Řekni mi, co hraješ

Text: Martin Drnek

Blikající obrazovka dlouho do noci a ráno těžké vstávání. Ve škole unavené oči a snížená pozornost. Při diskusích s rodiči o jejich dětech brzy zazní opakující se prosba „Můj syn přijde domů ze školy a jen hraje počítačové. Nevím co s tím, zákazy nefungují.“ 

Nezakazujte, zajímejte se! Takto zní základní pravidlo a rada, která funguje více méně univerzálně.

Moderátor Martin Veselovský se des netají tím, že hraje dodnes i dlouho do noci. Představa, že vášnivé hráčství dítě navždy ohrozí na životě a zavře mu cestu k úspěšnému a šťastnému životu je tedy neopodstatněná. Očekávat však, že z každého hráče vyroste úspěšný moderátor, manažer, nebo doktor také nelze. Preventivní pozornost se tedy vyplatí.

Počítačové hry mají veliký vzdělávací potenciál a to i ty které nejsou primárně vyvíjeny jako vzdělávací hry. Hry mohou mít podobný formativní vliv jako sport. I sport může významně ublížit a hry se v tomto příliš neliší. Je tak potřeba u her stejně jako u sportu reflexe a občasného vedení.

Jsem rodič

Řekni mi něco o prostředí kde se hra odehrává. Je inspirována realitou, nebo jde o fikci? Chtěl bys v podobném světě žít? Proč si pro svou postavu vybral tyto konkrétní vlastnosti a proč jsou dle tebe důležité pro úkol, který právě řešíš? Chtěl bys podobné vlastností sám mít, a jak bys jich mohl dosáhnout?

Toto jsou otázky, které můžete položit dětským hráčům a pomoci jim tak rozkrývat svět, který je obklopuje a baví. Efektivní učení se odehrává v okamžiku, kdy je vědomé. Hovoří-li se o hrách jako nástroji, který nás má něco naučit, je skvělé tomuto procesu pomoci a udělat z něj vědomý proces. Děti tak často dělají sami od sebe již nyní, když si hraní vzájemně povídají se svými vrstevníky. Jejich hraní je však i prostor pro samotné rodiče, umožňující jím svým dítětem porozumět. Časté obavy dospělých obvykle pramení z nepochopení. Následné zákazy jsou přirozeně ze strany dětí přijímány obtížně, neboť jsou spojeny s pocitem nepochopení a odcizení.

Tázání se a nepředstíraný zájem o činnost dítěte vytváří přirozené bezpečné prostření a prostor pro širší diskusi, která následně může již reflektovat i čas a pravidla, které se případného hraní budou týkat. Skrze reflexi her je možné děti vést i k reflexi jejich reálného života a prožívání všedních záležitostí.

Jsem učitel

S počítačovým hráčstvím se však dá snadno pracovat i ve školním prostředí. Zastánci názoru, že počítačové hraní omezuje kreativitu a obrazotvornost, která je podporována např. četbou knih nemusí být vždy platná. Záleží, jak se s hraním počítačových her ve škole pracuje.

Za domácí úkol si zkusíte během následujícího týdne zahrát adventuru „Elegy for Dead World“. Pokuste se prozkoumat všechny tři zaniklé civilizace a pak o jedné z nich napište svou vlastní představu, jak asi fungovala, jaké měla hodnoty a jak lidé v těchto civilizacích žili. Svůj popis pak nesdílejte ke komentáři ostatních a alespoň popis jednoho spolužáka sami stručně okomentujte.

Podobné zadání domácího úkolu je pro žáky v dnešní škole mnohem atraktivnější, než zadání typu vyberte si jednu z těchto tří knih a pak si o ní budeme povídat. Výsledek je však podobný. Děti se něco nového dozví, upustí uzdu své představivosti, interpretují a diskutují. Hraní počítačových her tak má své místo i v dnešní škole. Stačí se nebát, hovořit s dětmi o tom co je baví a vykročit jejich směrem.

Kdo chce porozumět dětem, bez porozumění a diskuse o elektronických hrách a hraní mu bude vždy chybět důležitý kousek skládačky