Village School, Melbourne: Kde děti polykají kameny a v deseti diskutují o feminismu

Text: Adéla Zelenda Kupcová

„Včera jsem spolkla kámen! A takhle velký!“ Kreslí mi do dlaně kolečko o průměru tak tří centimetrů malá kudrnatá zubící se Ann. Očividně jí je dobře a je spokojená. Kámen nekámen.

Ale to už se ke mně hrnou další děti, většinou aby mi ukázaly alespoň zvířata, o která se ve škole starají, když už nespolkly nic tak zajímavého jako Ann. V jednu chvíli se ocitám v obležení morčat, slepic, králíků, ještěrů s modrým jazykem, ještěrů s ostny a na dotyk ledových a slizkých ještěrů. Děti jeden přes druhého pokřikují o biotopech, kde zvířata žijí, o stavbě jejich těl i o jejich evoluci.

Village School se ale běžným školám nevymyká jen tím, že jak název napovídá, leží na vesnici, je plná zvířat a dětí polykajících kameny, byť to ji do velké míry definuje.

Leží na samém okraji Melbourne, pod modře zbarvenými horami a obklopují ji lesy a pastviny. Na samotné škole mají děti farmu, kde kromě ještěrů na mazlení, chovají i zvířata na užitek. Byť i ta jsou pro děti samozřejmě také na mazlení. Slepice, kachny, ovce, poníci… všeho je všude plno. Děti se o zvířata nejen starají, ale spravují svou školu-farmu jako malou firmu. Stanovují ceny toho, co vyprodukují, prodávají a společně rozhodují, do čeho vydělané peníze investovat. Většinou je nechtějí utratit ani za sladkosti, ani za počítače, ale investují do rozvoje farmy. Takže prostě podnikají, vydělávají, investují.

Ve škole si děti i učitelé říkají jmény a jednají spolu s respektem a porozuměním. Děti nenosí uniformy, jako je tomu na státních australských školách. Mnohdy vlastně nenosí ani boty, pokud si je zrovna promáčely, nebo na ně nemají náladu. Na pobíhání bez bot mají dostatek příležitostí, protože mezi učebními bloky je vždy docela dlouhý čas na neřízenou hru, objevování a lezení po stromech. Volné hraní bez zásahu dospělých je pevnou součástí zdejšího školního dne. Děti hry či objevování stejně propojují s tím, co dělali předtím ve školní třídě.

Školní den se vedle volné hry skládá z bloku pro jazyk a komunikaci, kdy děti čtou, píšou, diskutují. Dále z fáze bádání, kdy si děti pracují na tématu či projektu, který si samy zvolily buď v rámci zastřešujícího tématu daného pololetí, nebo i mimo ně. Následuje fáze projektová, kdy se děti společně věnují dlouhodobému projektu. Tato fáze je doplněna o složku „show and tell“, kdy si děti připraví povídání a nějaké pomůcky doma a pak je představují druhým.

Fáze bádání je velice rozmanitá. Některé děti pracují samostatně, jiné ve dvojici, další v trojici. Obcházela jsem děti, které by u nás chodily tak do páté, šesté třídy a bavila se s nimi o jejich projektech. Tu se mnou pohovořily o rizicích přidávaného cukru do polotovarů, tu o historii feminismu, nebo funkci žláz s vnitřní sekrecí v lidském těle. Na své bádání mají děti několik týdnů, tak mohou jít opravdu do hloubky. Pracují na nich samostatně, učitele maximálně požádají o radu s volbou zdrojů či o zpětnou vazbu v průběhu bádání. Po zpracování projektu si výsledky vzájemně prezentují, přičemž spolužáci mají pro každý projekt evaluační formulář a hodnotí nejen výkon svého kamaráda, ale i to, co se samy dozvěděly nového a následně o tom diskutují.

Ve Village School se snaží učit děti v kontextu a souvislostech proto mají na každé cca naše čtvrtletí jen jedno téma, kterému se věnují po celých cca 10-12 týdnů (věnují se mu i ve fázi bádání, ale tam mohou žáci přijít i s jakýmkoli jiným tématem, které je pro ně zajímavé). A témata bývají zadaná opravdu obecně. Minulé čtvrtletí měly například téma „uvnitř“. A společně objevovaly, co je uvnitř lidského těla i mysli, jaké jsou vnitřní procesy ve společnosti, jak vypadá uvnitř naše Země. Na jednom tématu tak proberou v kontextu a souvislostech to, co tradičně my ale i australské kurikulum členíme pod hlavičku zeměpisu, přírodopisu, fyziky… K tématu se většinou vztahují i texty,které čtou, témata diskusí apod.

***

Village School je zejména dokonale harmonickým místem, což podporuje i harmonie, klid a barevně vykreslené listy slunného australského podzimně-zimního období. Děti jsou veselé, zvídané a učitelé uvolnění a prostě v pohodě. Vždyť učení se odehrává v hlavách (a mnohdy i bosých nohách) žáků a učitelé nad tím nemohou mít plnou kontrolu. Děti provází, jsou tu pro ně, ale nesnaží se toho do nich nalít co nejvíc, ani je nutně zabavit. Koneckonců z nudy mnohdy vyrostou ty nejzajímavější nápady a hry.

Ale při hovoru s energickou ředitelkou Tanyou se dozvídám, že i ve Village School řeší potíže s nízkou motivací u dětí, které přestoupily z jiné školy. A zde pomůže prý jen čas a úzké vtažení rodiny do celé komunity Village School. Tanaya poukazuje i na to, že také australské školy, které učí jiným způsobem než školy státní, se potýkají se stejným potížemi, jako čeští ředitelé inovativních škol. Jaké to jsou?

• Vysoká feminizace školství.
• Nemožnost najít dobrého učitele, který by byl zároveň dobrým člověkem a „pouhým“ průvodcem dětí, který by dokázal stát v pozadí.
• Státní kurikulum (které se nám z českého pohledu v teorii a na papíře tak líbí), které i přes zaměření na dovednosti a chápání souvislostí vyžaduje seznamy znalostí. Ty navíc doplňují a rozšiřují samosprávy jednotlivých provincií, které stanovují svá vlastní kurikula. A tak je Village School nucena mít formální školní kurikulum (obdoba našeho ŠVP) pro inspekci a na posledních 20 stranách má definována vlastní kurikulum, podle kterých učí.

Pro zájemce více informací o Village School zde.

A jak to děláme my ve ScioŠkolách, můžete číst zde.