Očima zcestovalé ředitelky: Školy ve světě lépe motivují, učitelé mají více zdrojů

„Jako ředitelka školy s více než dvacetiletou pedagogickou praxí si myslím, že o nejrozumnější, co může škola pro své učitele udělat, je vyslat je na zkušenou," říká Lenka Proschková ze ZŠ Čechtice. V rámci cestovatelské osvěty se tak podívala do Řecka, Slovinska, Portugalska, Belgie, Nizozemska, Finska, Ruska, Izraele, Polska, Rakouska, Německa, Anglie i na Azorské ostrovy.

V české veřejnosti se objevují názory, že v některých státech není co vidět, ale opak je pravdou. Myslím si, že již opravdu neplatí, že naše školství je na špičce. Mnozí si to ale stále namlouváme. Reformy, které v našem státě proběhly, byly více méně mnohými (rodiči i pedagogy) nepřijaty, a proto byly spíše formální. Po zkušenostech vidím, že za mnohými reformními kroky je snaha přiblížit se světu a vzít si ze školství ostatních zemí to, co se jim povedlo. U nás z mého pohledu není mnoho pedagogů, kteří se na vlastní oči přesvědčili a pochopili. Nevědí, co by bylo dobré změnit.

A proč? Co se týká školství, naše patří mezi ta, z mého pohledu, konzervativnější. Formy a metody práce s dětmi se příliš nemění v čase, a tak není divu, že dnešní moderní děti konzervativní výuka příliš nebaví. Ale ani někteří rodiče nejsou příliš nakloněni novinkám, a dokonce i některé děti jsou rády, že si to ve škole jen odsedí a odposlouchají, sem tam si napíší test a v hodině se nemusejí projevit.

Česká škola vnímá úspěch velmi omezeně

V čem spatřuji ten největší rozdíl, pokud srovnávám s naší školou? V naší škole mi v mnohých hodinách chybí spontánní nadšení dětí pro práci. Mnohdy se ozývá: „Bude to na známky?“ Pokud odpovíte, že ne, děti se problematice většinou nevěnují a formálně ji odbudou, nebo v horším případě nepracují. Ve světě nebývá pravidlem stále známkovat a tím tlačit děti k tomu, aby se „snažily“ jedno jakým způsobem, třeba i podvodem, nebo zase k tomu, že mají takovou trému, že jejich výkon selže. Systematicky se spolupracuje na tom, aby jednotlivé dílčí kroky děti zvládaly, jsou k tomu přivoláváni další asistenti, psychologové, dobrovolníci…

Rovněž rodiny jsou zainteresovány na prosperitě dítěte. Cílem je zvládnout nejen evaluační testy, které jsou systematické a rozhodně nesledují jen dílčí kroky, ale jakousi celistvost vědomostí a dovedností. Například Řecku klade rodina takový důraz na vzdělání, že jsou ochotni investovat své nemalé finanční prostředky do toho, aby dítě nezaostávalo. Financují si doučování nebo další kurzy. Státní ekonomika je sice v nepříliš dobrém stavu, ale školství a učitelskou prestiž to, zdá se, v očích rodičů nezasáhlo.

Stejně je tomu v Portugalsku. Po roce 1974, kdy byla spousta Portugalců negramotná, nastal obrat k lepšímu. Školství se začalo ubírat cestou podpor. Na Azorských ostrovech šli až tak daleko, že si jako autonomní území Portugalska vytvořili speciální podmínky pro vzdělávání dětí a jsou samozřejmě výhodnější než ty na pevnině. Aby se předešlo neúspěchu žáků, jsou mateřské školy vždy součástí škol základních. Tam již lze vypozorovat, kde bude třeba pomoci, a ve třídě, která má vždy dva vyučující a maximálně 20 dětí, se s těmito dětmi intenzivně pracuje. Samozřejmostí je i to, že dítě může v mateřské škole zůstat o rok déle. Cílem je hlavně předejít neúspěchu a hned dítě nedemotivovat.

Stejně tak je tomu i ve školách základních. Dvacet dětí ve třídě je maximum. Občas uvidíte 21 nebo 22, ale to se již musí zdůvodňovat. Známky tu nenajdete, ale nadšení pro práci ano. To přímo ze školy sálá. Většina předmětů se dělí na skupiny – pro ty, kdo jsou bystřejší, a pro ty, kdo potřebují dopomoc. Ne že by se snižovaly nároky, ale je zde i asistent a s dítětem se pracuje opravdu individuálně.

Mnohdy se ozývá: „Bude to na známky?“ Pokud odpovíte, že ne, děti se problematice většinou nevěnují a formálně ji odbudou, nebo v horším případě nepracují. Ve světě nebývá pravidlem stále známkovat a tím tlačit děti k tomu, aby se „snažily“.

Déle ve škole, méně doma

Vůbec organizační a personální zabezpečení škol je většinou naprosto na odlišné úrovni. V našich školách se čílíme, že jsou děti ve škole příliš dlouho. Strategie jinde je ta, že děti za čtyři hodiny ve škole téměř nic nenaučíte, a pak by se musela velká část práce přenášet do rodin. Ale přesto děti mají domácí práce. A není jich málo. Myslím že mnohem více než v naší škole. Pravidlem bývá, že děti chodí do školy od 8.00, někde od 9.00 (ale to je dáno i tím, že tam svítá například v říjnu až kolem osmé hodiny a večer se déle stmívá). Odpoledne ve škole zůstávají do 15–16 hodin, ve vyšších třídách i déle.

Děti se učí podle rozvrhu, který je poněkud jednodušší než u nás. Nedochází ke střídání učitelů tak často. Učitelé jsou jaksi univerzálnější, případně přijde do hodiny druhý učitel jako odborník. Ve školách se pracuje i na tom, aby se všichni cítili dobře, a k tomu dává prostor i rozvrh, který není tolik svázaný pouze s předměty a napomáhá k širšímu záběru dítěte. Výchovné předměty jsou skutečně zážitkové a naukové předměty, jako je dějepis, zeměpis, přírodopis, bývají vedeny jako projektová výuka a dbá se na to, aby děti viděly souvislosti a hlavně věděly, proč se čemu učí. To, že učitel stojí před tabulí, vykládá látku a děti si píší poznámky, jsem viděla ojediněle.

Zajímavostí pro mne bylo, že ve školách existuje dost často oddělení, které se stará o styk s veřejností a o navazování mezinárodních kontaktů. Učitelé jsou přímo hodnoceni i za to, jestli spolu s dětmi se zahraničím komunikují a spolupracují.

Co se týká zajištění bezpečnosti ve školách, to je záležitost, nad kterou se nikdo nepozastaví, a to ani v té nejmenší vesničce. (Trochu jsem se nad tím pozastavila na Azorských ostrovech, kde je téměř nulová kriminalita.) To, že je každá škola zamčená a oplocená, je samozřejmostí. Vrátný v jakkoliv velké škole prostě funguje. Ve větších školách se vstupuje na otisky prstů, jinde na čipové karty či čipy, ale vrátný vždy u vstupu stojí a dohlíží.

Strach je nepřítel vzdělávání

Speciálně v Portugalsku je zajištěna bezpečnost na chodbách. Personál na chodbách je celý den a má přesně určená místa, kde sedí. Sem je zavedený telefon, mají i mobil a dohlížejí na to, aby se na chodbě ani v době výuky nedělo nic nežádoucího. Jde-li dítě na WC, nebo udělá-li se mu špatně, nebo je učitel vyšle něco zajistit, je tu dohled, který se vším pomůže a vše zajistí. O přestávce dohlíží na to, aby se děti nechovaly hlasitě, neběhaly a trefily, kam mají. Ono ve škole, kde je 600 až 1 200 žáků, to ani jinak není možné. Co mne ale překvapilo, byla stejná personální situace ve škole s 200 žáky ve věku od 15 do 22 let a ve škole se 60 dětmi. Jinými slovy a zjednodušeně – na jednoho učitele je zde jeden pomocný pracovník.

Zajímavostí pro mne bylo, že ve školách existuje dost často oddělení, které se stará o styk s veřejností a o navazování mezinárodních kontaktů. Učitelé jsou přímo hodnoceni i za to, jestli se zahraničím se svými dětmi komunikují a spolupracují. Opravdu mne však zarazilo a překvapilo, když jsem byla paní učitelkou ve 2. třídě (tj. zde byly děti ve věku 7 let) požádána, zda bych jim na jejich třídní blog, který se zabývá projektem o sladkovodním vodstvu (jezera, řeky), napsala komentáře k jejich videím a dětským výstupům. Řekla jsem, že to bohužel v jejich jazyce nezvládnu, tedy mohu zapsat pouze v angličtině. Paní učitelka se na mne nechápavě podívala a odpověděla, že jejich mateřský jazyk i angličtinu děti znají, to ona nemyslí. Byla by ráda, kdybych zapsala komentáře v češtině. Děti si to v překladači přeloží a zase získají další znalosti o cizím jazyce. To je sen našeho školství.

O všem bych mohla psát opravdu hodně dlouho. Tak jen snad poslední. Když už si děti ve druhé třídě mohou překládat pomocí překladačů češtinu, zkusila jsem neuměle naťukat do překladače portugalský nápis, který na mne vykoukl při vstupu do školy. Když to dokážou děti, já také. A udělala jsem dobře. V této škole se dle překladače řídí heslem Strach je nepřítel vzdělávání (O medo é o inimigo da educação).

V žádném případě nechci, abyste si z mého článku vzali to, že je u nás všechno špatně. Není. Jen bychom se měli mnozí nad některými věcmi zamyslet a přehodnotit je. Naše zákony vše, co popisuji, dovolují (snad někdy kromě rozvrhu). Stačí jen chtít.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close