Články

Ondřej Kania: Vše, co umím, jsem se naučil navzdory systému

Věkově spadáte do generace, která se nazývá mileniálové. Jak se vztahujete k této nálepce?

Sám sebe vůbec neidentifikuji s jakoukoli skupinou, a už vůbec ne podle věku, takže jsem se nad tím nikdy nezamýšlel a myslím si, že většina mileniálů ani nepřemýšlí o tom, že mileniály jsou. Podle mě vzešlo to označení od lidí, kteří mají tendence někoho škatulkovat. Nepřijde mi, že bych si někdy v životě řekl: „Je mi dvacet, tak jsem mileniál.“ To fakt ne. A až mi bude třicet, tak budu co? Nebo ve čtyřiceti? To mě skutečně nezajímá, ani v práci, ani v životě jsem se s tím osobně nesetkal. Nesetkávám se s lidmi, kteří by byli z určité věkové skupiny, takže jsem to vůbec neřešil.

Jak byste tedy sám sebe definoval?

Tak to je super (smích), jak bych sám sebe definoval? Myslím si, že jsem člověk, který pochází z úplně normální chudé rodiny, a myslím si, že tak obecně přistupuji ke všemu. Nejsem materiální člověk, to vůbec neřeším. Samozřejmě mám rád, když si mohu koupit nějakou věc, kterou chci. Ale není to úplně náplň mého života. Jsem člověk hodně intuitivní a zkrátka, řekněme, ambiciózní. Kladu si cíle, za kterými si jdu, a je zajímavé, že byť to často byly naprosto nepředstavitelné cíle, tak se mi zatím vždycky povedlo jich dosáhnout. Až se děsím toho, co přijde příště, toho se skutečně děsím.

Čím si vysvětlujete, že se vám daří dosahovat stanovených cílů a že máte ten úspěch?

Náhoda. Primárně si myslím, že je to náhoda a štěstí. Také si myslím, že bylo velice důležité, že jsme jako malá agentura de facto tři roky o pár lidech byli trpěliví a neměli jsme žádné přehnané ambice, třeba toho typu, že například další rok chceme získat investora, který nám do projektu dá tři miliony dolarů. Tohle jsme vůbec neřešili a žili jsme dennodenně jen firmou a postupně se to nějak vyvinulo. Upřímně se přiznám, že v mé pozici je neuvěřitelně těžké si pamatovat, jaká byla situace před půl rokem A už vůbec nechápu, že jsme tolik věcí vyřešili během krátké chvíle. Vůbec nechápu, že jsme získali budovu, ve které teď sedíme, že jsme ji dokázali zrekonstruovat. Vůbec nechápu, že jsme otevřeli školu, na kterou se přihlásilo 140 lidí, a přitom byla úplně nová a prakticky bez prostor. A ti lidé věřili jenom naší koncepci.

Proč jste se rozhodl přivést tuto koncepci do České republiky?

Primárně by mladí lidé měli dostat příležitost být v univerzálním prostředí, které bude schopno rozpoznat jejich zájmy, talenty a to, co je naplňuje. Kde dostanou příležitost se těmto věcem naplno věnovat a případně se v nich ještě zlepšit. Zjistili jsme, že to v českém systému není možné, myslím si, že ten systém je nemožný nejen na středních školách, ale obecně, protože je tu určitá kontinuita, i když máme základní školy, druhé stupně. Musíme se zaobírat tím, že ty děti nějak nasměrují a potom by pro mne byl problém, že by do toho odlišného systému vstoupili naprosto nepřipravení. Hledali jsme alternativu, jak mít možnost založit školy, ale tak, abychom nebyli svázáni českým systémem, který je podle mě nejen nesmírně zastaralý, ale hlavně je tendenčně hodně probritský, respektive proasijský, a tam to směřuje. Tohle jsme zkrátka nechtěli.

Přesto vy sám jste tímto systémem prošel a jste úspěšný, kde se tedy u vás rozvinuly ty klíčové kompetence, které nyní využíváte k úspěchu?

To je omyl, já jsem tím systémem neprošel, naštěstí.

Ani devítiletou základní školní docházkou?

To ano, ale v podstatě si myslím, že všechno, co v životě umím, jsem se naučil za prvé tím, že jsem tomu systému vzdoroval, a tím, že jsem vzdoroval rodině atd. Za druhé mi velice pomohlo, že jsem byl dva roky ve Státech v takové zvláštní situaci. Nějakým způsobem mám tu dobrou vlastnost, že se rychle učím nové věci. Dokážu se adaptovat, řešit krize a nikdy mě nic nezaskočí natolik, že bych se na to vykašlal. To je velmi důležité. A když se na systém, kterým jsem tu procházel, podíváme tak, že jsem mu musel vzdorovat, tak mi dal samozřejmě hodně a vděčím mu za mnohé. Ale není to jen tím. Systém samotný by ze mne udělal toho, kým jsem. Myslím si, že každý zná lidi, kteří měli ve škole opravdu špatné výsledky a nyní jsou třeba velmi úspěšní, záleží na definici toho, co považujeme za větší nebo menší úspěch, ale mohou na tom obecně být lépe než lidé, kteří byli tehdy třeba premianti.

Zmínil jste se, že jste byl v Americe ve zvláštní situaci, čím byla zvláštní?

Neměl jsem plné stipendium a musel jsem pracovat šest dnů v týdnu, abych si vydělal 700 dolarů týdně na školné. Protože jsme neměli peníze na zaplacení čehokoli. Musel jsem si tehdy půjčit i na letenku. Bylo to zvláštní, sice jsem studoval, ale přitom jsem de facto bojoval o to, abych tam vůbec mohl zůstat. Já jsem se samozřejmě zpátky vrátit nechtěl.

Dnes se vaše finanční situace výrazně změnila. Stále platí, že pro vás nejsou materiální věci důležité? A je to vůbec udržitelný postoj ve chvíli, kdy jste úspěšný v byznysu? A myslíte si, že školství a vzdělávání má být jeho součástí?

My děláme věci, na které nedostáváme peníze od daňových poplatníků, takže je musíme dobře prodat. Musíme je dobře definovat, realizovat a musíme z nich mít nějaký profit, abychom se mohli posunout dál. Já striktně odlišuji dvě věci: jednak je to nějaká moje osobní materialita, ale jednak je to podnikání a tam samozřejmě mám zodpovědnost. Musím měsíčně poslat peníze osmdesáti lidem, příští rok to bude už přes sto lidí, zatímco loni bylo těch lidí jen osm. Jejich počet se neuvěřitelně zvyšuje a to samozřejmě vyžaduje jiný přístup k penězům.

Vy býváte někdy označován jako podnikatel a podnikatel v českém kontextu někdy nese pejorativní zabarvení z devadesátých let. Stává se vám, že vás lidé tímto označením nálepkují?

Myslím si, že už se to hodně změnilo, že to tak nikdo nevnímá. Nesetkal jsem se s tím, že by se na mě někdo díval špatně kvůli tomu, že podnikám. Lidé se podle mě na nás občas špatně dívají, protože působíme ve školství a nejsme akademici, nevystudovali jsme pedagogické fakulty a neučili jsme, zaplať pán bůh. Upřímně se přiznám, že tohle prostě neřeším. Dokonce jsem se naučil, že i když mi chodí nějaké maily a zprávy, které jsou vyloženě negativní, ale nejsou založeny na reálných argumentech, tak na ně prostě nereaguji. Myslím, si, že je důležité se naučit tohle vypnout.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Moje pracovní dny probíhají různě, buď jsem v Brně, kde máme sídlo firmy, a tam jsem de facto od rána do večera na mailech a v různých tabulkách, to pak nedělám vůbec nic jiného. Teď máme například na konci října velké veletrhy internátních škol ve čtyřech zemích, máme přes sto studentů na nejlepších amerických ekonomických středních školách, takže řešíme klienty, veletrhy – a také naše školy. Občas mám nějaký rozhovor a setkání podobného typu, takže to je klasický den v Brně – od asi osmi hodin do šesti je to práce u počítače. A pak mám v Praze jeden nebo dva dny v týdnu až deset schůzek denně, které se týkají všeho možného.

Když se věnujete vzdělávání, tak by mě zajímalo, co jste se vy sám naučil během posledního měsíce?

Jednak jsem se hodně zklidnil a už se tolik nestresuji s věcmi kolem práce. Takovou schopnost jsem měl vždycky, ale v případě podnikání je to občas trošku složitější – když teď přicházejí krizové situace, tak si během nich uvědomuji, že je zvládám stále lépe a nejsem nervózní. Jednak jsem se naučil, že to, co mi řeknou dva lidé jako názor nebo dojem, třeba ohledně toho, jak probíhá výuka nebo jak s nimi někdo komunikoval, nemusí odpovídat skutečnosti. A také si nechávám větší odstup a  dívám se na věci s větším nadhledem.

 

Tagy

Markéta Majerová

Šéfredaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2015. Nyní vede komunikaci ve Scio a je lektorkou v Education Republic. Absolvovala obor Pedagogika na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde pokračuje ve studiu doktorandského programu a vyučuje předmět Soudobé alternativní pedagogické koncepce.

Související články

Napsat komentář

Také by vás mohlo zajímat

Close
Close
Close