Jak se učí živě: kniha o inovativních školách

„Je důležité zbourat domněnku či naši utkvělou představu, že učení je to, co se řízeně odehrává ve škole.“ (Veronika Kotůlková, ZŠ Labyrint Lhota u Opavy)

Celý život se učíme. Už od dětství. Nikdy to nekončí, nikdy nenastává okamžik, kdy už všechno umíme. Neustále se učíme o nových a nových skutečnostech, nabýváme nových schopností, vrůstáme do nových životních situací. Od dětství, během dospělosti i ve stáří.

Školou nazýváme místa, kde se učí a zároveň se hodně mluví o tom, že se učí. Na náměstí, v parku, ve vlaku nebo v rodinném kruhu se také učíme, ale nepotřebujeme přitom neustále zdůrazňovat, že se učíme. Prostě to děláme. Jednoduše si žijeme.

Děti se umějí učit. Dělají to od narození. Vlastně nedělají nic jiného. Učí se, rostou, učí se, když si hrají, učí se, když jedí, když si čistí zuby, když zkoušejí své první kroky, když se učí kreslit nebo šít, učí se, když se dívají rodičům do očí, učí se, když spí, a každý se sám učí myslet a cítit. Učíme se to celý život.

[irp posts=“4869″ name=“Klasické třídní schůzky jsou „o nás bez nás“, dejme šanci diskusi ve třech“]

Naše lesní děti zpozoroval chlapeček, který podle nových školních batohů odhadl, že kluci jsou pravděpodobně také prvňáci. Přišel za nimi a říká: „Kluci, vy jste taky školáci? A kam chodíte do školy – na starku, nebo na novku?“ A můj syn mu odpověděl: „My nechodíme do školy. My jsme z lesní.“ A na nechápavý chlapečkův pohled dodal: „To je škola, kde se učíš a ani nevíš, že se učíš, a baví tě to.“ (Barbora Pecháčková Uchytilová, Dítě v lese v Dobříši)

Ve školách, kde se učí živě, splývá skutečný svět se školním prostředím. Škola zde není přípravou na život, škola je tu životem. Není to místo oddělené od zbytku reality, není to žádná laboratoř. Živé školy nemají potřebu budovat kolem svých učeben pevné zdi. Jednou z funkcí školy jako budovy je poskytovat úkryt před deštěm. Škola je také místo, kde lze, především během zimy, ohřát najednou až několik desítek dětí různých věků a zájmů, které právě přišly z dopolední výuky v lese.

U takové školy se často neví, kde končí třída, kde začíná školní zahrada a kde začíná vesmír. Děti zde mohou lézt po stromech bez dozoru dospělého. Často tu nemají předepsané přestávky a jednotlivé předměty přecházejí jeden do druhého a do třetího a do čtvrtého zcela plynule. Děti se zde učí i o přestávkách a mohou mít přestávku, když cítí, že si chtějí udělat přestávku. Ve škole, kde se učí živě, měří čas děti a hlavním vyučovacím předmětem je zde život na světě.

„Teoreticky by to mohlo být tak, že dítě je schopno se vzdělávat samo, když cítí potřebu se něco naučit. Řada lidí má představu, že dítě si vezme knížku, encyklopedii nebo počítač a samo se učí. Ale to tak nemusí být. Máme zkušenosti, že mnoho dětí, které v tomto smyslu jsou na vysokém stupni studijní autonomie, ji nechtějí. Chtějí pracovat s průvodcem. Takže já jsem se dostal k verzi, že studijní autonomie spočívá v tom, že si dítě dokáže říct, co by potřebovalo, aby se mohlo něco naučit. K tomu chceme děti vést. Stále všichni hledáme a ta setkání nám pomáhají se sjednotit.“

„Já to chápu ještě šířeji. Nejde pouze o samostatnost v učení, ale i v životě. Jako schopnost samostatně se rozhodovat, co chci. V tom si myslím, že jsme docela daleko.“ (Michal Vodička a Lukáš Neubert, ScioŠkola Olomouc)

Škola je místo, kde se setkávají lidé, děti, průvodci, ředitelé, rodiče. A všichni se společně učí. To se děje ve třinácti školách, o nichž se vypráví v knize Jak se učí živě?. Napsali jsme dokumentární knihu. Jednoduše jsme chtěli vědět, co se v pestrobarevně tvarovaných školách skutečně odehrává. Tak jsme se zeptali. Jak se tu cítí děti. Jak se mají ti, kteří zde tráví tolik času. Co je to za lidi, kterým svěřujeme své děti. Kdo jsou ti učitelé, kteří umějí učit živě, protože se to zrovna učí. Na co si u vás ve škole děti a dospělí nejraději hrají a jaké hry hrajete, když se zrovna učíte celá třída dohromady. A jaké hry se hrají v ředitelně a na jaké emoce se hraje mezi učiteli, rodiči a dětmi.

Co všechno se člověk naučí, když se rozhodne založit si komunitní nebo lesní nebo vesnickou nebo městskou školu. Jakými pocity se prochází, když se rodič stane vedle rodiče ještě průvodkyní ve škole. A co si o tom myslí samotné děti. Jak se přebírá zodpovědnost za vzdělání vlastních dětí v dobách, kdy se ví, že největšími učiteli a průvodci jsou naše vlastní děti. Jak se učí učiteli, který se zároveň učí.

[irp posts=“1560″ name=“„Děti učí děti“ nejen na Gymnáziu Přírodní škola“]

„Cítění je pro mě něčím, co v současném systému vzdělávání zcela chybí. Zapomínáme cítit, neboť už od útlého dětství je naše pozornost směrována na mysl, myšlení a jednání na základě myšlení. Srdce je zcela zapomenuto. Odpovědi na otázky o nás a o životě však obvykle nenajdeme v mysli, ale v srdci. Nejčastěji nám v radosti ze života a úspěchu brání, že neznáme sama sebe. Necítíme, po čem touží naše srdce, a necítíme ani, co brání v naplnění jeho tužeb.“ (Eva Šeböková, Lipová škola)

Rodičům, kteří přemýšlejí o tvarech budoucích škol svých dětí, jsme chtěli knihou Jak se učí živě? pootevřít dveře do krajiny, kde děti a dospělí společně poznávají svět kolem sebe. S radostí a otevřeností. Přáli jsme si, aby mohli nahlédnout do míst, kde panuje důvěrná atmosféra a radost z objevování a zažívání nového. Řadu rozhovorů se zakladateli, průvodci či řediteli škol, v nichž se každý učí od každého, uzavírá kapitola, kde se rodiče nastávajících prvňáčků mohou živě naučit pozorovat sami sebe. Hodí se to umět, jestliže pro své dítě vybíráte školu a chcete, aby do ní chodilo se zájmem a natěšené. Rodiče totiž nevybírají školu jenom pro děti, ale také pro sebe.

[irp posts=“1321″ name=“Učitelé na cestách: Zkušenosti ze zahraničních škol“]

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close