Požár, který nikdo nehasí.
Text: Tomáš Hruda
Ze zahraničí víme o úspěšných příkladech toho, co ve vzdělávání funguje. Z domácí zkušenosti zase víme, co nefunguje až tak skvěle. Jeden pokus o reformu střídá druhý, na všech úrovních. Proč se nám nedaří naplnit proklamace o důležitosti vzdělávání a proč v klidu pozorujeme spalování příležitostí a talentu? A to vše v době, kdy se význam kvality vzdělávání zvyšuje rychleji, než kdy předtím.
Na světě je několik záhad. Například: čím to je, že je školství tak odolné vůči změnám? „Pokud to není rozbité, nespravuj to!“ tady asi úplně neplatí. Když už není pochyb o tom, že nejdále člověk dojde s vnitřní motivací, proč celý systém hodnocení a známkování tuto skutečnost naprosto ignoruje? Jak je možné, že většina dětí nevnímá školu jako místo, kde se mohou naučit nové a zajímavé věci, ale jako místo, kam se musí chodit a nějak to přečkat? Jak je to možné, při všem tom pokroku kolem nás? Vždyť máme mnohé specializované instituce plné odborníků a četné pedagogické fakulty téměř ve všech městech, kde alespoň část MHD jezdí na elektřinu.
Co by dal dospělý člověk za to, kdyby měl celý den k dispozici jen na učení se věcí, které ho baví? To by byl přece ráj na zemi! Jak je možné, že děti to tak nevidí? Děti, které jsou od přírody naprogramované všechno hned bez obav prozkoumat, osahat a osvojit si to. To nedává smysl.
A co je horší, z učení děláme nutné zlo. Přirozenou touhu poznávat postupně vystřídá pragmatická honba za co nejhezčím papírem a co nejmenší námahou. Celý smysl vzdělávání mizí, jen prodlužujeme tyč a měníme mrkev za čerstvou. Přijímačky na víceleté gymnázium, maturita, přijímačky na vysokou školu, státnice. Tohle děláme našim dětem v době, která naopak vyžaduje, aby se každý vzdělával průběžně po celý pracovní život. Sám a z vlastní vůle. V angličtině jsou na tom naše děti téměř nejhůře v Evropě (učíme je to ve škole) a v počítačové gramotnosti jsou naopak nejlepší (to je ve škole neučíme). Zajímavé jsou i příklady některých škol, kde se zkušebně testovaly tablety. Jinak oblíbená hračka ztratila při oficiálním nasazení na atraktivitě. Už pro studenty nejsou cool. Možná bychom měli seriózně uvažovat o tom, že by se na školách vyučovalo kouření a konzumace drog. Snad bychom je postupně dokonale vymýtili, stejně jako naše škola dokáže dětem znechutit i jeden z nejzákladnějších instinktů – poznávat nové věci.
Vzdělanost národa je super heslo. Čím je hezčí a nezpochybnitelnější, tím více na něj kašleme. Kdyby bylo možné spočítat, jaký je potenciál našich dětí, a porovnat to s tím, co se reálně naučí, viděli bychom oceán promarněných příležitostí. Pokud by celá Malá strana lehla při požáru popelem, byla by to kulturní ztráta nedozírných rozměrů. Všichni by viděli spálené paláce, spálené domy. Ve školství hoří podobné vatry naprosto pravidelně a nikoho to netrápí. Promarněný potenciál se nikde neválí, nezavazí ani se nehromadí.
Je smutné, že pokud bychom dětem vzdělávání nezošklivili a přitom je toho ani moc nenaučili, byl by to vlastně pokrok. A co teprve, kdyby školy pomohly nalézt dětem jejich „element“? Pomozte jim najít, co je baví, udělejte jim prostor, podporujte je, když si o to řeknou, a jinak je nechte být. A řešte to, jen pokud svůj prostor nedokážou smysluplně využít. Většina by to určitě zvládla a ocenila by to. Není to nic složitého, proč to nefunguje? Dělá to snad někdo schválně?
Možná ani ne. Vlastně je to přirozené. Žáků je hodně, a když je něčeho hodně, tak se celý proces musí standardizovat. Když něco standardizujete a chcete mít jistotu, že stejnou kvalitu zajistíte všude, tak nemůžete mít příliš velká očekávání. Milovníci hamburgerů znají výsledek standardizace velmi dobře. Místo šťavnatého chutného masa dostanete prefabrikované, nezávadné cosi. Přidejte si k tomu cenu, za kterou musíte to cosi vyrobit, a netřeba se divit. Ti, co vědí, kolik Česko vydává absolutně i relativně na vzdělávání, si mohou svá očekávání ve vztahu k vzdělávacímu standardu nastavit poměrně přesně. Například na podporu obnovitelných zdrojů dáváme ročně téměř dvakrát tolik, co na vysoké školy. Hmmm.
Stát také neumí plánovat. Jsou tři věci, které jsou na plánování extrémně citlivé: školství, dopravní infrastruktura a financování důchodů. Všechny je spojuje horizont desítek let. Překvapí někoho, že stát, který své důchody i v době postupně nastupujícího demografického poklesu financuje prostřednictvím letadla (lépe zní mezigenerační solidarita) a který nebyl za čtvrt století schopen dostavět dálnice (i když k tomu měl desítky miliard z EU), nedokáže zajistit kvalitní školství? Příběh lesních školek je krásným, byť smutným příkladem. Když už stát, který pravidelně zjišťuje, jestli máte doma babičku a/nebo ledničku, není schopen dovodit, že budou třeba místa ve školkách, tak alespoň zoufalým rodičům trošku zatopí. Lesní školky jsou sice levnější, děti mají méně úrazů a méně churavějí, ale asi je důležitější ukázat autoritu, protože takovou míru legislativního diletantismu není možné racionálně očekávat ani u nás.
Netřeba ale zoufat. Řešení existuje. Stačí naplnit tři předpoklady. 1. Dlouhodobá politická podpora. Té se v prostředí, kde se ministři střídají častěji než missky a každý druhý je nekonečnou studnicí instantních nápadů, nedosahuje snadno. Třeba to ale půjde. 2. Peníze. Skutečné peníze. Peníze nejsou všechno. Víme, že kvalitní výuka je dána primárně atmosférou ve třídě a přístupem učitele, nikoliv objemem disponibilní moderní techniky. Stavět ale celý systém dlouhodobě na lidech, kteří vnímají učení jako poslání a neřeší, za kolik to dělají, nejde. Studijní předpoklady většiny studentů pedagogických fakult jsou toho snad dostatečně hrůzným dokladem. Třeba to ale půjde. 3. Všeobecně sdílená vize a důvěra. Nejsou to jen lesní školky, které důvěru narušily. Společnost řeší raději desítky uprchlíků, které kdyby nevytáhli spící z vlaku, tak by Českem jen projeli, než miliony vlastních dětí. Prostě téma druhé kategorie. Třeba to ale půjde. Pan prezident má už děti sice velké, ale pan premiér by pomoci mohl.
Zatím není naplněn ani jeden předpoklad. Až ale budou všechny, tak si stačí počkat 10 let a začne se to zlepšovat. Takže vlastně ok.
Ale co ti netrpěliví, a co neposedové? Mají nějakou šanci ti, kteří nevěří na zázraky?
V Education Republic jsme opravdu malinko netrpěliví a neposední. Proto jsme se rozhodli na zázraky nečekat a něco dělat. Bez státu, bez dotací, ale také svobodně a bez omezení. Jak byste nastavili vzdělávání vy, kdybyste neměli žádné limity?
Proč by to měl být sen? Víme, že v Česku jsou ještě pořád studenti, kteří chápou smysl vzdělávání a chtějí se opravdu učit. Učit se smysluplné věci, v kontextu a formou, která odpovídá jejich osobnosti. Tu si ostatně nevybrali. Učit se v prostředí, které respektuje ostatní a chyby vnímá jako přirozenou součást učení. V prostředí, kde nikdo nemá potřebu podvádět a kde nikdo nedostane žádný zarámečkovatelný papír. V prostředí, kde se vyžaduje píle a kritické myšlení a kde se studenti naučí učit se, postarat se o své vlastní vzdělávání. Budou to ostatně potřebovat celý život. Nikdo totiž neví, co budoucnost přinese. Stát rozhodně ne. Jediné, co víme bezpečně, je, že budoucnost přijde a že bude mluvit anglicky.
Education Republic organizuje vzdělávací programy. Je volbou pro ty, kteří ví, že na znalostech opravdu záleží, nehledají zkratky a respektují svobodu ostatních. V olbou pro ty, kteří ví, že životní spokojenost se nedá koupit, vysedět, vygooglit, ani za něco vyměnit. Education Republic je tu pro všechny, kteří chtějí o svém životě rozhodovat sami, dělat smysluplnou práci a jsou ochotní tvrdě pracovat. Tady se můžete učit velmi intenzivně, ale také si poznávání jen užívat. Od Šumavy k Tatrám, od programů EDUACADEMY až po programy PRO RADOST.
http://www .educationrepublic.cz
