Články

Inovativní školy fungují disidentsky

Jiří Hlavenka podniká v oblasti informačních technologií a v roce 2016 se stal zastupitelem Jihomoravského kraje. Oblast vzdělávání komentuje na svém blogu a v „off-line“ režimu se jí věnuje také v projektu, který podporuje vzdělávání ředitelů středních škol.

Co považujete za cíl vzdělávání pro 21. století?

Vzdělávání musí myslet dopředu – hodně dopředu. Dnešní školáček bude na vrcholu pracovních sil za čtyřicet let; příprava vzdělávacího systému zabere dalších deset, možná dvacet let. Měli bychom dnes přemýšlet o tom, co bude potřeba za šedesát let – jaké znalosti, jaké dovednosti. Jaké budou či mohou být profese a zaměstnání. To je v rychle se měnícím světě skoro nesplnitelná představa – ale přesto není jiná možnost než ji mít, neboť připravovat vzdělávací systém na potřeby dneška je velkou chybou, bohužel však smutnou realitou. Hlavním cílem je tedy rozvinout v dětech a studentech jejich talent, schopnosti, umožnit jim získat dovednosti, které dojdou uplatnění a naplnění za desítky let.

Řadíte mezi ně i manuální dovednosti? V posledních měsících se v médiích objevuje požadavek na znovuzavedení dílen do škol. Zdá se vám oprávněný?

Ne, nezdá. Současně ale vnímám potřebu rozvoje jemné motoriky jako součásti lidské inteligence. Místo dílen bych tedy doporučoval muzicírování (nikoli „hudební výchovu“), které oproti kladivu a motyce dá člověku ještě několik dalších osobnostních rozměrů navíc.

Jak podle vás reaguje veřejný vzdělávací systém na nové požadavky trhu práce v důsledku průmyslu 4.0? Tedy na to, že bude potřeba obsadit pozice, jež vyžadují širokou škálu dovedností – včetně tzv. soft skills?

Nejenom že reaguje s několikaletým zpožděním, ale reaguje navíc špatně. Takzvaný průmysl 4.0 – moc tento termín nemám rád, ale budiž – je v našem vzdělávacím pojetí chápán, pokud to trošku zvulgarizuji, jako „nějaké moderní počítačem řízené stroje“. Takže – potřebujeme soustružníka 4.0, který bude pracovat s numericky řízeným soustruhem, a to je vše. Toto je ovšem naprosto mylné pojetí doby řízené technologiemi a robotizací, která vyžaduje nejen zcela nové profese, ale zcela nové dovednosti, v jejichž centru stojí kreativita s přizpůsobivostí, a kolem jsou další měkké dovednosti, jak správně zdůrazňujete. Vzdělávací systém chce místo toho chrlit inovované kovoobráběče.

Proč podle vás chtějí školy chrlit inovované kovoobráběče? Podléhají snad tlaku průmyslové lobby?

Jednoznačně. Lobby velkých zaměstnavatelů, většinově tvořených zahraničními subjekty a menšinově českými, těží z obrovské přidané hodnoty, kterou v zemi máme, a tou je levná práce, která je zde praktikována v masovém měřítku. Já je samozřejmě chápu: jsou takto nastavení, díky tomu jejich podnikání funguje a prosperuje. Jejich „marketing“ je velice schopný – vytvářejí zde neustále představu, že s touto levnou prací, které říkají „průmysl“, Česká republika stojí a padá, že jsme „tradiční průmyslová země“ a podobně, a straší, že pokud by se zvedly mzdy, tak zahraniční společnosti od nás odejdou a vzroste nezaměstnanost. Vláda tomuto není schopná čelit, a možná že není ani ochotná, protože je to dlouhodobě zavedený systém, velmi odolný vůči změnám.

Jak má podle vás vypadat optimální nastavení spolupráce veřejného vzdělávání se soukromým sektorem?

To je obtížné a velmi rozsáhlé téma. Myslím, že veřejné vzdělávání by mělo být stále hlavním vzdělávacím proudem v každé společnosti, nicméně mělo by být pestré a mělo by si ze soukromého sektoru brát ty nejlepší a nejzajímavější inovace, které se tam objevují. Soukromý a veřejný sektor by neměl být brán jako navzájem si konkurující, ale jako spolupracující se společným cílem, kterým je poskytnutí nejlepšího možného vzdělání.

Měli bychom přemýšlet o tom, co bude potřeba za šedesát let. Jaké budou či mohou být profese a zaměstnání. To je v rychle se měnícím světě skoro nesplnitelná představa – ale přesto není jiná možnost než ji mít.

Co myslíte, zlepšuje se u nás výuka IT na školách?

Drze vyhlásím, že mě výuka IT na školách víceméně nezajímá, protože děti ovládnou IT mimoškolním vzděláváním tak dobře, že mohou oni vyučovat paní učitelku a ne ona je… No dobře, toto je přehnané, ale popisuje to realitu. IT představují pro děti a studenty nesmírně atraktivní věc, po které pasou sami aktivně, jako po jedné z mála. Škola to má v tomto velmi těžké, neboť někteří žáci a studenti se dokážou „samospádem“ i na základní škole dostat na úroveň, se kterou mohou už na gymnáziu založit technologickou firmu (a mnozí to udělají!), a jiní pak stojí nepolíbeni stranou. Myslím, že v IT by vzdělávací systém měl být naprosto individualizovaný, s každým žákem a studentem jinak, neboť nejen jejich pokročilost, zájem, ale i talenty jsou v tomto naprosto rozdílné: počítačový grafik je „umělec“, programátor-kodér je „dělník“, systémový inženýr je „architekt“. Už z tohoto je vidět obtížnost výuky IT na škole – možná nejlepší cesta je posadit je do místnosti plné počítačů, periferií, Arduina, LEGO Mindstormu, 3D tiskáren, nechat je tam půl dne řádit a maximálně je přitom jemně vést a inspirovat.

Když zmiňujete požadavek individualizace ve výuce IT, proč by pak nemohla být „na míru“ přizpůsobena výuka i v dalších předmětech? I u nich přece platí, že talenty pro splnění jsou u studentů rozdílné, stejně jako jejich pokročilost a zájem.

Individualizace v IT mně přijde jako extrémní a ne úplně porovnatelná s jinými obory. IT jsou navíc velmi specifický a vlastně i těžko zaškatulkovatelný obor, který bych asi nestavěl vedle biologie a zeměpisu. Ale jinak samozřejmě máte naprostou pravdu v tom, že vzdělávání by mělo v maximální míře využívat individuální stav, schopnosti a zájem jednotlivých žáků a studentů.

Jaký stupeň vzdělávání v našem systému vnímáte jako nejrizikovější?

Člověk se vzdělává od okamžiku, kdy přijde na svět, až do okamžiku, kdy z něj odejde – takže důležité nebo rizikové jsou všechny. Přesto bych ale pozornost upřel na dobu, kterou dítě stráví v základním školství. Na věk, kdy ještě není schopno samostatně rozhodovat o svém rozvoji. Na věk, kdy nejsnáze vstřebává návyky a dovednosti – pokud je nezíská, dohání to pak už velmi pracně.

Samozřejmě žábou na prameni je MŠMT. Je nejvyšší autoritou, určuje pravidla hry – ostatní poslouchají. Inovativní veřejné školy dnes fungují v podstatě disidentsky, proti vůli vrchnosti.

Přestože považujete dobu na základní škole za tu, kdy dítě není schopno se samo rozhodnout o svém rozvoji, řada školáků na druhém stupni stojí před volbou, zda přestoupit na víceleté gymnázium. Jak vnímáte existenci osmiletých gymnázií v našem vzdělávacím systému?

Jeví se mi jako sporná, ale nemám dostatek přesvědčivých dat, abych si udělal jasnější názor. Zdá se mi, že škoda, která je způsobena třídám, z nichž jsou „vyvedeni“ žáci odcházející na víceletá gymnázia, je příliš velká a nevyvažuje (i tak poněkud diskutabilní) přínos prvních dvou či čtyř ročníků u víceletých gymnázií.

Stojíte za projektem v Jihomoravském kraji, který se snaží inovovat vzdělávací systém tím, že podpoří vzdělání ředitelů na středních školách. Proč se zaměřujete právě na tuto skupinu a ne na učitele?

Vzdělání a kvalitní výběrová řízení na nové ředitele středních škol jsou začátkem procesu, který bude – aspoň doufám – dlouhodobý, vlastně trvalý. Ale školu dělá ředitel, on je režisér nepřetržitého vzdělávacího představení. Výborná střední škola není myslitelná bez výborného ředitele nebo ředitelky. Počítáme s tím, že učitelé přijdou vzápětí – víme, že naše inovační plány limituje nedostatek inovativních učitelů a dalších prostředků k modernizaci vzdělávání.

Co by podle vás vyřešilo nedostatek inovativních učitelů na školách? A které další okolnosti brzdí modernizaci vzdělávání?

V situaci, kdy naprostá většina škol nemá odvahu – nebo schopnost, nebo obojí – své vzdělávání zpestřit a zmodernizovat, budou se těžko objevovat učitelé, kteří budou toto vzdělávání nabízet. Větší brzdu vidím na straně škol; ze zkušenosti se mi jeví, že zejména mladí učitelé opravdu chtějí vzdělávat jinak. Diskutoval jsem o tom s jedním mladým učitelem a řekl mi: „Já vím, že učím špatně.“ To je přece strašné, ale on nemá možnost učit jinak, je to takto po něm vyžadováno. Samozřejmě žábou na prameni je MŠMT. Je nejvyšší autoritou, určuje pravidla hry – ostatní poslouchají. Inovativní veřejné školy dnes fungují v podstatě disidentsky, proti vůli vrchnosti.

Ve svých komentářích zdůrazňujete pestrost vzdělávacího systému jako nutnou podmínku pro jeho fungování. Domníváte se, že by stát měl zajistit širší variabilitu vzdělávacích možností pro všechny, nebo neblokovat soukromý sektor, který se snaží poptávku rodičů uspokojit?

Pestrost zdůrazňuji jako jedinou možnost, jak se připravit na nepřipravitelné a jak předvídat nepředvídatelné. Nevíme-li, co bude, připravme co nejširší nabídku, znalostní i dovednostní, s obrovským důrazem na přizpůsobivost, a „ono se to někde potká“. Stát by rozhodně měl nabídnout větší pestrost. Vždyť víme, že děti mají diametrálně různá talentová portfolia, která se navíc rozvíjejí u každého v jiném věku s jinou dynamikou: a my tu máme jednotný systém, který v šesti letech života dítě narve do normovaného kadlubu, protlačí ho násilím skrz a po osmi letech je z něj vyplivne. Výjimky typu ZUŠ toto nespasí – jsou přece i jiné talenty než umělecké. Vůbec to ale neznamená, že by stát měl kvůli tomu blokovat soukromý sektor, jak se dnes děje. Právě naopak. Veřejné vzdělávání, které je oním hlavním proudem, nikdy neposkytne nabídku pro všechny potřeby, pro všechny tužby dětí i rodičů: jestli volám po větší pestrosti veřejného systému, znamená to, že současně musí být dán prostor „největší pestrosti“ sektoru soukromého. Ostatně, obrovský zájem o soukromé školství, který zdaleka přesahuje jeho nabídku, je přece tou nejhorší známkou pro vzdělávání veřejné – a není to žádná „móda“, jak se nám někdo občas snaží namluvit. Je to naopak hlasité sdělení a měl by to být i velmi hlasitý budíček pro veřejné školství: Vážení, utíkají vám zákazníci k jinému dodavateli, a to ve velkém! Děláte něco velmi špatně, napravte to, prosím vás, nikoli po socialisticku, tedy že toho druhého dodavatele zlikvidujete, ale tím, že zlepšíte vlastní nabídku.

Tagy

Markéta Majerová

Šéfredaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2015. Nyní vede komunikaci ve Scio a je lektorkou v Education Republic. Absolvovala obor Pedagogika na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde pokračuje ve studiu doktorandského programu a vyučuje předmět Soudobé alternativní pedagogické koncepce.

Související články

Napsat komentář

Také by vás mohlo zajímat

Close
Close
Close