Články

Marek Hilšer: Občanské chování vyžaduje kritické myšlení

S lékařem, vysokoškolským pedagogem i občanským aktivistou Markem Hilšerem o zkušenostech z akademického senátu, dozvucích minulého režimu, které se odráží do vzdělávání i „jiné“ civilizaci.

Co vás vedlo k rozhodnutí studovat na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy?

Po maturitě jsem nejdříve studoval politologii. Byla to tenkrát taková optimistická doba budování nové demokracie a já si říkal, že politologie bude ta správná volba. Jenže jsem si brzy uvědomil, že nechci dělat politiku hned jako mladý člověk a být na ní existenčně závislý. Tak jsem hledal nějakou další možnost, respektive řemeslo, u kterého bych cítil, že je to svým způsobem služba, kterou však můžu dělat sám podle svědomí. A rozhodnutí padlo na medicínu.

Během svého studia jste se ale politiky úplně nevzdal. Byl jste členem akademického senátu, což je politika ve vysokoškolském prostředí. Co vám tato zkušenost přinesla?

Naučil jsem se, jak fungují lidé v rámci politiky, jak spolu komunikují, dohadují se, a také jsem zažil nějaké útoky, když jsem jako student říkal, co si myslím, a pak se to obrátilo proti mně. Přesto jsem tím získal určitý optimismus a vědomí, že když se člověk pro něco rozhodne, tak toho může dosáhnout.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Rád uvádím takový legrační příklad, který je ale velmi praktický. Kolem roku 2000 byl na lékařské fakultě nedostatek toaletních papírů. To jsem zrovna kandidoval do senátu a řekl jsem si, že to bude můj bod programu. A když jsem byl zvolen, chtěl jsem volební slib začít plnit. Šel jsem za paní tajemnicí, ale mě jako studenta nebrala vážně. Tak jsem se domluvil s kolegyní, vzali jsme papír s tabulkou a obešli všechny toalety. Do té tabulky jsme vyznačili nedostatky a pak je předložili senátu. A na základě sběru faktů a analýzy dat byl do měsíce tento problém vyřešený. Může to znít vtipně, ale systémově to poukazuje na to, jak by se mělo k věcem přistupovat. Je to takový vědecký přístup. Brát data, ukázat je veřejnosti a pojmenovat problém. Pak se s tím dá něco dělat.

A zkusili jste tento přístup na škole ještě opakovat?

Také jsme ho použili, když jsme jako studenti usilovali o zlepšení kvality výuky na fakultě. Proto jsme vytvořili takový nástroj pro reflexi, který by lépe hodnotil výuku. Fakulta tam tehdy nějakou formu hodnocení výuky měla, ale s výsledky se nepracovalo a často se data sbírala v situacích, kdy neměli studenti zájem nic vyplňovat. Tak jsme se dali dohromady a začali jsme prosazovat nový, transparentní systém hodnocení výuky, který by vzbuzoval více důvěry. Transparentnost spočívala v tom, že všechny výsledky byly prezentovány veřejně, aby akademická obec měla přehled, co se na fakultě odehrává. Jedním z cílů bylo, aby se problémy nezasouvaly kamsi pod koberec, ale abychom se postavili realitě tváří v tvář.

Jaký měla změna hodnocení výuky ohlas?

Prosazení a zlepšování celého systému byl dlouhý proces. Na začátku jsme se setkali i s odporem, ale podařilo se nám ho překonat. Dá se říct, že od zavedení systému se velice rychle vyřešily excesy, které na fakultě byly. Některá pracoviště totiž z výsledků viděla, že fungují hůř než ostatní, a uvědomila si tak, že dělají něco špatně. A když to najednou bylo veřejné, tak s tím začala něco dělat. A naopak některá pracoviště si zase potvrdila, že fungují dobře. Pro všechny to byla užitečná informace.

Pořád u nás přetrvává ten rakousko-uherský model, který klade důraz spíše na memorování informací a uznávání autority než na učení kritickému myšlení a nepodléhání autoritám. To platilo ještě silněji ve školství i za minulého režimu. Kritické myšlení bylo nežádoucí a pro režim nebezpečné

 

Dnes jste na fakultě v opačné roli a studenti hodnotí vás. Jak vnímáte jejich reflexi?

Musím říct, že jsem vždy zvědavý, co si studenti o výuce myslí a jak ji hodnotí. A když přijdou výsledky, díváme se do nich a mnoho z nás učitelů si je nějakým způsobem analyzuje alespoň pro sebe. Důležité je, že se výsledky zabývá také vedení fakulty, které k nim musí zaujmout stanovisko. Akademická obec tak má přehled, zda jsou problémy řešeny, nebo nejsou.

Jak vnímáte současný stav vzdělávání?

Pořád u nás přetrvává ten rakousko-uherský model, který klade důraz spíše na memorování informací a uznávání autority než na učení kritickému myšlení a nepodléhání autoritám. To platilo ještě silněji ve školství i za minulého režimu. Kritické myšlení bylo nežádoucí a pro režim nebezpečné. Kladení otázek, pochybování jako způsoby hledání pravdy režim nechtěl. Ten potřeboval prosadit jen svůj pohled na svět, a to hlava nehlava. Naopak školství v demokratickém systému by mělo lidi učit právě kritickému myšlení, které je i z hlediska občanského chování důležité. Kritické myšlení nám pomáhá k tomu, abychom si uměli udělat názor na základě fakt, která umíme třídit, a lépe se tak orientovali. Pak je možné zaujímat kvalifikovanější stanoviska, ale také tolerovat druhého. Mám pocit, že to zatím ještě moc neumíme a stále máme pod kůží dobu minulou. Vidím naději v mladých lidech, kteří cestují, běžně studují v zahraničí a učí se novým pohledům.

Minulý režim také znemožňoval studentům cestování, to se změnilo a dnes studenti mohou běžně absolvovat část studia v zahraničí. Jak se na zahraniční zkušenost jako součást vzdělávání díváte vy?

 Podle mě dokud člověk nevyjede mimo hranice své země, tak není schopen dobře reflektovat to, jaká je jeho země ani to, jaký je on sám. Ta určitá uzavřenost a neporovnání s tím, co se děje ve světě, vlastně brání reflexi sama sebe. Takže je dobře, když každý člověk na nějakou dobu odjede a tím získá lepší sebereflexi a srovnání, jak na tom u nás jsme. Sám jsem byl v Keni a ta zkušenost mi pomohla reflektovat nejen Českou republiku, ale celou euroatlantickou kulturu.

V čem získaná reflexe euroatlantické kultury spočívala?

 Uvědomil jsem si existenci úplně odlišné civilizace i fakt, že většina světa žije v úplně jiných životních podmínkách než my v Evropě nebo ve Spojených státech. Člověk sice získává zprávy z médií, ale do doby, než to zažije naživo, si o tom těžko udělá obrázek. A to jsem si myslel, že jsem toho cestováním po Evropě a Spojených státech hodně poznal. Až v momentu, kdy jsem navštívil Afriku a Asii, jsem si uvědomil, jak moc jsou si jednotlivé země v Evropě v řadě ohledů podobné. Máme podobné hodnoty a můžeme mít jiné kulturní zvyklosti i jazyky, ale jsme hodně provázáni. Afrika a Asie se od nás hodně liší. Uvědomil jsem si, jak dobře se nám tu žije.

Občanský aktivismus vadí některým politikům, kteří pracují na tom, aby společnosti vsugerovali negativní pohled na něj. Snaží se prezentovat aktivisty jako potížisty. Ve skutečnosti nejsou aktivní občané na obtíž společnosti, ale právě jim samotným. Nechtějí, aby jim někdo viděl do karet a aby jejich rozhodnutí podroboval kritice.

 

Přesto jste vůči dění u nás měl v minulosti řadu výhrad, které jste veřejně demonstroval. Média vám dokonce udělila označení občanského aktivisty, jak tuto nálepku vnímáte?

Občanský aktivismus vadí některým politikům, kteří pracují na tom, aby společnosti vsugerovali negativní pohled na něj. Snaží se prezentovat aktivisty jako potížisty. Ve skutečnosti nejsou aktivní občané na obtíž společnosti, ale právě jim samotným. Nechtějí, aby jim někdo viděl do karet a aby jejich rozhodnutí podroboval kritice. Chtějí svou hru hrát jen mezi sebou. Napomáhá jim mentalita z minulého režimu, který vedl lidi k tomu, aby z řady nevystupovali a byli poslušní a pasivní. V písničce od Chinaski je to hezky popsáno slovy „naši mi vždycky říkali, nehas, co tě nepálí“. Podle mě je správné se angažovat, protože pokud to dělat nebudeme, ovládne nás nějaká skupina lidí, která si bude dělat, co chce. Takže politiky je třeba kontrolovat a musejí to dělat aktivní občané. A můžeme je nazvat třeba aktivisty. Nemusejí se nám líbit některá témata, která si aktivisté berou, ale to už patří k svobodné a demokratické společnosti. Pokud však takovou aktivitu udusíme, přestane tu být demokracie.

Vidíte mezi svými studenty, budoucími mediky, občansky aktivní lidi?

Rozhodně jsou mezi studenty lidé, kteří se zajímají o věci více, i ti, kteří se nezajímají. V porovnání s mojí generací se mi zdá, že se méně bojí. Zajímavé je pozorovat určitý rozdíl mezi anglickými a českými studenty. Projevuje se tak, že zahraniční studenti zaberou přední místa, zatímco čeští si sedají dozadu. A tam se projevuje rozdíl mezi studenty ze svobodného světa, kteří se nebojí být viděni ani se ptát, a mezi našimi, kteří se raději někam schovají. Samozřejmě to neplatí pro všechny, ale fenomén je to zajímavý. Ale není to věc, kterou by šlo změnit během pár let.


Marek Hilšer je český lékař, vysokoškolský pedagog, vědec a občanský aktivista. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Od roku 2007 působí na její 1. lékařské fakultě jako vyučující a vědecký pracovník. V roce 2011 a 2012 se zúčastnil lékařské mise s organizací ADRA.

Tagy
Zobrazít vice

Markéta Majerová

Šéfredaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2015. Nyní vede komunikaci ve Scio a je lektorkou v Education Republic. Absolvovala obor Pedagogika na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde pokračuje ve studiu doktorandského programu a vyučuje předmět Soudobé alternativní pedagogické koncepce.

Související články

Napsat komentář

Close