Proč potřebujeme etickou výchovu?

Text: Jan Sokol

Dovolím si začít osobní vzpomínkou. Kdysi, skoro před 20 lety mi kolega zprostředkoval pozvání na jednu dobrou kanadskou univerzitu, kde mi tehdy nabídli přednášet etiku. Neuměl jsem si tehdy vůbec představit, co bych tam vlastně přednášel. Říkal jsem si: v prostředí, ve kterém žijeme, kde vládne spíše obecná skepse a jakýsi naivní relativismus – co by tak mohl člověk studentům vůbec říkat? Kdybyste přišli do posluchárny a začali: „Nemáte krást, nemáte lhát …“, jste hotovi za pět minut a pak už nemáte co říci.

Nesnáze a úskalí etické výchovy

K tomu se druží další problémy. Člověk, který začne o mravních otázkách vůbec mluvit, vždy vzbuzuje podezření (a v české společnosti je tato tendence velmi silná), že je moralista, který, jak se říká, káže vodu a pije víno. Podívejme se mu trošku na prsty a uvidíme, jak to s ním vlastně je. Tak člověk na sebe svede všelijaká podezření a averze, a to jenom proto, že začal o těchto tématech mluvit. Další problém je v tom, že vlastně nevládneme jazykem, kterým bychom o těchto otázkách mohli mluvit. Často totiž oblast mravnosti chápeme jen jako věc soukromých, intimních pocitů, o kterých se nedá hovořit. Neumíme věci přesně formulovat a vystavujeme se tak podezření, že je to nějaká kamufláž nebo dokonce podvod. Člověk, který by chtěl učit nějaké morální téma, také často budí podezření, že je takový naivka, který si myslí, že je to něco, co se dá naučit, co stačí vyslechnout a naučit se, tak jako se děti učí násobilku nebo třeba trigonometrické rovnice. Tohle všechno tady jistě přetrvává a každý, kdo se do této oblasti pouští, by si měl tyto problémy uvědomit.

Člověk, který by chtěl učit nějaké morální téma, také často budí podezření, že je takový naivka, který si myslí, že je něco, co se dá naučit, co stačí vyslechnout a naučit se, tak jako se děti učí násobilku.

Etické, morálně dobré jednání je víc, než jen umět se chovat. Dobré chování, jak se chovat ve společnosti druhých lidí, to se prostě dá naučit.

V knihkupectví najdete řadu učebnic etikety, jak se komu má podávat ruka, jaké květiny, co na sebe a tak – to všechno se dá naučit. To vše dnes patří ke společenskému vzestupu, těší se to jisté pozornosti, jsou na to kurzy, ale o toto nám dnes tolik nejde.

Dobré jednání musí být nakonec věcí jakéhosi habitu, jakéhosi návyku; je to cosi, co je člověku vlastní, co si osvojil, nejen že se tomu „naučil“. Dobré jednání vždycky vypadá jako něco samozřejmého, až téměř automatického. Tomu návyku se říkávalo vždycky ctnost. To není něco, co by mohlo vzniknout nějakým kalkulem, složitou reflexí a hledáním důvodů. Jednající a rozhodující se člověk musí často jednat a rozhodovat se rychle, a tak také dobré jednání je něco, co vypadá jako samozřejmé, vžité.

Tato samozřejmost dobrého jednání je ovšem nakažlivá, přenáší se z jednoho člověka na druhé. Pro každého je velmi důležité, aby se s někým takovým osobně setkal. Zde právě tkví ta nejsilnější námitka proti etické výchově ve škole: etika se vlastně nedá učit, výchova k dobrému jednání se děje příkladem učitele. Příkladem lidí, kteří mají ve společnosti autoritu. To je něco, co skutečně může jinými pohnout.

Tu kanadskou nabídku jsem tenkrát odmítl a byl jsem v této věci dosti skeptický, a to ze zřejmých důvodů: nemáme připravené učitele, nemáme učebnice, nevíme, co by se mělo učit.

Tohle zasypávání dětí fakty, tzv. věděním, které se jich vůbec netýká a nemá k nim žádný vztah, je jedno z velkých neštěstí moderního školství.

Samozřejmě je totiž nebezpečí, které mnozí známe, že děti se sice něco nadřou, ale zároveň se naočkují odporem k té věci samé. To je problém, se kterým ostatně naše školy už dnes velmi zápasí. Víme, že se to týká třeba matematiky. Děti ve 13, 14 letech mají velmi dobré znalosti v matematice, ale zároveň dvě třetiny z nich v jednom nedávném průzkumu uvádějí, že ten předmět nenávidí. Kdyby se tohle mělo stát s morálkou nebo s etikou, je to neštěstí. Nejenom že by se ničeho nedosáhlo, naopak by se něco velmi pokazilo.

Proč je etická výchova přesto nezbytná

Přesto jsem za ta léta svůj názor změnil a dnes jsem přesvědčen, že zavedení etické výchovy je nezbytné, a to z následujících důvodů. Předně je dnes škola až příliš jednostranně zaměřená na tzv. fakta.

Poznání, že předmětem výchovy a vzdělávání nemohou být jenom fakta a informace, je něco, na co učitelé teprve postupně přicházejí. A jenom dobří učitelé si to uvědomují. Informace je to, na co se jdete zeptat na nádraží, třeba v kolik jede vlak. Jenže tam začínáte svým osobním zájmem, že chcete něco vědět. Ale kdyby vám ve škole předčítali jízdní řády, umíte si představit, jaký by to mělo efekt. Tohle zasypávání dětí fakty, tzv. věděním, které se jich vůbec netýká a nemá k nim žádný vztah, je jedno z velkých neštěstí moderního školství. Už z tohoto důvodu je důležité, aby se ve školách začalo pěstovat také to, co je záležitostí postojů, zájmů a co ani učitel nemůže redukovat pouze na předčítání, opakování a zkoušení nějakých skutečností.

Druhý důvod je specifičtější. Setkáváme se dnes s mladými lidmi (znám to i z vysoké školy), kteří nikdy v životě neslyšeli, co to je spravedlnost, čest, poctivost nebo statečnost.

O statečnosti se tak nanejvýš dozvědí z nějaké kovbojky, a chvála Bohu, že alespoň ty kovbojky jsou. Moderní literatura si z toho většinou dělá legraci a mnoho filmů ukazuje pitomce, kteří se nechtějí přizpůsobit.

Skutečnost, že v naší zemi mohou být 18letí, 20letí lidé, kteří o statečnosti nikdy neslyšeli, je na pováženou. Ostatně pohádky, kde se takové věci vyskytovaly, nahradily pohádky o zvířátkách, kde je všechno roztomilá sranda a kde se ctnosti prakticky nevyskytují. A pokud se mravní témata úplně vytěsní, dříve nebo později vznikne dojem, že vůbec nic takového není. Že není žádné svědomí, žádná mravnost, žádná etika, že jsou to jen řeči.

A pokud se mravní témata úplně vytěsní, dříve nebo později vznikne dojem, že vůbec nic takového není. Že není žádné svědomí, žádná mravnost, žádná etika, že jsou to jen řeči.

O nepoctivosti děti kupodivu vědí, ale že je nějaká poctivost, to jim nikdo nikdy neřekl; netuší, v čem by mohla spočívat. Také pojem svědomí si mnozí pletou s karikaturami, jako je pocit viny.  Ale když začnete mluvit o svědomí a posluchači si je ztotožní s pocitem viny, mohou mít dojem, že je to prostředek na ovládání prostomyslných lidí.