Jak se ze mě stal EDUnomád

Text: Adéla Zelenda Kupcová

Bylo nebylo… Velkou část života jsem poslouchala, že si musím vybrat jednu věc a tu dělat pořádně. A až skoro ve třiceti mi došlo, že není jedna věc, co mě zajímá. Je jich spousta, všechny jsou provázané, a co mě baví, je experimentovat s nimi. Tak holt budu dělat pořádně tohle – experimentovat.

Proto se stávám EDUnomádem a vydávám se sama na několikaměsíční cestu za vzděláváním – sebe samé, za poznáním svobodných a demokratických škol bez známek, předmětů i bez lavic, za dětmi a dospělými kmene Manggarai, jejichž tradiční způsob života odpovídá z jisté části podmínkám, v nichž probíhala po tisíciletí evoluce lidstva. A také za sebepoznáním a mimo svou komfortní zónu, mimo pohodlí a jistoty spokojeného evropského života.

A proč to všechno?

Prvotním impulsem byla kniha Vzdělávejte se po svém Dale J. Stephense, který čtenářům radí, aby si koupili letenky a vyrazili do světa vzdělávat se. Při čtení jsem věděla, že přesně tohle potřebuji. Že jsem dosud šla příliš vyšlapanými cestami: základka, střední, jedna, druhá vysoká, práce, skvělé manželství. Že potřebuji vykročit z vlastního komfortu. Takže zbývalo jen najít místo, které by nabízelo co největší inspiraci pro svobodné vzdělávání. Takže 12. června odlétám nejdříve do Melbourne. Odtamtud mířím do Sydney a dále pokračuji do Indonésie. Konkrétně ostrov Flores, v jehož vnitrozemí mě přijmou lidé kmenů Manggarai. Tam pobudu tak dva měsíce a dále jsou obrysy cesty nejasné.

Proč mě zajímají svobodné školy? Protože školy s důrazem na svobodu dětí Scio zakládá. Kdybychom totiž chtěli z pohledu neurologie vytvořit prostředí totálně nepřátelské k rozvoji dětského mozku, stvořili bychom klasickou školní třídu. Věřím, že děti mají přirozenou touhu se učit, dokud ji v nich nezabijeme, a vnitřní motivace je nejsilnějším zdrojem síly. A protože i když naše ScioŠkoly fungují dobře a děti jsou v nich šťastné, stále se máme co učit.

Vždyť podmínky v Čechách a Austrálii jsou úplně jiné, je vůbec něco, co lze převzít? Podmínky a kultura jsou možná odlišné, ale i v Austrálii chodí do škol lidi. Děti. Děti, co si rády hrají, milují zvířátka a jejichž malé mozky fungují stejně jako mozky dětí žijících tady ve středním pásmu severní polokoule. Jiné národnosti nejsou odlišnými živočišnými druhy a zkušenost svobodného vzdělávání je přenositelná. Alespoň jako inspirace.

Proč budu dva měsíce žít v zapadlé vesnici v Indonésii? Ano, podmínky Indonésie a Česka jsou diametrálně jiné. Ale právě tahle jinakost je skvělou podmínkou pro učení. A proč Indonésie? Z několika důvodů: a) když odhlédneme od ekonomických podmínek, jsou její obyvatelé nejšťastnějšími na zemi; b) velice ctí a snaží se podporovat ideály tolerance, otevřenosti a respektu k jinakosti; c) lidé zde (v některých oblastech) žijí v ještě tradičních kmenových společenstvích; d) není obtížné naučit se indonésky; e) když jsem naposledy projížděla Indonésii, fascinovalo mě, že děti samy přicházely a říkaly si o to, abych je něco naučila. A ve vesnicích jsem neviděla jediné plačící dítě včetně kojenců.

Jak budu cestovat? Klasicky nízkonákladově. S báglem na zádech, přespávat na letištích či u lidí prostřednictvím couchsurfingu a v Indonésii budu bydle u nějaké rodiny v jejím jednopokojovém domě na kůlech. Nijak luxusně, o to autentičtěji.

Čeho chci jako EDUnomád vlastně dosáhnout? Byla bych ráda, kdyby se o projekt a potažmo o svobodný přístup ke vzdělávání zajímalo více lidí. Chci získat inspiraci a zkušenosti pro svou další práci. Chci se učit a chci experimentovat.

A hlavně o tom chci psát, chci přinášet i ostatním inspiraci z cest, rozšířit úhel pohledu na to, co znamená svobodné vzdělávání, a přenést získané poznatky do našich škol.

Adély blog Edunomád můžete sledovat na Facebooku nebo na webu www.edunomad.cz.