Moje dětství je spojeno se zvukem vybuchujících bomb, líčí průvodkyně ze Scioškoly

Isabel Cristina Mendoza je průvodkyně ve ScioŠkole na Praze 11. Narodila se v Bogotě, hlavním městě Kolumbie, uprostřed války drogových kartelů.

„Stovky kilogramů TNT vybuchovaly blízko našeho domu, na ulicích se střílelo. Noviny byly plné vražd,“ vzpomíná. Její matka byla při bombardování vždy klidná. Jenom dětem opakovala, aby se držely dál od okna. Blízký výbuch v nich často roztříštil sklo. Rodina bydlela ve vládní čtvrti naproti nemocnici. V té době mafie zlikvidovala tři kandidáty na prezidenta. Lidé dostávali zaplaceno za vraždu policisty. Děti se při každém zahoukání sanitky bály, jestli v ní nevezou jejich otce, pilota mezinárodních linek. „Dodnes mám strach z temnoty, z výbuchů a z ohňostrojů. Špatně snáším, když se mě někdo v Česku zeptá, jestli nemám nějaký kokain na prodej, když jsem z té Kolumbie. Lidé to myslí jako vtip, ale pro mě to veselé není, protože všechen strach mého dětství pramení z drog. Připadá mi, že je to začarovaný kruh, ze kterého nikdy nevystoupím. A já jsem přitom žádnou drogu nikdy neměla.“

Blízkost smrti ale nutí člověka uvědomit si, na čem doopravdy záleží. „Válka dala mně i celému mému národu smysl pro přítomný okamžik. Musíš žít s vědomím, že můžeš kdykoliv umřít, a tak své rodině pořád opakuješ, že je miluješ.“

„Měla jsem hroznou depresi, poslali mě zpátky do Kolumbie a má zranění se přestala uzdravovat. Věděla jsem, že s tancem je konec. Matka se bála, že umřu.“

Kdo Isabel zná, ví, že její největší vášní je tanec. S baletem začala už v pěti letech. V sedmnácti se dostala na prestižní Národní baletní konzervatoř v Havaně. Studium nedokončila, ale zaujala ji antropologie, jíž se věnovala na univerzitě v Bogotě. V té době ale začala chápat, jak těžké bude prosadit se v zemi zmítané válkou. „Jeden z mých učitelů nám řekl, že má o nás, talentované mladé lidi strach, že nás zabijí. A řekl nám, ať neplýtváme silami a talentem na boj proti vládě, která nás může snadno zabít,“ vzpomíná Isabel. Na jeho radu skutečně odešla do Evropy a brzy stála jen krůček od splnění svého snu stát se profesionální tanečnicí.

Přihlásila se ke studiu baletu na berlínské Akademii moderního tance, ale dva měsíce před zkouškami ji zradilo její tělo: „Z přílišné zátěže jsem si zlomila obě nohy, někdy se to stává,“ konstatuje s trochou trpkosti v hlase nad chladnoucí pizzou v restauraci Maják naproti své škole. V konkurzu byla i přes nezhojené zranění úspěšná. Porota si všimla její opatrnosti a ocenila, že kandidátka respektuje svoje tělo. Byla jedinou mimoevropskou tanečnicí z dvaceti přijatých. V Kolumbii zažádala o studijní vízum. A přišla rána – žádost byla zamítnuta. „Měla jsem hroznou depresi, poslali mě zpátky do Kolumbie a má zranění se přestala uzdravovat. Věděla jsem, že s tancem je konec. Matka se bála, že umřu.“

Na radu terapeuta se Isabel začala věnovat jiným druhům umění – kreslení a divadlu. A při brouzdání po internetu náhodou narazila na letní kemp pro cizince pořádaný pražskou DAMU. Pozdější studium na Katedře autorské tvorby a pedagogiky se ukázalo v jejím životě jako určující: „Dali mi stipendium a všechno bylo pro mě najednou otevřené. Jako tanečnice má člověk hrozně moc omezení: nesmíš ztloustnout, opálit se, obarvit si vlasy, být potetovaná, nesmíš otěhotnět a nesmíš ani moc zhubnout. A tohle byl můj život od pěti do pětadvaceti let. Až Ivan Vyskočil mi vysvětlil, že moje tělo patří mně a že musím být na sebe hodná.“

[irp posts=“4122″ name=“28 milionů afrických dívek je stále bez přístupu k formálnímu vzdělávání“]

Jelikož v té době na DAMU neexistoval program v angličtině, musela se Isabel naučit česky. Ale nelituje toho. Díky Ivanu Vyskočilovi pochopila, že nic podstatného ze svého života nemůže člověk zapomenout. S traumaty z dětství je nutno se vyrovnat. A jedním z účinných způsobů, jak to udělat, je právě umění.

Z Kolumbijky Češkou

Díky magisterskému diplomu z DAMU pak získala Isabel v Česku i práci. Ve školách na Karlovarsku pomáhala tamním učitelům vnášet kreativitu do vyučování. Ve Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání se seznámila i s Janou Wills. Ta Isabel přesvědčila, aby zkusila štěstí v konkurzu na průvodkyni první ScioŠkoly, která v té době vznikala. „Přihlásila jsem se do konkurzu spíš z legrace, protože jsem se bála, že se tam nemůžu dostat kvůli slabé češtině. Můj největší úspěch je, že mě ScioŠkola zaměstnala, a díky tomu jsem dostala pracovní vízum, aniž jsem se v Evropě musela vdát,“ dodává Isabel s hrdostí. „Nevím o žádné jiné ženě z Latinské Ameriky, které by se něco podobného podařilo!“

Když přijde řeč na srovnání kolumbijských a českých škol, Isabel začne opět mluvit o pohybu. V českých školách mají podle ní děti jen minimum příležitostí se hýbat. A když, tak je to při hodině tělocviku, kde musejí naopak sportovat na povel. Chybí prostor a čas pro obyčejné hraní venku.

[irp posts=“2687″ name=“Pohyb prospívá mozku“]

I proto ve svých hodinách propojuje Isabel jazyky s tancem a pohybem. Žákům to podle ní pomáhá pochopit složité věci, aniž by si to uvědomovali. Někteří ovšem zpočátku odmítají vůbec se hýbat, nevidí v tom žádný smysl. „Vysvětluju jim, že je lepší se hýbat než sedět. Na začátku jsem s nimi udělala takovou aktivitu: každý v kruhu řekne nějaké slovo a udělá přitom pohyb – a na konci uvidíme, jestli si někdo zapamatuje nějaké slovo. Dopadlo to tak, že si všichni zapamatovali všechna slova. Žáci pochopili, že to funguje a že je to velmi snadné, zvláště když se to spojí s hrou.“

Když kráčí Isabel po chodbě školy, děti i ostatní průvodci ji spontánně zdraví a povídají si s ní španělsky. Ona sama věří, že každý žák by měl ve škole dostat šanci zažít úspěch. Vypráví o chlapci, který byl obecně považován za outsidera. Dokud ovšem nezačal chodit na španělštinu. Dnes je nejlepším španělštinářem v celé škole.

Na závěrečnou otázku, co se jí za dva a půl roku ve škole podařilo, odpovídá: „Děti pochopily, že pohyb může být zábava. A pohyb spojený navíc se vzájemným dotekem má schopnost měnit přístup k vlastnímu tělu, k sociálním kontaktům. Děti už se neperou, má to pozitivní dopad na jejich komunikaci. Když učím, moc nepřemýšlím o tom, co se děti naučí, ony se vždycky něco naučí. Jde mi hlavně o to, aby dokázaly žít přítomným okamžikem a respektovaly se navzájem.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close