Proč je za letadlem bílá čára

Jedním z problémů českého školství je syndrom akvária. Školy jsou plné lidí, kteří strávili celý život ve škole. V praxi se ukazuje, že ten, kdo rozumí nějakému oboru, například ví, jak se vyrábějí vlaky, může být pro školu větším přínosem než někdo, kdo má za sebou čtyři semestry přednášek z obecné didaktiky. ScioŠkoly otevírají dveře lidem z různých prostředí, nebojí se pustit do školní budovy čerstvý vítr. Živým důkazem takového přístupu je Lukáš Hradečný, průvodce na ScioŠkole v Praze 6.

Lukáš se narodil v Ústí nad Labem a jeho celoživotním zájmem byly vlaky. „Jako první malůvky ve dvou letech už jsem kreslil mašinky. První kniha, kterou jsem přečetl, byl jízdní řád.“ Volba střední školy byla jasná: SŠ strojní a dopravní, obor elektrická trakce v dopravě, který byl v té době nezbytností, pokud se člověk chtěl stát strojvedoucím. „Říká se, že vlak rozjede každý, ale zastavit ho je umění.“ Kvůli vrozeným zdravotním problémům se ale Lukáš strojvedoucím stát nemohl. Po maturitě si tedy vybral studium elektrických pohonů na Fakultě elektrotechniky na ČVUT a svou vášeň pro vlaky následoval dál, když pracoval jako projektant kolejových vozidel ve švýcarské firmě Stadler. Stal se součástí stroje na výrobu vlaků o osmi tisících zaměstnanců. Každý člen velkého týmu zde měl na starosti svůj jasně určený výsek. „Já jsem především kreslil funkční schémata. Šlo o to, abych vybral vhodné přístroje a kabely tak, aby fungovala klimatizace, osvětlení, pomocné pohony a další nutná zařízení pro provoz vlaku. Potom jsem šel za člověkem, který vytvářel 3D model vozidla, a společně jsme zkoumali, jestli se tam moje řešení fyzicky vejde. Ve vlaku je dnes spousta elektroniky, je prošpikovaný kilometry kabelů a jsou v něm stovky přístrojů.“

To hlavní v mojí práci je chovat se k dětem s respektem. Pro mě je to obrovské seberozvojové cvičení, všechny nejistoty a strachy, které má člověk v sobe, se v dětech okamžitě zrcadlí.

Po nějaké době Lukáš zjistil, že se čím dál tím častěji dívá, jak za oknem právě začíná jaro, a že kancelářská práce ho nenaplňuje: „Splnil se mi můj sen, ale ejhle, zjistil jsem, že to není ono.“ Po dvou letech práce pod ohromným časovým tlakem – práce na prototypu dnes už nezabere roky, jako tomu bylo dříve, ale pouhé měsíce – zatoužil po změně. Přitom vlastně nikdy neplánoval, že se stane učitelem. „V té době byla moje kamarádka v rámci praxe na Peďáku ve ScioŠkole. Pro ni to byl příliš velký chaos, ale říkala, že mě si tam dokáže představit. Přihlásil jsem se do výběrového řízení a nějak jsem tím proplul.“ Součástí přihlášky do konkurzu byl domácí úkol: navrhnout učební blok pro žáky ve ScioŠkole. „Vymyslel jsem fyzikální projekt, že by děti zkoumaly základní principy fyziky: proč je duha, proč je nebe modré, proč je za letadlem bílá čára nebo jak funguje telefon. Rozdělil jsem role, jeden ze skupinky měl být styčný důstojník.“ Absolvent pedagogické fakulty v tu chvíli položí otázku, jestli Lukáš studoval nějaké metodické příručky, například teorii projektového vyučování. Ale dočká se překvapivé odpovědi: za vším je intuice. „O pedagogice jsem nevěděl nic. Položil jsem si otázku, co by bavilo mě nebo co by bavilo někoho, kdo se třeba fyziky bojí.“

Ve ScioŠkole se Lukášovi nejvíc líbí vřelé vztahy v týmu průvodců. Lidé jsou zde naladění na stejnou vlnu – a tou je otevřenost a intuice. „To hlavní v mojí práci je chovat se k dětem s respektem. Pro mě je to obrovské seberozvojové cvičení, všechny nejistoty a strachy, které má člověk v sobě, se v dětech okamžitě zrcadlí. A zjišťuji, jak náročná práce to je. Když jsem pracoval na lokomotivách, zavřel jsem pak dveře kanceláře a dál jsem nic neřešil. Tady si vlastně práci pořád nosím v hlavě, budí mě ze spaní.“

Když Lukáš vzpomíná na svého oblíbeného třídního učitele Evžena Rybku, uvědomuje si s odstupem, že největším uměním bylo pomoci vytvořit mezi dětmi ve třídě dobré vztahy. A sám se snaží ho v tom napodobit: „Záleží mi na upřímných a otevřených vztazích, člověk se musí naučit říkat, že se mu něco nelíbí, když se to děje, a ne až s odstupem. Jde o to, znovu probudit svou autentičnost.“

Děti jsou náročné a nestojí o to, abych jim servíroval hotové pravdy, chtějí si na všechno přijít samy.

 

Důležitým tématem je pro Lukáše kritické myšlení: „Snažím se dětem vědomosti nepředkládat, ale podněcovat je k tomu, aby se ptaly. Děti jsou náročné a nestojí o to, abych jim servíroval hotové pravdy, chtějí si na všechno přijít samy.“ K práci průvodce patří i vysvětlování hlavních principů ScioŠkol rodičům. „Pro nás je hlavním cílem neporušit vnitřní motivaci dětí. Někteří rodiče ale chtějí, abychom je učili násobilku. My máme na zdi vylepenou stovkovou tabulku a nechceme, aby se děti učily násobilku nazpaměť. Jinak nás ale rodiče podporují a jsou rádi, že jsou u nás děti šťastné.“

Za půl roku průvodcování Lukáš pochopil, jak náročnou profesi si vybral. Přiznává, že přichází ze školy často unavený a má méně energie na své koníčky než dřív. „Rád cestuji sám po světě, přespávám přes couchsurfing, a v tu chvíli, kdy člověk nemá ten komfort jako doma, cítí, že tohle je ten pravý život. Mám rád hory, příroda mě nabíjí. Ale nejradši jezdím vlakem, koukám se z okýnka, krajina ubíhá. Je to jako meditace. A i když se někdy cítím vyčerpaný a kladu si spoustu otázek, v práci ve škole vidím velký smysl.“

Související články

2 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close