Články

Jak se učí učitelé

Kvalitu našeho vzdělávacího systému ovlivňují učitelé, kteří v něm působí. Proto jsme oslovili děkana pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Jiřího Němce, aby popsal,  jak vypadá výuka budoucích učitelů i zda se jejich příprava v posledních letech mění.

Jak má vypadat vysokoškolská příprava učitelů v 21. století?

Za nejdůležitější považuji práci s motivovanými studenty. Jejich výběr je do jisté míry nahodilý, protože se opírá pouze o deklarovanou motivaci uchazečů. Ve skutečnosti jejich opravdový zájem o práci s dětmi netestujeme, ani na to nemáme žádné nástroje, přitom pracovat s dobře motivovanými studenty je základ úspěšné práce. A další neméně významnou složkou by měla být určitě osobnostní příprava studentů. Ta se ukazuje jako klíčová pro rozvoj žáků.

Co přesně si pod pojmem osobnostní příprava studentů lze představit?

Jedná se o reflexe vlastních zkušeností a znalost sebe sama. Proto je významná část praxe, na které se budoucí absolvent konfrontuje s realitou, doprovázená také reflexemi. Ale pozor. Ta realita by neměla být založená na tom, že si student přijde prohlédnout třídu jako akvárium. Praxe znamená přímý kontakt s dítětem, vytváření pedagogických projektů apod.

Můžete ji více popsat?

U nás se bakaláři zapojují do doučování žáků, kteří jsou ze sociálně znevýhodněného prostředí. Tato praxe staví studenty do ne zcela jednoduché situace, kdy se musejí vypořádat s dítětem, které nemá dobré rodinné či materiální zázemí. Student má s dítětem přímý kontakt dvě vyučovací hodiny týdně v obou semestrech. A v navazujícím magisterském programu absolvují studenti praxe, během kterých si zkoušejí výstupy pod supervizí našich oborových didaktiků a pedagogů nebo psychologů.

Pan profesor Štech přirovnává požadavek studentů na dřívější praxi podobný situaci, jako kdyby se jí domáhali budoucí lékaři bez znalosti anatomie. Zdá se vám tento příměr vhodný?

Myslím si, že v případě učitelů je to jiné. Učitelská příprava není postavená tak, že by člověk musel nejdříve udělat zkoušku z vyhlášky o dopravních předpisech a pak by teprve mohl řídit auto. Řada dovedností a zkušeností přichází intuitivně během kontaktu s dětmi, nebo jinými lidmi. Člověk se jim přirozeným způsobem učí v rodině, když se stará o mladšího sourozence, a jsou to zkušenosti, na nichž lze později rozvíjet teorii. Proto si myslím, že jsou zvýhodněni všichni uchazeči, kteří pracovali jako vedoucí družin ve skautingu nebo v jiných organizacích, protože tuto cennou zkušenost prostě už mají.

Potřebují se studenti dozvědět teoretické znalosti z didaktiky, aby se stali dobrými učiteli?

Řadu věcí ve výchově lze dělat intuitivním způsobem, který může a nemusí fungovat. Ale profesionál ví, co dělá pro to, aby dosáhl vhodných cílů, a o tom je didaktika. A odborníci se od laiků liší tím, že vědí, co dělají, a rozumějí tomu, jak to dělají. Řada učitelů, kteří neprošli systematickou přípravou, může učit intuitivně dobře. Ale naši absolventi by měli vědět, proč volí dané prostředky a metody i jakých cílů chtějí dosáhnout. Myslím si tedy, že nezbytné minimum teorie je dobré, byť jsem zastáncem toho, aby se didaktika vyučovala praktickým způsobem, protože je to disciplína, v níž by měl student získat hlavně dovednosti a zpětnou vazbu od svých učitelů.

Kde vidíte ve vzdělávání učitelů vhodný poměr mezi oborovou teorií a praxí?

Nemyslím si, že více praxe znamená připravit lepšího učitele. Nyní je poměr celostátně nastaven podle ministerstva školství na 10 % a my tuto dolní hranici dodržujeme, jelikož se nám zdá dostatečná pro to, co absolvent potřebuje. On totiž také potřebuje proniknout do hloubky svého oboru. A my nechceme, aby naši absolventi byli dvě kapitoly před svými žáky. Ale důležitější než zvyšování praxe v pregraduální přípravě učitelů mi připadá zaměřit se na vlastní praxi absolventů na začátku jejich pracovní kariéry. Tam se rozhoduje mezi tím, jakou cestou se budoucí učitel vydá a zda převezme stereotypy svých kolegů, nebo zda narazí na někoho, kdo ho nasměruje na cestu, která bude inovativní a zajímavá. A to je ta část praxe, kde je náš absolvent konfrontován s již opravdovou realitou, která je velice tvrdá a může být úplně odlišná od té školní, kdy mu za zády stál náš pedagog a pomáhal mu v tom, co dělal. Tam se podle mě rozhoduje o budoucím nastavení kvality vyučujícího.

Nemyslím si, že více praxe znamená připravit lepšího učitele. On totiž také potřebuje proniknout do hloubky svého oboru. A my nechceme, aby naši absolventi byli dvě kapitoly před svými žáky.

 Změnila se příprava učitelů za posledních dvacet let?

Podoba přípravy učitelů se měnila několikrát, ale obávám se, že změny nepřicházely ve snaze připravit lepšího učitele, ale byly vyvolány vnějšími okolnostmi. První větší změna přišla po roce 2000, kdy se rozdělilo učitelství na dvoustupňové. Tehdy jsme dlouho hledali nějaký smysluplný výstup pro bakaláře, protože ten se ve školství vůbec neuplatňoval. Když se poprvé v zákoně o pedagogických pracovnících objevil pojem asistent pedagoga, nikdo netušil, co by mohlo být jeho posláním. Dneska už si nedovedeme představit, že by školy existovaly bez asistentů. A druhý velký zásah je opět vyvolán legislativní změnou, v rámci které procházejí proměnou všechny studijní programy v ČR. V posledních pěti letech je také patrný důraz na posílení praxí, sebereflektivního učení i na osobnostní přípravu učitelů. Myslím si, že to vše pedagogické fakulty vědomě zahrnují do přípravy svých absolventů.

 Jsou vaši studenti připraveni nastoupit po ukončení studia i do alternativních škol?

My se snažíme studenty připravovat tak, aby obstáli v jakýchkoliv pedagogických situacích. A pak záleží na tom, jaké je osobnostní nastavení konkrétních studentů. Některý dá přednost škole, která chce zkoušet experimentální metody, jiný si vybere klasické školy, proto by si měl student z fakulty odnést obecné principy, jež jsou přenositelné do různých typů škol.

Jak se mění zájem o studium na vaši pedagogickou fakultu?

Mezi rokem 2016 a letošním přijímacím řízením (2018) jsme zaznamenali nárůst počtu přihlášek o 13 %. Letos to bylo 6 020 přihlášek. Přijetí jsme nabídli 2 500 studentů do bakalářských a dlouhého magisterského programu, ale z tohoto počtu se nám skutečně zapíše asi jen polovina studentů. To je trend, kterému čelí většina škol, studenti si podávají více přihlášek a následně se rozhodují. Letos studenti hlásící se např. na obor učitelství pro první stupeň základních škol dosahovali velice dobrých výsledků, ale nemohli jsme některé z nich přijmout pro nedostatek míst, přitom podle průzkumů už je nyní těchto učitelů, kteří procházejí velice specifickou přípravou, nedostatek.

Stává se pro mladé lidi učitelská profese zajímavou kariérou?

Myslím si, že ano. O učitelství se v médiích v posledních letech mluví stále více a stalo se tématem celospolečenské diskuse, což zájmu o učitelskou profesi jistě prospívá. I někteří naši absolventi neučitelských oborů (sociální a speciální pedagogika) si rozšiřují vzdělání o učitelské kombinace.

My se snažíme studenty připravovat tak, aby obstáli v jakýchkoliv pedagogických situacích. Proto by si měl student z fakulty odnést obecné principy, jež jsou přenositelné do různých typů škol.

Měli by mít učitelé povinné celoživotní vzdělávání?

Vždycky, když je něco povinného, může postupně dojít k tomu, že se to začne naplňovat pouze formálně. Takže nevím, jestli by takové vzdělávání mělo být povinné, ale rozhodně by mělo být přirozené. Představte si, že opustíte pedagogickou fakultu v 25 letech a čeká vás téměř čtyřicetiletá kariéra. Během takové doby se mění společenská situace i technika, a pokud náš absolvent nemá chuť se dál něco dozvídat, tak to určitě není dobře. Na učitele by měly čekat profesní mety, kterých by měl postupně dosáhnout. Ať už je to např. specializace pro oblast rozvoje osobnosti dětí, mezipředmětových vztahů, ICT technologií, nebo budování komunitního života školy, leadershipu, koučinku apod. Prostě nějakou další specializaci spojenou s životem školy by mohl získat a bylo by to jistě dobře.

Odborně se věnujete oblasti pedagogiky volného času. Myslíte si, že je vzdělávací potenciál volnočasových aktivit nedoceněný?

Oblast neformálního vzdělávání má obrovský potenciál, ale nevím, jestli si společnost úplně uvědomuje, jak velký ten potenciál je. Sám jsem se možná naučil více dovedností při vedení táborů a oddílu než skutečně ve škole. Kvalitní volnočasové aktivity dají člověku pro jeho budoucí profesi více než ty poznatky, které se žák dozví ve škole. Myslím si, že před školou jako celkem stojí velká výzva. My na jedné straně víme a říkáme, že učitel ztratil monopol na pravdu a zprostředkování informací, což je fakt. Ale na druhé straně vlastně některé školy neumějí předávat nic jiného než informace. A zdá se, že mnohé školy nyní hledají svou novou tvář. Na to reaguje i celá řada alternativních škol i rodičovských komunit, které pro své děti chtějí založit a vytvořit něco, co by jim dávalo větší smysl. Prostě škola postavená výhradně na předávání vědomostí nemůže v budoucnosti uspět.


Doc. PhDr. Jiří Němec, Ph.D., působí v současné době jako děkan Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Je absolventem Pedagogické a Filozofické fakulty MU, na nichž studoval technickou výchovu a pedagogiku volného času, pedagogiku a psychologii. V současné době se výzkumně orientuje na oblast edukace sociálně znevýhodněných žáků, sociální mobilitu v oblasti volného času dětí a význam her při rozvoji osobnosti žáků. Během svého funkčního období provedl významné změny ve struktuře studijních programů na celé fakultě a zasloužil se o řadu inovací v přípravě budoucích učitelů.

Tagy

Markéta Majerová

Šéfredaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2015. Nyní vede komunikaci ve Scio a je lektorkou v Education Republic. Absolvovala obor Pedagogika na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde pokračuje ve studiu doktorandského programu a vyučuje předmět Soudobé alternativní pedagogické koncepce.

Související články

Napsat komentář

Close
Close