Mýty ve vzdělávání

Deník The Guardian vyvrací na svých internetových stránkách čtyři neurologické mýty, které jsou vědou dávno vyvráceny, a přesto dále ovlivňují proces vzdělávání. Psychologie a neurobiologie je pro pedagogy zajímavá, zejména v oblasti fungování paměti, motivace, zvídavosti, odhodlání nebo inteligence – výzkumy popisují metody, které studentům pomáhají, i ty, které je spíše brzdí, do škol se ale jejich výsledky dostávají pomalu, a naopak tu zůstávají zakořeněné již popřené teorie. Výzkumníci předpokládají, že vědecky znějící vysvětlení je prostě lákavé, i když zrovna není pravdivé, a lidé také často věří vysvětlením, která jsou doprovázená obrázkem mozku, přestože to může být jen náhodná ilustrace. Jedním takovým výrazný mýtem je teorie o třech základních učebních stylech studentů (vizuální, sluchový a kinestetický, které jsou podle počátečních písmen anglických názvů označovány jako model VAK). Přestože k podpoře takového členění není dostatek důkazů (a to i přes veřejný slib 5000 dolarů tomu, kdo by takové důkazy přinesl), mýtu věří podle ankety 93 % britských učitelů a i když se vede protikampaň, a vznikl dokonce hashtag #VAKOFF, stále se jej učí i někteří pedagogičtí studenti. Výzkumy doporučují namísto volby mezi vizuálním, sluchovým nebo kinestetickým učením předávat nové informace s využitím více smyslů najednou. Další mýtus člení žáky podle velikosti mozkových hemisfér – ti s větší pravou hemisférou jsou intuitivní a kreativní, ti s více vyvinutou levou částí mozku jsou spíše racionální a objektivní. Teorie vychází z výzkumu ze šedesátých let, který popsal nezávislé fungování hemisfér u epileptiků s přerušenou spojitostí. U studentů ale může vést ke ztrátě motivace v některých oblastech, protože na to prostě „nemají mozek“. Pravděpodobně nejrozšířenější mýtus pak tvrdí, že využíváme pouze 10 % naší mozkové kapacity. Toto tvrzení zřejmě vychází z předpokladu, že se vždy máme kam zlepšovat a že plně neznáme svůj potenciál. Přesto se jedná o zcela nepravdivou informaci, které neodpovídá žádný vědecký výzkum a o které nikdy nemluvil ani Albert Einstein, jemuž je připisovaná. V neposlední řadě je nepodložené tvrzení, že speciální hry zaměřené na trénink mozku zlepšují paměť, koncentraci, nebo dokonce zvyšují inteligenci. Hráči se v takových hrách sice časem zlepšují, výsledky se ale s největší pravděpodobností mimo hry nepřenáší – mezi rozsáhlým vzorkem zdravých dospělých nebylo prokázáno žádné zlepšení kognitivních schopností v důsledku mozkového tréninku pomocí speciálních her, které ale mohou mít určitou preventivní funkci v boji proti Alzheimerově chorobě. Jak ukazují uvedené příklady, učitelé musí na zprávy z oblasti neurologie nebo psychologie nazírat kriticky a ověřovat si jejich zdroje. (1615)