Denisa Dědičová o motivaci ve vzdělávání

Žijeme v době, kdy o vzdělávání, stejně jako o jiných oblastech, toho věda už ví spoustu. Bohužel je ale propastný rozdíl mezi tím, co věda ví, a tím, co se dostává mezi běžné lidi. V tomto případě pedagogy. Není se čemu divit. V dnešní době plné informací je těžké najít ty kvalitní, vyzobat z nich zdravé jádro a to ještě začít převádět do praxe.

Jako vystudovaná učitelka, která prošla školským systémem jak u nás, tak v zahraničí, jsem si položila otázku: „Co bych mohla udělat já pro to, abych v tomto ohledu ulehčila pedagogům práci?“ Mojí hlavní náplní práce je přece lidi vzdělávat. Zpracovávat vědecké výzkumy, hledat ty kvalitní a předávat je těm, kteří mají možnost předávat je dál. I proto vznikl projekt Hodnotový učitel a téma Co ví věda o vzdělávání. Na vzdělávání můžeme nahlížet z mnoha úhlů pohledu. Já bych se tentokrát zaměřila na vzdělávání jako profesi.

Z mého pohledu je vzdělávání o čtyřech základních tématech. O motivaci, jak mé vlastní, tak motivaci studentů, o smyslu, hodnotách a akci, tedy jak vše předávat do praxe. Jedno bez druhého nefunguje.

Často se mluví o tom, jak motivovat studenty k učení. Já vidím ještě zásadnější otázku: Jak motivovat pedagogy? Základním stavebním kamenem motivace ostatních je vlastní nadšení. Až ve chvíli, kdy dokážu nadchnout sama sebe, dokážu nadchnout pro svůj předmět i své studenty. Emoce jsou totiž silně sociálně nakažlivé, a pokud při práci pociťuji pozitivní emoce, zvyšuje se pravděpodobnost, že se přenesou i na ostatní v mém okolí.

Naopak už také víme, co jako motivace nefunguje. První chybný předpoklad je myslet si, že když budu vydělávat víc peněz, budu v práci spokojenější a motivovanější. Rozsáhlé výzkumy už zjistily, že vliv peněz na naši spokojenost je mizivý. Peníze hrají roli do chvíle, kdy pomáhají zajistit základní potřeby nám a našim blízkým. Potom už naši spokojenost zásadně nezvyšují. Zadruhé nefunguje ani klasická vnější motivace cukrem a bičem, resp. nefunguje ve chvíli, když potřebujeme kreativně přemýšlet, nebo bychom si rádi něco zapamatovali. Při fyzických aktivitách ji můžeme používat hojně. Nedávné výzkumy dokonce zjistily, že činnosti, které děláme jen pro odměnu a v nichž nevidíme žádný smysl, nebo jejichž význam nechápeme, pro nás bývají velmi demotivující a nepříjemné. Hlavní motivací by tedy neměl být ani bič, ani cíl. Měla by to spíše být odpověď na otázku: Co pro mě znamená vzdělávání? Proč dělám zrovna tuto práci? Dává mi smysl? Co mě na ní baví? Co mě na ní naplňuje? Kdy jsem při ní naposledy prožila ty nejpozitivnější emoce? Zažila jsem vůbec nějaké?

Pozitivní je, že věda už zná způsoby, jak se do své práce znovu namotivovat. Vyšla studie, která vysvětluje, že existují tři druhy vnímání naší profese. Buď ji vnímáme jako práci, kariéru, nebo jako poslání. Ve chvíli, kdy ji máme jako poslání, jsme mnohem produktivnější a efektivnější. Samovolně vymýšlíme, jak bychom tu kterou oblast mohli zdokonalit, co bychom mohli dělat lépe nebo jak někomu můžeme pomoct. Pozitivní zpráva je, že z módu „práce“ se dá dostat do módu „poslání“. Této metodě se říká job crafting a jejím účelem je dlouhodobé zvyšování vnitřní motivace k práci. Pro začátek doporučuji začít s výše zmiňovanými otázkami.

Hlavní motivací by tedy neměl být ani bič, ani cíl. Měla by to spíše být odpověď na otázku: Co pro mě znamená vzdělávání? Proč dělám zrovna tuto práci? Dává mi smysl? Co mě na ní baví?

Ve chvíli, kdy se přenesete znovu do fáze poslání, dokázali jste si zažehnout tzv. vnitřní motivaci cestou. Ta je založena primárně na smyslu, morálních hodnotách a naplňování našeho potenciálu. V tomto módu jsme kreativnější, lépe se učíme, více si pamatujeme. K budování vnitřní motivace také pomáhá položit si otázku: Čemu bych chtěla věnovat čas svého života? Co je pro mě doopravdy důležité a co mi dává smysl natolik, abych se tomu věnovala dlouhodobě? Role učitele je v tomto případě jednoduchá. Dát studentům příležitost zažít a vyzkoušet si jednotlivé situace a pomoct jim objevovat jejich vlastní potenciál. Jejich silné stránky, jejich úspěchy, pomoct jim zjistit, co je baví, co je naplňuje. První krok by ale měl vždy začínat u nás samotných. Najít svůj potenciál, své silné stránky a poté pomáhat ostatním. Masku v letadle také nejprve nasazujete sobě.

Důležitým prvkem vnitřní motivace jsou i tři faktory vyplývající ze sebedeterminační teorie (SDT) vědců Deciho a Ryana. První z nich je potřeba sounáležitosti, kdy chceme spolupracovat, něco společně vytvářet, někomu pomáhat, cítit smysl. Další je potřeba růstu kompetencí – pocitu vlastního přičinění a zdokonalování. Pocitu, že můžeme pozitivně ovlivnit výsledek a že naše snažení k něčemu vede. A do třetice potřeba autonomie, vlastního svobodného rozhodnutí.

Převedeno do školského prostředí: Co tedy zvýší vnitřní motivaci studentů?

1. Pokud mají alespoň zčásti možnost výběru, čemu se budou věnovat.
2. Pokud se učí něco, co jim samotným dává smysl, nebo jim smysl dokážeme věrohodně a upřímně přiblížit. (Důležité je ale vědět, že na smysl se nedá tlačit. Věci mají takový smysl, jaký jim dáme, a každý z nás ho vidí jinde.)
3. Pokud budou cítit, že uplatňují svůj potenciál, že vytvářejí něco, při čem se rozvíjejí a zdokonalují, že po nich něco zůstává.

Zásadní proměnnou v procesu vzdělávání jsou také morální hodnoty. Učitelé jsou druhým nejdůležitějším morálním vzorem hned po rodině. Jestli tedy existuje povolání, kde síla osobnosti, správné jednání a vlastní motivace hrají zásadní roli, je to právě učitelství.

Zkuste si položit otázky „Jaké vlastnosti by měl mít učitel, který bude učit VAŠE děti? Jaký by měl mít charakter? Co by měl umět?“ a zkuste si své odpovědi na ně někam zapsat. Takto vypadá váš ideální učitel. A teď si zkuste zakroužkovat, jaké vlastnosti, vy jako učitel, už splňujete, potom na kterých byste chtěli zapracovat a které (zatím) nejsou vaše parketa vůbec. Nikdo z nás není dokonalý a je to naprosto v pořádku. Důležité ale je na sobě pracovat, protože už jen prací na sobě jdete jako pedagog příkladem. Děti se totiž hodnotám a morálce učí nápodobou.

Dnes už víme, že děti se nerodí primárně zlé. Většinou se zlými stávají na základě okolností a situací, ve kterých se nacházejí, proto potřebují co nejdříve jasné hranice, aby věděly, co je správné a co už ne. Tyto hranice, jako základní morální principy, musejí od někoho odkoukat. Například Kohlbergova stadia morálního vývoje mají šest fází, ale dají se rozdělit do tří úrovní. Prekonvenční, konvenční a postkonvenční. Na rozdíl od prekonvenční úrovně morálky, kdy se dítě učí, co je správné a co špatné, pomocí trestů a odměn, v konvenční úrovni morálky se už orientuje podle toho, jak se kolem něj chovají ostatní. Ti „ostatní“, kteří ho hodnotově formují, jsme, krom rodiny, sourozenců a spolužáků, hlavně my – učitelé. Proto je tak zásadní, abychom si hodnoty nejprve formovali my sami. Abychom věděli, co vlastně chceme předávat a jak.

Zlaté pravidlo při převádění hodnot do praxe zní: nechtít po nich nic, co já sám nedělám a nemůžu jim v tom jít příkladem. Chcete, aby byli na hodině včas a nechodili pozdě? Buďte tam včas i vy. Chcete, aby udržovali pořádek na svém místě? Co váš pracovní stůl? Jestli existuje nějaký demotivační faktor, pak je to kázání vody a pití vína. Nezapomínejme, že děti nedělají to, co jim říkáme, ale to, co my sami děláme. Tak jim buďme tím nejlepším možným vzorem.

Denisa Dědičová je konzultantka, lektorka a mentorka. V pražské pobočce GrowJOB Institute je zodpovědná za všechna veřejná školení tématu Konec prokrastinace. Specializuje se na témata Osobní vize, Osobní hrdost a Spokojenost. Vystudovala Pedagogickou fakultu na Univerzitě v Ústí nad Labem, dále studovala na Univerzitě v Malaze ve Španělsku, kde působila také jako vědecký pracovník a pedagog, a na Univerzitě v Bayreuthu v Německu. Je autorkou kurzu Hodnotový učitel (hodnotovyucitel.cz), který pomáhá zlepšovat český vzdělávací systém pomocí osobního rozvoje pedagogů. Je spoluzakladatelkou Konference WO.men, nefeministické konference pro ženy.