickým příkladem toho, co říkáte, jsou sestry na lůžkovém oddělení. Jejichž práce je velice těžká a velice záslužná, ale mají uznání mnohdy jen od několika pacientů. Ony nemají takové společenské uznání jako má fotbalista. Ten má své příznivce, a když vejde do hospody, každý ho zve na panáka. Společnost není organizována tak, aby podporovala budoucnost. Jsme egoističtí a to má značný vliv na školství. Protože dobrý učitel nemá ve společnosti takovou pozici jako dobrý sportovec.

Proč je tomu tak?

Protože ti, co tleskají sportovci, tleskají dnešku. On dal dnes vítězný gól, a tak si zasluhuje slávu a uznání. To, že učitelka mravenčí prací z dítěte, které má třeba Aspergerův syndrom, vychovala dobrého občana, za to se jí netleská. Vezměte například počet odměn a uznání, kterých se dostává učitelům. Je dobře, že se uděluje cena Amose, ale je to málo. Před 80 lety byla situace jiná. Učitele si vážili rodiče i společnost. Měl sebevědomí a cítil svoji odpovědnost za děti, které učí. To v důsledku dlouhodobě působící totalitní ideologie výrazně pokleslo. Ale v poslední době se situace začíná obracet k lepšímu. Zvyšuje se zájem rodičů o kvalitu školy, objevují se případy, kdy rodiče umí dobrému učiteli svých dětí projevit úctu a vděčnost, zvyšuje se u těchto učitelů sebevědomí i snaha stále na sobě pracovat.

Společnost není organizována tak, aby podporovala budoucnost. Jsme egoističtí a to má značný vliv na školství. Protože dobrý učitel nemá ve společnosti takovou pozici jako dobrý sportovec.

 

V jednom rozhovoru jste říkal, že v naší společnosti stále převládá tlak na průměrnost, a že neumožňujeme talentům vyniknout. Proč to tak máme nastavené?

Je to malost národa. Tu vidím v krátkodobosti cílů. Před 130 lety Svatopluk Čech napsal:Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malým ten, kdo zná jen malý cílZvítězit ve sportovním klání je cíl malý, neboť je krátkodobý. Vychovat dobrého občana je cíl dlouhodobý, tedy velký.Snažím se vést své žáky, budoucí učitele k tomu, aby četli Českou otázku a Ideály humanitní T. G. Masaryka. Já žil na Slovensku a můj otec (Čech), mi otevřel Havlíčka Borovského, Nerudu, Čapka, Masaryka. Bylo mi šestnáct a otec mne učil hledět na svět skrze hodnoty těchto velikánů. Později jsem to četl znovu a pak znovu. Žel, mé děti jsem nevedl tak úspěšně, jak vedl mne můj táta. Ale u vnuků se vedení jeví jako zdařilejší. Snad i u některých posluchačů. V té souvislosti mi dovolte ještě jednu myšlenku. V době, kdy jsem byl zamilovaný do Masaryka, začal otec zpochybňovat jisté jeho myšlenky. To mi přišlo jako svatokrádež. Otec mi pak odhalil hlubokou pravdu, kterou sám Masaryk uvádí. Pokrok může jít vpřed jen když budeme kriticky hodnotit i to nejlepší, co nám zanechali naši předci. Když tak nečiníme, odmítáme brát na sebe odpovědnost za budoucnost. Hledat nové cesty, znamená brát odpovědnost. To mne napadlo, když před několika lety Ladislav Kováč v Mostech kriticky pohleděl na Václava Havla. Zvedla se vlna odporu. I v tom vidím současnou malost našeho národa.

Myslíte si, že je to důvod, proč se bojíme svobody? Známý je Freudův citát, že lidé se bojí svobody, protože ta znamená odpovědnost, a nikdo nechce být odpovědný.

V tom má Freud naprostou pravdu. Proto jsem přesvědčený, že jedním z prvních cílů výchovy mladé generace je vést ji ke schopnosti posuzovat jevy světa kriticky a brát za svá rozhodnutí odpovědnost.

Myslíte si, že se začínáme ke svobodě stavět jinak? Začínáme brát učení do vlastních rukou a uvědomujeme si, že to po nás doba žádá?

No, chvála bohu, že to žádá. Žádá to část rodičovské veřejnosti. Ty pohyby, které se dějí, které do Štefflových škol ženou děti, to je velice pozitivní. Začínáme si uvědomovat naši odpovědnost za příští generaci. Uvědomujeme si, že svobodného člověka nelze vychovat v direktivní škole. Věřím, že tento trend bude růst a prestiž dobrého sportovce nebude řádově vyšší než prestiž dobrého učitele. Věřím, že najít dobrou školu pro moji pravnučku bude snazší, než bylo najít dobrou školu pro moje vnuky.

Jak má škola přijímat život kolem?

Myslím, že škola má být součástí života. Tak jak tomu bylo kdysi v Athénách. Pedagog (παῖς = dítě + ἄγω =vedu) byl člověk, často otrok, který chodil s dítětem a učil ho jak nakupovat, jak koho zdravit, jak mluvit. Sókratés, Platón nebo Aristotelés se učili diskusí. Ta se odehrávala na ulici a ve sloupořadí. Diskutovali o světě kolem. Teď bohužel některé vědy, mezi něž patří i pedagogika, trpí akademismem. U publikací se nesleduje to, zda nějak zasáhnou reálný život, ale to, zda splňují akademické normy – jako například počet citací. Věřme, že i zde se to k lepšímu obrátí.


Milan Hejný je český a slovenský matematik, odborník na didaktiku matematiky, profesor Pedagogické fakulty UK v Praze.

 

Tagy
Zobrazít vice

Markéta Majerová

Šéfredaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2015. Nyní vede komunikaci ve Scio a je lektorkou v Education Republic. Absolvovala obor Pedagogika na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde pokračuje ve studiu doktorandského programu a vyučuje předmět Soudobé alternativní pedagogické koncepce.

Související články

Napsat komentář

Close