Pohádka o nové generaci, která vše změní, je přitažená za vlasy, říká Zajíček

Filip Zajíček je absolvent žurnalistiky a bývalý šéfredaktor online magazínu The Student Times. Dnes působí v DVTV, která přináší publicistiku formou video obsahu. Jak z pozice „člověka uvnitř“ vnímá nové formáty médií i zájem lidí o kvalitní informace? Jak poznat dezinformaci? A proč všechno začíná u vzdělání?

Mají lidé patřící do generace Havlových dětí zájem o kvalitní mediální obsah? Stačí jim texty s prostým sdělením, nebo mají zájem i o širší kontext?

Myslím si, že určitě, ale je to omezená skupina lidí. Pohádky o tom, že nyní doroste generace, která vše změní, i další příběhy o generačních rozdílech jsou mnohdy přitažené za vlasy. Z výzkumů sociologů, jako je Daniel Prokop, víme, že spousta generačních stereotypů se dědí. Takže rozdíly mezi generacemi nejsou tak veliké jako mezi sociálními skupinami. Je tu část starších čtenářů, kteří chtějí číst dlouhé články v Respektu, ale zároveň existuje i skupina starších čtenářů, která chce číst Blesk. Stejné je to u středoškoláků a lidí kolem pětadvaceti. Někteří z nich si chtějí přečíst desetistránkový rozhovor a jiní nedočtou ani stránku. Nedá se tedy říct, že by více mladých chtělo číst kvalitní nebo delší obsah než starší lidé.

A jakou roli u současné mladé generace hraje fakt, že se k nim informace dostávají prostřednictvím technologií skrze jiné platformy, než jaké měli k dispozici jejich rodiče a prarodiče? Mění se tím jejich míra ochoty konzumovat delší obsah, nebo požadavek na formát, ve kterém je jim informace předána?

Myslím si, že je to pořád individuální. Rozmanitost je rozhodně větší a tomu odpovídá množství platforem, na kterých je možné informace získat. Ale nemyslím si, že by se tato generace zásadně lišila od svých rodičů. Aktivní rodiče svoji proaktivnost předávají dětem a rodiče, kteří nikdy aktivní nebyli, tak ti jim předají často jen nezájem a frustraci. Data Medianu o středoškolácích ukazují, že sociální predispozice se dědí z rodiče na dítě a škola v tom příliš nezmůže, což je podle mě velké selhání českého školství.

Jak můžeme získat jistotu, že text, který čteme, je pravdivý a nejedná se o žádný hoax?

Pokud se na jednom webu objeví zpráva, že se v Praze vyskytují uprchlíci, kteří utekli z autobusu, a píše o ní jen jeden web, tak je tu malá šance, že by se něco takového opravdu stalo. Kdyby to byla pravdivá informace, psala by o ní i další média, protože takovou zprávu by si nenechala ujít. To je jeden z hlavních znaků, který mě na první dobrou napadne. Často takové zprávy pocházejí z pochybných zdrojů. K tomu se uchylují nejen média jako Sputnik, Aeronet a další dezinformační weby, ale například i Parlamentní listy jsou v tomto ohledu nebezpečné, protože mixují dezinformace s rozhovory třeba s lidmi, jako je filozof Jan Sokol. Lidé, kteří Parlamentním listům rozhovor poskytnou, si často neuvědomují, že tím legitimizují tento typ médií, která vydělávají nejvíc na šíření nenávisti a cynismu. Rozlišit pravdivou informaci od zavádějící nebo nepravdivé je to, co by měla učit mediální výchova. Ta by nás měla naučit, kdy má v hlavě zablikat červená kontrolka.

Rozlišit pravdivou informaci od zavádějící nebo nepravdivé je to, co by měla učit mediální výchova. Ta by nás měla naučit, kdy má v hlavě zablikat červená kontrolka.

To, o čem mluvíte, souvisí s kritickým myšlením. Mediální výchova by měla podle vás učit právě tuto dovednost, ale myslíte si, že školy i média se snaží učit své žáky a čtenáře kriticky myslet?

To se těžko hodnotí, můj subjektivní pohled je, že tomu teď takhle není, ale začíná se to pomalu měnit. Mění se to třeba na gymnáziích, ale na učilištích nebo průmyslovkách, kde by to mělo být stěžejní, se to nemění vůbec. Myslím si, a vyplývá to i z poslední práce Jaromíra Volka, že čeští novináři často na své čtenáře pohlížejí s despektem. Text jim má podat informaci co nejjednodušeji, co nejkratší a nejstručnější – prostě jim ji naservírovat. Člověk vidí i to, jak některá média rámují realitu. Jaroslav Plesl se rozhodl, že Angela Merkelová je politička, která měla už před třemi lety padnout, proto když jede reportérka Mladé fronty DNES dělat reportáž z Německa, tak jde na meeting Angely Merkelové a zeptá se kandidáta AfD, aktivisty AfD, koho podporují, a tímto pohledem ilustruje situaci v předvolebním Německu.

To je stejné, jako kdybych psal o Česku, šel na meeting Andreje Babiše a zeptal bych se Miroslava Kalouska, voliče TOP 09 a náhodného člověka, který má plakát proti Babišovi. Na základě toho bych určil, že jsou všichni proti Babišovi. Tento příklad rozebral na své facebookové stránce mediální analytik Josef Bouška a já se s tím ztotožňuji. Když se u nás píše o zahraničním dění, často to odpovídá tomu, jak na svět nahlíží konkrétní novinář. Kdybych měl „zabrousit“ do média, se kterým většinu času souzním, tak se to stalo i v Respektu, když Jiří Sobota psal o Berniem Sandersovi a Donaldu Trumpovi. Sanderse popisoval vlastně jako nějakého levicového extremistu. Z pohledu Evropana je to však normální sociální demokrat, podle mě tento jeho popis evropskému čtenáři moc nedával smysl.

Vy zde v příkladech jmenujete klasická tištěná média, ale v dnešní době sociálních sítí zejména mladší čtenáři tento typ klasických médií upozadili, kde berou povědomí o aktuálním dění?

Problém je, že mladí lidé nečerpají informace u klíčových témat, jakým je například migrace, vůbec z médií. Je to často od rodinných příslušníků. Oni si vlastně problémy vyhodnocují na základě informací, které získají doma. Tohle všechno lze vyčíst z velkého výzkumu agentury Median pro Člověka v tísni z podzimu roku 2017.

Zároveň bych chtěl zmínit práci Josefa Šlerky, který se svými studenty z katedry Nových médií udělal modelové profily fanoušků jednotlivých politických stran, aby zjistili, co ti lidé vidí na své zdi (nebo tomu říkejme timeline) na FB, co jim facebook nabízí za příspěvky. A musím přiznat, že je opravdu drsné, jak bubliny fungují – je to úplně jiná realita. Na facebookové timeline voliče KSČM nebo SPD to vypadá, jako by v Německu byla pomalu občanská válka a tady běhaly tisíce uprchlíků, a jediný, kdo nás může zachránit je Rusko, které vzkvétá takovým způsobem, že je největší velmocí světa.

A je v demokracii právem každého najít si tu svoji bublinu a žít si v ní spokojeně? Nebo na to právo nemá, protože je ta bublina nebezpečná a vystavěná na lži?

Právo na to každý jistě má, ale zároveň by neměl rezignovat na celek. My se do té bubliny můžeme uzavřít, ale dříve nebo později si pro nás ten celek přijde. Podle mojí bubliny to v roce 2013 vypadalo, že budeme mít premiéra ze strany Zelených, který bude mít koalici s TOP 09 (smích). To uzavírání je nebezpečné právě z toho důvodu, že si pro člověka ta okolní realita dříve či později přijde. Velký problém v těchto bublinách, jakou je například komunita voličů SPD a KSČM, je to, že i když se do nich dostane zpráva nebo informace z nějakého relevantního zdroje, nemá to často žádný efekt. Vzhledem k tomu, jak ty komunity fungují, není podle Josefa Šlerky už důležitá ta zpráva jako taková, ale jak ji daná komunita orámuje a jak ji tomu konkrétnímu člověku předá. To je na bublinách nebezpečné. A proto je hodně těžké i třeba fakty přimět lidi, aby nějaký v sobě zakořeněný názor změnili.

[irp posts=“4576″ name=“Erik Tabery: Bez psaného slova společnost hloupne“]

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close