Celibát učitelek

Text: Lukáš Šlehofer 

Dnes nám to nepřijde vůbec divné – ženy tvoří v učitelském sboru většinu. Ještě před několika generacemi nebylo toto konstatování vůbec samozřejmé. V první polovině 19. století sice sem tam působila nějaká učitelka, ale byly to spíše ojedinělé případy. Ženám obecně byla upírána možnost působit v kvalifikovaných povoláních, s jedinou pochopitelnou výjimkou a tou byly porodní báby. Tento stav byl důsledkem myšlenkového nastavení společnosti, kde převládal názor, že žena je v podřadném postavení vůči muži. Výstižně prezentuje toto mužské (možná i ženské) vnímání Mikuláš Benda ve stati Duše dívčí výchovy, když píše: „Jisto jest, že příroda jemnější ženu silnějšímu muži tak podřídila, že žena na ochranu muže odkázána jest. Tak tomu bylo a tak tomu budoucně stále bude – ač ženské pohlaví týchž práv s muži se dožaduje. Proto náleží také muži vedení veřejného života, ženě náleží tichá domácnost.“

Žena se tedy měla držet v ústraní, muži připadala role živitele rodiny. Tato situace se začala měnit v 60. letech 19. století. Faktorů, které vedly stát k tomu, že začal některé profese otevírat ženám, bylo několik. Tím nejdůležitějším byl zřejmě nárůst počtu neprovdaných žen v produktivním věku, které pocházely ze středostavovských rodin drobného úřednictva, učitelstva, středoškolských profesorů a dalších intelektuálů. Sociální statut jim nedovoloval vydělávat si na živobytí prací svých rukou jako dělnice, ale na druhé straně jim ekonomická situace rodiny neumožňovala uspět na sňatkovém trhu, protože rodina nebyla dostatečně movitá, aby mohla poskytnout přiměřeně velké věno. Vyhrocení této situace pak ještě patrně přinesly důsledky prusko-rakouské války, kdy válečné ztráty znamenaly nárůst vdov a osiřelých dcer bez naděje na věno.

Za této situace otevřel stát ženám možnost stát se učitelkami. Klíčové bylo především přijetí liberálních školských zákonů na sklonku šedesátých let 19. století. Nejvýznamnějším z nich byl zákon č. 62 z roku 1869, zvaný po ministru školství Hasnerův či též velký říšský školský zákon. Tento zákon upravoval podobu základního vzdělávání a též kvalifikační požadavky vzdělavatelů. Učitelům a učitelkám byla určena povinnost získat čtyřleté vzdělání na učitelských ústavech zakončené zkouškou dospělosti. Obzvláště pro ženy to otevíralo do té doby nevídané možnosti dosáhnout vyšší kvalifikace bez nutnosti platit školné, ovšem nejednalo-li se o ústav soukromý. Učitelské ústavy byly rozděleny podle pohlaví, na což zákon výslovně upozorňoval. Podle pohlaví se pak mírně lišily vyučovací osnovy obou škol. Na druhou stranu mohli jejich absolventi a absolventky učit jak na školách nekoedukovaných, tak obvykle též na koedukovaných, což byla s ohledem na stav školství obzvláště na venkově ve výsledku nutnost. Ženy však směly vyučovat na koedukovaných školách pouze v nižších ročnících.

Ženy zastávaly méně kvalifikovaná učitelská místa a především na školách středních bylo jejich zastoupení velmi nízké.

Od poloviny 70. let 19. století tak začal v důsledku přijetí zmíněné právní normy postupný nárůst počtu žen v intelektuálních profesích, v oblasti učitelství pak obzvláště. Přestože v roce 1880 pouze 178 žen z 10 000 samostatně výdělečně činných vykonávalo nějakou intelektuální či více kvalifikovanou práci, přičemž učitelek či vychovatelek bylo z tohoto počtu 33, již o 30 let později tvořily ženy v oblasti vyučování plnou třetinu pracovních sil. Důležité je ale zmínit, že ženy zastávaly méně kvalifikovaná učitelská místa a především na školách středních bylo jejich zastoupení velmi nízké. Díky nemožnosti studovat na univerzitě nemohly např. vyučovat odborné předměty na gymnáziích. Přesto všechno byl nástup žen do učiteslké profese velmi rychlý.

Vstup žen do dosavadní domény mužů byl z jejich stran nesen velmi nelibě. Učitelé vnímali v učitelkách velmi často především konkurenci a tak proti nim velmi brojili. Jedním z důsledků jejich snažení bylo zavedení zapomenutého a dnes nepředstavitelného institutu celibátu učitelek. Dnes si spojujeme celibát především s naprostým zákazem sexuálních styků. V zákoných normách upravujicích postavení učitelek byl však tento pojem vnímán především jako závazek žít bez manželství (z latinského slova caelebs, což je do češtiny překládáno jako neženatý/nevdaná nebo svobodný/svobodná). Je však třeba mít na paměti, že společenská mentalita druhé poloviny 19. století dvě významové roviny slova celibát, jak je vidíme dnes, nevnímala. Dobová morálka soulož dvou svobodných osob vnímala jako hříšné jednání. Naprosto striktně bylo vnímáno toto přikázání pro ženy, v případě mužů byla situace poněkud jiná. Můžeme mluvit dokonce o jisté dvojí morálce, kdy u mužů byly předmanželské styky s ženami tolerovány, v určitém smyslu byly vnímány jako přirozené či dokonce žádoucí, zatímco u ženy nic podobného nebylo možné. Tato situace se začala měnit až v první třetině 20. století.

Pro učitelky to znamenalo, že vdají-li se, automaticky přichází o své místo a zároveň ztrácí nárok na důchod. Ohledně data zavedení celibátu panuje v dostupné literatuře řada nejasností. Na základě studia dobových pramenů se zdá, že v Čechách se tak stalo již v roce 1870 a ve vedlejších korunních zemích až v roce 1901 ve Slezsku a 1905 na Moravě. Je důležité mít na paměti, že v rámci Rakouska-Uherska existovaly de facto dva právní systémy, jeden v Předlitavsku a druhý v Uhrách. Krom toho centrální vláda Předlitavska přenechávala řadu pravomocí lokálním zemským sněmům. Na území dnešní České republiky působily hlavně tři z nich – český, moravský a slezský. Každý z nich pak upravoval podle svého soudu konkrétní provádění říšských zákonů, což vysvětluje, proč byl celibát zaveden různě. Důležité je, že celibát nebyl výmyslem Vídně, ale českých a německcýh poslanců na zemských sněmech.

Zdá se, že zavedení celibátu, jak již bylo naznačeno, ovlivnila kombinace faktorů společenských a ekonomických. Provdaná žena neměla z pohledu současníků v 19. století nárok na samostatné ekonomické postavení, což pochopitelně vycházelo z názorů na postavení ženy obecně. Finanční příjmy rodiny měly být zajištěny manželem. Jinými slovy, kombinace vlastního zaměstnání ženy s manželstvím zdvojovala společensky nepřípustným způsobem sociální zabezpečení ženy. Od tohoto postoje byl už jen krok k tomu, aby žena, která je samostatně výdělečně činná, byla vnímána jako ta, která ubírá práci muži, což bylo chápáno jako významný poklesek. K jejímu zaměstnání ostatně nebyl ani důvod, protože o její zajištění se přece staral manžel. Podle dobového společenského úzu bylo tedy nepřijatelné, aby ve středostavovské rodině pracovali oba manželé, ač v nižších společenských skupinách byl tento stav nutností a i každodenní realitou.

„Vdejte se, každé inteligentní ženy škoda, která nezaloží rodinu! Snad ucítíte jinak, ale mně zdá se, že, vidíte-li kolem sebe, snažení o zrušení celibátu není zbytečné, nevčasné, nevhodné!”

Ženy učitelky se pochopitelně proti nutnosti dodržovat celibát vymezovaly. Toto vymezování bylo zpočátku spíše nesmělé. Ženy se spíše snažily o obhájení své nově nabyté možnosti získat učitelskou kvalifikaci a působit v roli učitelky. Určitý zlom přichází v 90. letech 19. století a pak i desetiletí následujícím, kdy je možné v učitelských i ženských časopisech nalézt doslova záplavu článků, které se k otázce celibátu vyjadřovaly. Vystoupení učitelek a dalších odpůrců celibátu jsou v těchto pozdějších letech již mnohem sebevědomější. Postoj učitelek k celibátu, ale nebyl zcela jednotný. Byly mnohé, které celibát hájily s odkazem na výhody, jež učitelkám přináší, případně jej vnímaly jako jakési přirozené uspořádání života učitelky, jako jakousi nezbytnost. Těchto žen nebylo hlavně v Čechách překvapivě tak úplně málo, jak by se mohlo zdát. V počtu příspěvků proti zrušení celibátu držely v učitelském a ženském tisku alespoň na první pohled s jeho odpůrkyněmi krok. Je to však možná také způsobeno tím, že ty ženy, jimž činil celibát největší obtíže, nakonec učitelskou profesi opustily a vdaly se.

Přes veškeré úsilí a snahu se ženám v období Rakouska-Uherska dosáhnout zrušení celibátu nepodařilo. Změnu přineslo až konstituování nového československého státu, a to na základě zákona přijatého Revolučním Národním shromážděním v roce 1919. K zákonu byla vypracována podrobná důvodová zpráva, která jednotlivými argumenty vyvracela tvrzení zastánců celibátu. Zdá se, že ženská učitelská obec tuto normu očekávala a brala ji spíše jako splnění svých minimálních požadavků. V dobovém ženském učitelském tisku můžeme v té době najít řadu dalších témat, která učitelky trápila a jimiž se intenzivně zabývaly. Ty souvisely převážně s jejich nerovnoprávným postavením v dílčích otázkách školní praxe, jako bylo např. ustavování do řídících míst či výuka na koedukovaných školách.

Tímto zákonem nakonec skončilo období platnosti celibátu učitelek, přes pozdější snahy jej rovnou zavést. Skončilo tak období, které jedna z učitelek popsala jako: „Těch mladších přec se to týká, ale my starší musíme brániti, aby nebyly nuceny jednou říci v důvěrném rozhovoru: Vaše vina, že propásly jste vhodný okamžik! … Kolegyně moje, vzorná učitelka, klidná povaha, se slzou v oku mi řekla: A mohly jsme býti mnohé šťastny! A jiná, dáma ryzího charakteru, domlouvala mi velmi často: Vdejte se, každé inteligentní ženy škoda, která nezaloží rodinu! Snad ucítíte jinak, ale mně zdá se, že, vidíte-li kolem sebe, snažení o zrušení celibátu není zbytečné, nevčasné, nevhodné!“