Vláda Recepa Erdogana tíhne k návratu islámu nejen do veřejného, ale i soukromého života Turků. Vliv náboženství, které kdysi bylo oproti ostatním zemím regionu minimální, je dnes na vzestupu. Přinášíme rozhovor se studentským lídrem Borou Celikem o stavu školství v Turecku a o rostoucí síti škol Imam hatip, jimiž k dochází k náboženské indoktrinaci již od útlého věku.
Co je imam hatip? Jak se vzdělání v tomto typu školy liší od sekulárního?
Základním účelem náboženských odborných škol (imam hatip) bylo poskytnout vzdělání pro uspokojení potřeb náboženských služeb, jako je imamát a kázání. Pro tento účel mají imam hatips specializované učební osnovy se stejnou logikou jako jiné odborné střední školy, třeba technicko-průmyslové. Učební plán obsahuje hodiny jako například čtení náboženských skriptů nebo elokuce. Ale nenajdete tu zase hodiny některých odvětví přírodních věd, které jsou v běžných světských školách.
Někteří podporovatelé imam hatips tvrdí, že Islám, který je zde vyučován, je vyvážený a odmítá extremismus díky kontrole státu. Souhlasil byste s tímto tvrzením?
Turecká revoluce má tak hluboké kořeny, že sekularismus byl vždy mezi pilíři našeho vzdělávacího systému navzdory činům následných pravicových vlád, které proti tomu bojovaly. Do značné míry tak stát zůstal ve vzdělávání. Je tedy pravda, že islám, který vyučují náboženské odborné školy, je umírněný a stojí proti extremistickým interpretacím. Je však také pravda, že v učebnicích jsou určité ideologické části, které je třeba změnit, nicméně, ano, nemají nic společného s islamistickým extremismem.
Jaký je tedy váš názor na imam hatips?
Měly by existovat náboženské odborné školy, aby uspokojily potřebu náboženských služeb pro občany. Je to bezpochyby nutná specializace veřejné služby v zemi s muslimskou většinou. Tato specializace by však neměla odporovat moderním sekulárním zásadám státu a překračovat oblast své nezbytnosti a působnosti. Dnes jsou tyto požadavky uměle vykonstruované. Během let současné vlády (prezidenta Erdogana a jeho strany AKP, pozn. red.) vzrostl počet studentů v náboženských odborných školách ze 70 000 v roce 2002 na 555 000 v roce 2016. Přesto si tito studenti studující islám – díky pozměňovacímu návrhu kongresové většiny vlády – mohou po ukončení školy zvolit jiné povolání než náboženskou službu.
Co stojí za takovým nárůstem v počtu škol?
Vláda otevřela tolik škol tohoto druhu výhradně z ideologických důvodů. Ne kvůli náboženské potřebě společnosti. Existují dokonce čtvrti, ve kterých rodiče nemohli najít žádnou běžnou sekulární školu, takže museli posílat své děti na imam hatip. Jako studentská unie rovněž přijímáme od studentů těchto škol řadu stížností na antisekulární prvky v jejich vzdělávání. K tomu dochází mimo jiné kvůli ideologickému postoji vlády a jejímu úsilí účelově ovlivňovat učební osnovy.
Hlavním cílem vzdělávání v imam hatips je samozřejmě studentům předat znalosti a schopnosti, nicméně to je následováno postraními úmysly vlády. Smyslem škol imam hatip, který jim dala do vínku strana AKP v čele s Erdoganem, je totiž vychovat jejich vlastní generaci. Generaci Erdogana a AKP.
Jak přesně došlo k ideologizaci tureckého školství?
Reakcionáři z vládní AKP se postavili proti Ataturkově revoluci. V březnu 2012 zavedli systém 4+4+4, kterým rozdělili základní a střední školství do tří fází po čtyřech letech. Nově se imam hatips rozšířily z třetí fáze i do druhé, takže pod pláštíkem zvýšení povinné školení docházky z osmi na dvanáct let ji vlastně zkrátili jen na čtyři.
V imam hatips jsou povinné předměty, jako kultura náboženství, znalost etiky nebo čtení koránu. Výjimku ze školní docházky po pátém ročníku dostávají ti, kteří se rozhodnou pro dráhu háfize (učenec ovládající korán zpaměti, pozn. red.). Zároveň správa vyučování přešla z ministerstva školství na ředitelství náboženských věcí. S cílem odstranit tradiční střední školy pak propustili ředitele sekulárních škol a nahradili je novými, kteří teď na jejich místě vedou imam hatips.
Vláda AKP také odstranila z národních vzdělávacích cílů „vychovávat další generace v duchu Ataturkovy revoluce“. Přijímacími zkouškami TEOG zase nutí děti zapisovat se na imam hatips. Chtějí nasadit turban už i předškolákům.
Začalo se také rozporovat společné vzdělávání chlapců a dívek a AKP ho nyní nazývá jako nepřirozené. V řadě případů popírají vědu a na ní založené vzdělávání. Jakkoliv se vláda snaží vytvořit umma společnost (výrazně islámskou, pozn. red.), naráží na odpor středoškoláků, kteří si plně uvědomují sílu své historie a kombinují ji se svým nadšením a nadějí. To je spojuje a dovoluje jim vystupovat proti zpátečníkům kdekoliv. Turečtí středoškoláci navzdory negativnímu vývoji žijí své životy naplno, jsou produktivní, sdílní, diskutují a přemýšlejí o své budoucnosti.
Jaké kroky podnikla vaše organizace proti změnám, které popisujete?
Když jsme sledovali zasedání národní rady pro vzdělávání vedené AKP, naše trpělivost vypršela. Její členové se vyslovili pro ukončení společného vzdělávání chlapců a dívek, a tak jsme museli reagovat. Založili jsme si vlastní protestní národní radu pro vzdělávání a jejím jménem jsme odmítli takový anachronický model vzdělávání.
V březnu jsme zase protestovali proti procesu rady pro vzdělávání a disciplínu, která se rozhodla odebrat z učebnic zmínky o důležitosti Ataturka v naší historii. Tisíce studentů vyšly do ulic 19. května, tedy na výročí začátku Ataturkovy války nezávislosti, s cedulemi „Nenecháme vás smazat Ataturka“.
V neposlední řadě jsme v červnu 2016 vydali prohlášení nazvané „Nedovolíme zpátečnictví na našich středních školách“. K tomu se mimo jiné přidaly některé imam hatips.
Co žáci středních škol vnímají na krocích AKP nejvíce negativně?
Na středních školách se zakazuje řada kulturních a uměleckých aktivit z nesmyslných důvodů. Největších změn doznává, jak už jsem zmiňoval, společné vzdělávání chlapců a dívek. V některých školách jsou dokonce obě skupiny oddělovány skládacími přepážkami. Některé studentky jsou diskvalifikovány z volejbalových turnajů jen proto, že nosí legíny. Tyto a další donedávna těžko představitelné případy se dějí kvůli vyměněným ředitelům. Středoškoláci ale chtějí ředitele, s nimiž mohou diskutovat, ne aby se jich báli. Chtěli by, aby škola byla prostředím, které jim umožní poznat svůj talent a rozvinout své dovednosti. K tomu je ale potřeba opravdových ředitelů a ne jen slaměných panáků dosazených vládou.
Turečtí středoškoláci sní o vzdělávacím systému, který bude založený na vývojové psychologii a dialogu spíše než na pustém memorování. Sní o učitelích, které budou mít rádi, a ne o „učitelích strojích“, kteří si vynucují respekt silou. Je potřeba zlepšovat naše střední školství, aby žáci mohli plně objevovat svoje schopnosti. K tomu je ale zapotřebí více laboratoří než modliteben. Systém zkoušek má být založený na vzdělávacím obsahu, který žákům otevře možnosti v budoucnosti, spíše než na vidině individuálního úspěchu, který vede k dobrému pocitu ze selhání ostatních. Naším průvodcem má být věda a ne zpátečnické praktiky. Toto jsou požadavky, pro něž středoškoláci zvedají svůj hlas.
