Články

Erik Tabery: Bez psaného slova společnost hloupne

Rozhovor s šéfredaktorem týdeníku Respekt o mediální gramotnosti a potřebě psaného slova ve společnosti

Jak byste definoval ideální představu mediální gramotnosti?

Já si myslím, že už od hodně nízkého věku by měli lidé chápat, jak vznikají informace. Jak se liší fakta od manipulace a spekulací. Takové poznání ve společnosti by mělo přicházet co nejdřív, protože mi připadá, že se s tím setkávají už děti a může to mít vliv i na jejich chápání banálních zpráv, které se týkají jejich bezprostředního okolí. Proto by měly umět rozlišit, čemu mohou důvěřovat a na co se nechytit.

 

A měli by dovednost rozlišit pravdivou informaci od dezinformace předávat dětem rodiče, nebo škola?

Samozřejmě se jedná o kombinaci. Ale ve škole se to učit musí. Bylo by ideální, kdyby se o tom mluvilo i v rodinách. Ale mám pocit, že některým z nás ještě nedochází, o jak důležité téma se jedná, proto ho má otevírat také systém. Nedávno jsem byl na debatě na gymnáziu v Plzni, kde mi studenti říkali, jaký mají problém s tím, že jejich rodiče vůbec nezajímá politika nebo veřejné dění. Doma se o tom nebaví a chybí jim možnost si o tom s někým popovídat. Právě tohle musí systém nahradit.

 

Je ale možné se o tom bavit ve škole, která má být apolitická? Nemají učitelé oprávněný strach z toho, aby nebyli napadáni, že do výuky vnášejí politiku nevhodným způsobem?

Ta obava je silná a je vidět, jak se toho školy bojí. Nicméně je možné mluvit o principech a de facto nemusíte zabřednout do politiky. Ukázat dezinformaci jde i na příkladech, jak ovlivnila obchodní chování. Není obtížné najít příklady, u kterých víte, že se lidé nebudou bát, jako když budete mluvit o dezinformacích o uprchlících, Schwarzenbergovi nebo Zemanovi. Takže já si myslím, že ten princip se dá učit dobře i apoliticky.

Bylo by ideální, kdyby se o tom mluvilo i v rodinách. Ale mám pocit, že některým z nás ještě nedochází, o jak důležité téma se jedná, proto ho má otevírat také systém.

 

Zmínil jste, že jezdíte do škol na osobní debaty. Není to ale už přežitý formát, když je možné si vaše názory přečíst nebo pustit na videu? Je podle vás i v dnešní době dostupných záznamů a online přenosů osobní kontakt nenahraditelný?

No já mám paradoxně pocit, že je pořád důležitější a důležitější. Je vidět, že je spousta lidí zahlcená informacemi a tím spíš se pro ně stává důležitým vidět živého novináře. Mít možnost se ho na něco zeptat. Vidět, jak vnímá a přemýšlí. U mladších generací je znát, jak jim je mediální svět úplně vzdálený. Oni jsou chytří a mají zájem, ale spoustu informací přijímají od zdrojů, u nichž nemají pocit, že je to primární médium, které je přináší. Proto je podstatné jim vyprávět o tom, jak fungují média a potažmo celá společnost. V poslední době se mi zdá, že zájem o téma médií stoupá nejen u studentů, ale také u starší generace. Někdy mi lidé říkají, že přijeli z vesnice právě na debatu, což dříve nebylo. A v druhé polovině tohoto roku jsem se více setkával i s těmi, u kterých byla znát lehká ostražitost vůči mediálnímu světu, což také dříve nebylo. Rozhodně to nebyli čtenáři Respektu, což je docela zajímavé.

 

S jakým očekáváním podle vás lidé na debatu přicházejí? Jaká je jejich motivace, aby na ni přijeli třeba z té zmiňované vesnice?

Já si myslím, že to je kombinace zvědavosti a zvídavosti. Je tam podle mě právě zájem dozvědět se, jak média fungují. A také jsou lidé zvědaví na to, jak reagujete na otázky. Jestli jste ochotni jim naslouchat, nebo jim přijedete pouze kázat a pak zase odjedete. A myslím si, že ve chvíli, kdy vidí, že je debata poměrně otevřená, a když mluvíte i o nedostatcích své profese nebo vlastního časopisu, najednou je to pro ně zajímavější. A nemají pocit, že jsou na nějaké hodině nepříjemného učitele. Když jsem se občas lidí zeptal, jak se o debatě vůbec dozvěděli, bylo to často na doporučení někoho, kdo nás zná. Také v tomto ohledu zafungovala dobře má knížka (Opuštěná společnost – pozn. red.), která paradoxně proráží bubliny více než psaní do časopisu. To mě překvapilo úplně nejvíc. Za prvé to čtou mladší lidé, než jsou čtenáři Respektu, nebo právě lidé, které mediální svět nezajímá, nebo k němu nemají důvěru. Často až po přečtení knížky získají o téma větší zájem i chuť debatovat.

 

Jak se daří Respektu oslovovat mladší čtenáře? A jak je motivujete k tomu, aby měli ochotu číst delší analytické texty a věnovat jim čas jako vaší knížce?

To je jedno z největších témat. Týká se celého západního světa a Respektu se to vlastně docela daří a mladou generaci neztrácí. Otázka je, na jak dlouho a co se stane. Moje zkušenost je, že za prvé funguje osobní kontakt, kdy vás čtenář poznává. Za druhé, že svět mladých lidí berete vážně. To souvisí s tím, že se jim nepodbízíte, nehrajete si na dvacetiletého, když vám dvacet není, a zároveň, když píšete o tématech, která je zajímají, nebo se jich bezprostředně týkají, tak je berete stejně vážně. A u Respektu si myslím, že funguje dobře jeho příběh. Je to obrovská výhoda, že jsme vznikli hned po revoluci a celou dobu si držíme tvář. Máme samozřejmě řadu nedostatků a asi nikdy nebudeme top mainstreamové médium. Vždy nás bude vyhledávat určitá škála čtenářů, která má o svět zájem. Má chuť o něm přemýšlet a uvědomuje si, že jsou témata i svět komplikovaný, takže text vyžaduje odpovídající délku. Takže já jsem mnohdy u mladých čtenářů překvapen, jak velký mají rozhled.

Čtení delšího textu mimo jiné umožňuje koncentraci, přemýšlení i vnímání kontextu. Z toho důvodu se obávám, že bez psaného slova delšího formátu společnost hloupne.

 

To je ten ideál mladého čtenáře. Ale pak existuje část mladých lidí, která se vůbec nezajímá o aktuální dění a informace se dozvídá pouze ze sociálních sítí. Je možné i tuto skupinu přivést k tomu, aby četli klasičtější formáty médií? Přečetli celý obsah a nesdíleli příspěvky pouze na základě nadpisu?

To je samozřejmě velmi těžká otázka. Vždycky to tak bylo a pořád je. Nějakou část lidí ničím neoslovíte. Protože si to, co říkáte, uvědomuji, jsem aktivní na sociálních sítích. A věřím tomu, že i tam to může zafungovat. Když mladí lidé uvidí, že zmiňujete opakovaně nějaká důležitá témata, upozorňujete na nějaké jevy a přidáte náznak kontextu, tak si třeba řeknou, že se zkusí dozvědět víc. Myslím si, že by tato cesta částečně mohla fungovat. Zároveň to, co jsem před chvílí zmiňoval jako výhodu u Respektu, funguje opačně na spoustu lidí jako odpuzovač. Tím myslím naše dlouhé texty. Když je však studenti otevřou, říkají nám, že to vlastně tak náročné čtení není a rozumějí jim. Jediné, co s tím můžu osobně udělat, a také tak činím, je apelovat do redakce, že máme psát všechny články tak, aby je pochopil i patnáctiletý čtenář.

 

Myslíte si, že za dvacet let budeme konzumovat texty stále v tištěné podobě? Nebo se vše převede do audiovizuálu, který je dnes populární a umožňuje prezentovat vážnější témata širšímu spektru lidí?

Někdy je bohužel i snadněji vyrobitelný, což znamená, že redakce k tomu budou tendovat. Já to mám samozřejmě také rád, ale líbí se mi to jen jako doplněk. Sám na sobě cítím, že občas musím vzít knížku a číst ji, přestože v tu chvíli třeba nechci, ale musím se soustředit. Svět je dnes strašně roztěkaný. A přispívají k tomu i videa, která skoro neumožňují soustředění a přemýšlení. Čtení delšího textu mimo jiné umožňuje koncentraci, přemýšlení i vnímání kontextu. Z toho důvodu se obávám, že bez psaného slova delšího formátu společnost hloupne. Samozřejmě budeme mít pořád informace. Vidíme řadu lidí, kteří dělají skvěle své pořady. Mají také pochopitelně obrovský zásah, mnohdy mnohem větší než psané slovo. Ale já myslím, že pro řadu věcí je opravdu důležitá koncentrace a prostor, že jednomu tématu věnujete více stran. Proto je problém, že se texty na webech stále zkracují a řada učitelů nám říká, že má spousta mladých lidí problém přečíst si delší text a pochopit ho.

 

Pokud by si vás někdo chtěl pozvat na diskusi do školy, co pro to může udělat?

Vlastně mě stačí kontaktovat přes sociální sítě, nebo mi napsat do Respektu na tabery@respekt.cz. Já se snažím vyjít vstříc úplně všem. Jedinou podmínkou je nějaký časový prostor, protože se práce hodně kumuluje a já už teď dost jezdím na debaty, tak to musím hlídat. Ale myslím, že se mi snad ještě nestalo, že bych někoho odmítl. Spíš jsme vždy jen posunuli termín na nějaký pozdější čas, ale snažím se. A musím říct, že nabídky ze škol dostávám často. Asi je to dané také tím, že už s námi mají mnozí ředitelé zkušenost a přestali se bát, co tam bude probíhat. Já si dávám hodně velký pozor na to, aby nebyl důvod si myslet, že tam něco mladým lidem cpu do hlavy, takže těch škol se zájmem na základě doporučení v posledních letech přibývá.

Tagy

Markéta Majerová

Šéfredaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2015. Nyní vede komunikaci ve Scio a je lektorkou v Education Republic. Absolvovala obor Pedagogika na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde pokračuje ve studiu doktorandského programu a vyučuje předmět Soudobé alternativní pedagogické koncepce.

Související články

Napsat komentář

Close
Close