Lékaři a učitelé, pedagogika a medicína

Text: Ondřej Šteffl

Často se pro požadavek formální kvalifikace všech učitelů argumentuje obdobou s jinými regulovanými povoláními, zejména s lékaři. Nějak se při tom ovšem zapomíná na to, že právě v tomto povolání je formální kvalifikace jen částí předpokladu skutečného výkonu povolání. Žádného lékaře nepustí hned po promoci samostatně rozhodovat o léčbě, natož operovat, podobně žádný právník nemůže po promoci soudit ani dělat advokáta. Lékař musí mít alespoň první atestaci, právník soudcovské, advokátské či notářské zkoušky apod. Teprve to (více méně) zaručuje, že každý kvalifikovaný je kvalitní. Nic takového ovšem u učitelských povolání u nás zatím nemáme, i když v připravované novele se tím počítá. V zahraničí je poměrně dlouhá praxe zpravidla součástí vysokoškolské přípravy, v řadě zemí uchazeč o učitelské povolání stráví ve třídě mnoho měsíců pod dozorem zkušeného učitele.

Další rozdíl mezi lékařem a učitelem, resp. mezi pedagogikou a medicínou, spočívá  v tom, že v medicíně vyžadujeme léčbu lege artis, tedy v souladu s posledními poznatky vědy. Nic takového ovšem v pedagogice nemůžeme mít. Pedagogika jako věda, např. ve srovnání právě s medicínou, je stále v plenkách. Vezměme si jen, jak se za posledních sto let vyvíjely a měnily náhledy na psychologii učení a jak slabými důkazy byly a stále jsou podloženy. Co dnes vlastně víme zcela jistě o tom, jak se děti učí? Mezi přívrženci tradiční výuky, konstruktivisty či konektivisty se vede debata, ale kde jsou vědecké důkazy nebo alespoň metody, jak se jich dobrat? Metody výuky a učení proto více než na vědeckých poznatcích stojí na osobní zkušenosti, preferencích, tradici, ale současně také na osobnosti učitele či kultuře školy. Nikomu zdá se nevadí, že každý učitel učí jinak, po svém. Dovedete si představit, že by to tak fungovalo v chirurgii?  

Skutečnost, že pedagogika jako věda nesnese srovnání s přírodními vědami či medicínou, má ovšem své podstatné příčiny, a rozhodně za to nemohou české pedagogické fakulty. První spočívá v tom, že cíle vzdělávání nejsou objektivní, ale normativní – liší se kulturu od kultury a stále více i člověk od člověka. Zatímco v medicíně je cíl jasný a celkem dobře měřitelný: zachránit život, vrátit zdraví, – ve vzdělávání se cíle mění a různí. Proto máme např. alternativní školy, kde se vzdělává sice odborně, ale jinak a s jinými obecnými cíli.

Druhým úplně jiným ale neméně podstatným důvodem je téměř nicotné financování pedagogického výzkumu. Odhaduje se, že v obratu školství celosvětově nepřesahuje 1 %, např. ve farmaceutickém průmyslu jde na výzkum a vývoj celých 40 % obratu. Proto také není nic divného například na tom, že tvůrci počítačových her s gigantickými miliardovými rozpočty (v dolarech) vědí o motivaci děti víc než celá pedagogika.

Odhaduje se, že v obratu školství výzkum celosvětově nepřesahuje 1 %.

ČR připravuje učitele asi 40 různých fakult, kromě pedagogických jsou to i přírodovědecké, Matfyz, VŠCHT, některé ekonomické fakulty, techniky atd. Na těch všech můžete získat příslušné osvědčení o formální pedagogické způsobilosti. Mám ovšem obavu, že průnik všech kurikulí těchto učitelských oborů je prázdný. A pokud není, pak by mě opravdu zajímalo, co v tomto průniku je. A to mluvím o kurikulu, druhou věcí je, co shodného opravdu všichni majitelé příslušných osvědčení vědí a umějí. To je totiž kromě patřičného papíru to jediné reálné pedagogické minimum, které zákon nyní od všech učitelů vyžaduje. Tím se ovšem také pedagogika liší od medicíny. Průnik toho, co se učí na osmi lékařských fakultách v Česku, bude jistě zahrnovat nejméně 70 % výuky na každé z nich. A dokonce bude z velké části shodný s obsahem výuky kdekoliv v rozvinutém světě. 

Naprosto klíčový rozdíl mezi medicínou a pedagogikou pak spočívá v tom, kde a jak se můžete medicíně oproti vzdělávání a výchově dětí naučit. Zatímco operovat, ale jakkoliv jinak léčit závažnější choroby, se opravdu těžko naučíte jinde než na lékařské fakultě či v nemocnici. Učit a vychovávat se učí každý od mala v rodině, vidí to ve škole, pomáhá svým spolužákům, učí své děti, učí kolegy v zaměstnání, může se stát vedoucím v kroužku či ve Skautu atd. atd. A jsou i místa, kde se vám dostane systematické přípravy. Skvěle to ilustruje postřeh jedné absolventky pedagogické fakulty: "Na státnice z pedagogiky a psychologie jsem se vůbec nepřipravovala, všechno jsem to dávno znala ze Skauta. Dělala jsem léta vedoucí a tam nás školili."

Kdyby vzdělávání a výchova reálně nutně vyžadovaly formální pedagogické vzdělání, proč jen ve škole? Proč ho nemusí mít učitel autoškoly, každý lektor nebo třeba zmíněný vedoucí ve Skautu? A neměl by pak vlastně mít formální pedagogické vzdělání každý rodič? Co se děje ve škole tak specifického či v nezkušených rukou tak riskantního (jako třeba v medicíně operace), že je na to třeba speciální certifikace?