Články

Veronika Vieweghová: Domácí vzdělávání mi přineslo více svobody

Veronika nechtěla, aby její dcery Sára a Bára byly vzdělávány v klasické škole, proto se po delším zvažování rozhodla začít je učit doma. A jak Veronika přiznává, byla to velká škola i pro ni.

Proč jste se rozhodla své dcery vzdělávat doma?

Nechtěla jsem vzděláváním dcer přerušit kontinuitu rodinné vazby. Zároveň jsem si přála vědět, jakým způsobem se mé děti vzdělávají a kolik času tráví smysluplně. Také pro mě bylo důležité, aby se mohly pohybovat ve věkově smíšeném kolektivu. A tyto okolnosti jsem mohla ovlivnit sama právě domácím vzděláváním. To nám umožnilo trávit více společného času, podnikat různé výlety, návštěvy muzeí a hlavně žít v přirozeném tempu rodiny. Všechny jsme sovy, které milují noční debaty, takže jsme u domácího vzdělávání ocenily i to, že nemuselo začínat tak brzy ráno.

Nyní však obě vaše dcery chodí na víceleté gymnázium. Jak zvládly tento přestup?

Během domácího vzdělávání jsme u dcer podporovali rozvoj jejich individuality. Pomáhali jsme jim rozvíjet talent a dávali sebedůvěru v to, že mají právo na vlastní tempo. Přechod do školy byl pro ně snazší, protože byly sebevědomější. Byly si samy sebou jistější. Věděly, kdo jsou. A to byla jejich výhoda, protože děti, které o sobě pochybují, jsou ve školním prostředí více ohroženy šikanou.

Takže podle vás domácí vzdělávání umožnilo posílit u dcer osobní integritu?

Ano, přesně tak. Ale nechtěli jsme z nich uměle dělat osobnosti, ani jsme je nechválili za každou blbost, jak to bývá v americké výchově. Spíše jsme jim dali najevo naši důvěru a respektovali jsme jejich přání.

Jak se ta důvěra ve vzdělávání projevila?

Dcery si mohly vybrat, co budou dělat a v jaké intenzitě se tomu budou věnovat. Nebyly trestány za to, že si někdy jen něco vyzkoušely a šly od toho dál. Děti mají pořád zkoušet věci, které je zajímají, aby získaly zkušenosti a nebyly úzce profilované pouze v jedné oblasti.

Jakým způsobem toho lze v domácím vzdělávání dosáhnout?

To je individuální a hodně záleží na tom, jak to má nastavené škola, do které jsou děti zapsané. Škola je tou institucí, která má za vzdělání úřední odpovědnost. Jinak to dost záleží na zaměření rodiny. Třeba u umělecky založených rodičů nelze moc předpokládat, že budou lézt s dětmi po skalách. O to důležitější je, aby kolem sebe měli skupinky rodičů s jiným zaměřením a vzájemně si ten okruh zájmů mohli rozšířit.

Co ale dělat v případě, kdy je rodič vzdělávající doma své dítě silným introvertem?

Tak to je potom mnohem náročnější. Ale tato potřeba učí rodiče vystupovat ze své komfortní zóny. A to je dobré i pro dítě, které vidí, že také rodiče musejí překonávat nějaké těžkosti, aby si mohli rozšířit obzory. A nemyslím si, že tohle by jim škola umožnila.

Zmínila jste téma odpovědnosti za vzdělávání dětí i fakt, že úředně je tato odpovědnost spojena se školou, do které je dítě oficiálně zapsáno. Kdo je podle vás primárně odpovědný za vzdělání dítěte? Škola, nebo rodič?

Vždycky je to rodič. Je to jasně ukotveno i v ústavě. Rodič je ten, kdo má odpovědnost za vzdělání svého dítěte.

Během domácího vzdělávání jsme u dcer podporovali rozvoj jejich individuality. Pomáhali jsme jim rozvíjet talent a dávali sebedůvěru v to, že mají právo na vlastní tempo. Přechod do školy byl pro ně snazší, protože byly sebevědomější.

Proč se v tom případě řada rodičů svého nároku vzdělávat své děti doma dobrovolně zříká a raději přesunou tuto odpovědnost na školu?

Já si myslím, že je to pouze nejistota rodičů. Je mezi nimi hodně takových, kteří si vůbec neumějí představit, jak by domácí vzdělávání uchopili. Svou roli v tom hraje také postoj politiků, kteří nejsou tomuto typu vzdělávání příliš nakloněni. To dává rodičům informaci, že je to něco špatného. A není to tak dávno, co se muselo bojovat za to, aby bylo individuální vzdělávání umožněno legislativně. V podstatě mi to připadá, že to bylo jen takové gesto politiků, aby uspokojili omezenou skupinku lidí a mohli deklarovat, že u nás máme demokratický stát. Ale nejdůležitější mi přijde ta nejistota rodičů. Přitom kdyby si se svým partnerem sedli a řekli si, co všechno zvládli děti naučit do pěti let věku, přišli by na to, že toho dokázali hodně.

Co pomohlo vám s překonáním nejistoty?

Hodně jsem četla. Chodila jsem na různé semináře a kurzy, takže mám za sebou kurzy Montessori, kritického myšlení a další. Zejména kurz Respektovat a být respektován s paní Jitkou Nováčkovou mě velmi oslovil. A absolvování těchto kurzů ve mně posílilo pocit, že jsem dobrý rodič. Ale věřím tomu, že by mi tenkrát pomohlo i to, kdyby za mnou někdo přišel a řekl mi, ať vyjmenuji, co všechno jsem už zvládla své děti naučit. Hlavní pro mě tenkrát bylo ujistit sama sebe, že na to mám.

Takže ty absolvované kurzy vaše rozhodnutí o domácím vzdělávání podpořily?

I takhle se to dá říct, ale pro mě je sebevzdělávání důležité obecně. Na školách to vnímám jako velký problém. Zdá se mi, že učitelé po dětech chtějí, aby se děti permanentně vzdělávaly, přitom oni sami se dál nevzdělávají. Pak se ptám, jak může být takový učitel pro dítě vzorem. A zvláště, když ho děti vidí, jak si pravidelně kupuje Blesk. Takový učitel nemůže být autoritou.

A není možné podobně uvažovat i o některých rodičích, kteří zvažují domácí vzdělávání?

Domnívám se, že v momentě, kdy rodič začne zvažovat variantu domácího vzdělávání, už je uvědomělý. Takže bych se toho neobávala.

Učitelé po dětech chtějí, aby se permanentně vzdělávaly, přitom oni sami se dál nevzdělávají. Pak se ptám, jak může být takový učitel pro dítě vzorem. A zvláště, když ho děti vidí, jak si pravidelně kupuje Blesk. Takový učitel nemůže být autoritou.

 

Vzhledem k trendu rostoucího počtu žáků v domácím vzdělávání se zdá, že počet těchto uvědomělých rodičů roste, čím si to vysvětlujete?

Když se podíváme na křivku porodnosti a věk, ve kterém mají ženy své první dítě, tak to už není 20 let, ale 30 let. To znamená, že matce je kolem 36 let, když dítě nastupuje do školy. To je už žena, která má něco za sebou. Ne pětadvacetileté děvče, které sotva vyšlo ze školy a nemá osobní zkušenost se zaměstnáním. Dnešní matky školáků jsou ženy, které mají zkušenosti s budováním pracovního týmu, obhájením pozic a třeba už řadu zaměstnání vystřídaly. Uvědomují si, jak důležité jsou různé dovednosti, které se ve škole neučily, i to, jak se trh vyvíjí. Takže tu nejde o žádnou epidemii uvědomělých rodičů. Jde jen o to, že ti rodiče jsou vlastně mnohem starší a nějakých deset let dělá velký rozdíl.

Kdo jsou podle vás rodiče, kteří si domácí vzdělávání pro své děti vyberou?

Jsou to mnohdy rodiče, kteří mají třeba i zajímavou práci a uvědomují si, kam trh práce směřuje a že školství je mílové kroky za ním. Sama netuším, jaká práce bude za 20 let, ale mám jistotu, že všeobecný přehled se nikdy neztratí. Ministerstvo školství často jedná, jako by budoucnost znalo. Přitom se ve školách dál děti učí to, co možná vůbec nebudou potřebovat. K čemu jim budou encyklopedické znalosti bez dovednosti je komunikovat nebo flexibilně myslet a reagovat, až budou nuceni často měnit svoji práci?

Tuto výtku slýchají tradiční školy často, jak lze ale zajistit, aby společnost dál kontinuálně uchovávala potřebné penzum znalostí, abychom si navzájem rozuměli?

Vezmu to od konce. Má osobní zkušenost i zkušenosti z okolí u rodin s domácím vzděláváním svědčí o opaku. Rodiny, které kolem sebe mám, neodkládají nemocné prarodiče do žádného zařízení. Připadá jim normální, aby se o ně postarali doma. Takže děti vidí babičku na lůžku a pomáhají se o ni starat. Tady je spíše ochuzeno to dítě, které chodí do školy a během občanské výchovy se učí, kdy má pustit sednout starší osobu v tramvaji.

Co je pro vás osobně tou největší přidanou hodnotou domácího vzdělávání?

Svoboda. Svoboda cestovat, poznávat jiné kultury, cizí jazyky, ale i možnost podnikat výlety po České republice a poznávat nové lidi. Také svoboda v tom, že se nemusím bát své dítě učit něco navíc a ptát se, zda na to má věk. Tu svobodu vnímám i tak, že můžu vzít dítě na úřad a ukázat mu, jak se jedná s úředníky, nebo se s ním můžu zúčastnit zasedání zastupitelstva. Dítě tak vidí, co jeho rodič dělá, a to mezi nimi posiluje vztah.


Veronika Vieweghová se vzdělávání věnuje již řadu let a je zakladatelkou projektu Škola pro mě. Ten se snaží propojit rodiče, kteří uvažují o domácím vzdělávání, sdílet s nimi zkušenosti a předat jim informace i didaktické materiály, které mohou během výuky využívat. Podle Veroniky je to takový manuál „Jak a co v domácím vzdělávání“, který ona sama na začátku svého rozhodnutí postrádala. Proto se na něm nyní podílí a pomáhá tak ostatním rodičům překlenout krušné počátky spojené s domácím vzděláváním.

Tagy
Zobrazít vice

Markéta Majerová

Šéfredaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2015. Nyní vede komunikaci ve Scio a je lektorkou v Education Republic. Absolvovala obor Pedagogika na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde pokračuje ve studiu doktorandského programu a vyučuje předmět Soudobé alternativní pedagogické koncepce.

Související články

Napsat komentář

Close