Doba datová

Dobrý den,  mluvím k Vám z nedaleké budoucnosti – je jaro roku 2017. Společnost neovládají politici, ale data. Data se stala hlavním hybatelem sociální změny, způsobují revoluce v tom, jak lidé uvažují, sdílejí informace nebo žijí svůj každodenní život. Tato revoluce je spíš evolucí, postupným technologickým vývojem budovaným inženýry, technology a programátory a reflektovaným a rozvíjeným vědci a umělci. V roce 2017 máme v Praze Big Bang Data – nejedná se o revoluci, ale o výstavu  o tomto fenoménu.

Galerie a technologie

Co má společného datová evoluce a výstava? Je to jednoduché. Východiskem je otázka, jakým způsobem instituce jako muzea a galerie reflektují technologie? Zjednodušeně se dá mluvit o dvou způsobech. Za prvé technologie využívají a aplikují v rámci své činnosti. Za druhé v obecné rovině reflektují jejich působení na naši společnost. Trend jasně poukazuje na první jmenovaný způsob – všichni se snaží do svých sbírek, výstav či online prezentací zahrnout nejmodernější technologie, a realizovat tak ideu zprostředkování výstavy a umění netradičním zážitkem. Rád bych ale poukázal na důležitost nejen tyto technologie využívat, ale také o nich kriticky přemýšlet. Vždyť právě nekritické přijímání informací a technologií nás tolikrát dovedlo na různá scestí. Úkolem instituce muzea by nemělo být jenom konstruování historické a kulturní paměti, ale právě i její (kritická) reflexe.

Postinternet

Postinternet je termín, který se objevuje v umělecké praxi kolem roku 2008. Marisa Olsen ho definuje jako odpověď na situaci, kdy internet již více není novinkou, ale mění se v banalitu.[1] Jedná se o popis tendence reagující na internetovou revoluci, kterou nastartoval vynález celosvětově propojené počítačové sítě, neboli world wide web (html jazyk a http protokol), na přelomu 90.let. Dvacetpět let aktivního rozmachu internetu si vyžaduje revizi, zpětný pohled na to, co se dělo, děje a bude dít. Idea postinternetu je založena na myšlence, že tento je již natolik rozšířený, že je zapotřebí ho vnímat jako samozřejmou součast naší každodennosti. Umělecká tvorba, kterou je možné označit za postinternetovou, vychází z virtuálního, internetového prostředí, které se následně přenáší do fyzického, objektového prostředí, primárně prostředí galerie. Dochází k  prolínání virtuálního a fyzického světa v opačném pořadí – virtuální inspiruje reálné. Nová vizualita mění tu stávající.

Na križovatce

Výstava současného umění je příležitostí komunikovat sdělení k divákovi netradičními způsoby. Její návštěvník tak již nemůže očekávat jenom setkání s klasickými obrazy, ale naopak se všemi možnými formami sdělení a sdílení informací a obsahů. Svoji klíčovou roli v procesu předání informace sehrává také text na zdech. Text a kniha je v principu lineární médium, které  podporuje naší imaginaci. Ne nadarmo se tvrdí, že autor je mrtev a skutečným autorem knihy je ten, kdo ji čte.[2] Naproti tomu hypertext, nelineárně strukturovaný text, je otevřený, neukončený. Je to struktura, ve které se můžeme pohybovat všemi směry. V knize je nám cesta daná, v hypertextu ji musíme najít. Hypertext  podpořil schopnost vytvářet souvislosti a spoje – pokud je hlavním prostředníkem textu věta, u hypertextu je to odkaz. A pokud jsou základním stavebním kamenem textu slova, tak  u hypertextu to jsou data. Co jsou to ale data?

Doba datová

Data jsou základním stavebním prvkem digitálního světa a kultury, kterou tvoří. Když se ptáme na to, z jakých zdrojů pochází naše informace, které o světě máme, tak zjednodušeně  odkazujeme ke knihám, televizi a počítačům.[3] Počítač je v historii prvním médiem, které překonalo všechny ostatní tím, že je bylo schopno nahradit – simulovat. Počítače se za několik desítek let svého vývoje (ještě se nejedná ani o celé století) dostaly do všech oblastí lidské činnosti a ovlivnily je.  Počet počítačů a objem jimi generovaným dat se neustále zvyšuje. Lidi ztrácejí schopnost se v datech generovaných počítači vyznat a operovat s nimi, a tak se více a více investuje do vývoje technologie, která bude s těmito objemy pracovat efektivněji než sám člověk. Na jedné straně mluvím o umělé inteligenci strojů a na straně druhé o fenoménu tzv. big data. Big data jsou ohromné datové zásoby, které se stávají zdrojem metainformací o těch, kteří je tvoří. Tyto metadata si můžeme představit jako jakousi širší perspektivu založenou na algoritmu a reálných informacích. Zjednodušeně řečeno jsou to data o datech. Žijeme v době, kde nerozhodujeme jenom o tom, kdo a kolik dat tvoří, ale také nemůžeme ovlivnit to, kdo a jak tato data interpretuje. Faktem zůstává, že data generujeme záměrně i nezamérně, vědomě i nevědomě.

Big Bang Data

Je samozřejmostí , že na umělecké prostředí mají technologie přímý vliv. Umění je aktivně využívá a „promlouvá“ k nám tak jejich jazykem. Jinou perspektivu však nabízí umění, které ukazuje technologie jako téma – problém. A právě z takové perspektivy přistupuje k technologiím výstava Big Bang Data, která se zaměřuje na data, které podrobuje kritické revizi. Základní otázkou je, co jsou to big data a jak ovlivňují náš svět. Jedná se o kurátorský projekt, který se nezaměřuje na konkrétní umělecký projev, ale hledá umělce pracující primárně s digitálními nástroji a médii a na jejich tvorbě se snaží přiblížit fungování naší „digitální vesnice“[4].  Mluvíme o tzv. kritickém přístupu,  jehož cílem je komunikovat aktuální téma prostřednictvím výstavy současného umění.

Parafráze „data jsou poselství“[5] ukazuje, že je důležité data nejenom používat, ale také kriticky reflektovat jejich existenci a vliv na společnost. Jsme součástí datové (r)evoluce – je otázkou, nakolik budeme schopni porozumět tomu, co se stalo na jejím začátku, tedy v momentu „velkého datového třesku“.  Od března se tak můžete těšit na návštevu datového světa. Výstava Big Bang Data je pokusem o kritickou reflexi tohoto fenoménu, která nemůže být nestranná. Takže nekupujte jen nejnovější zařízení, rychlejší připojení, kvalitnejší  dostupnost, ale určitě se přijďte podívat i pod pokličku toho, co všechno se ve datovém světě děje s Vaším, ale i bez Vašeho vědomí.