Vzkaz ze zahraničí: Přístup ke vzdělávání odráží vyspělost společnosti

Dalo by se to téma pojmout tak, že poukážeme na různé „best practices”, které se podařilo za poslední desítky let jinde ověřit. Mohli bychom mluvit o práci s chybou v dánském školství, o postavení demokraticky smýšlejícího občana na první místo pomyslného žebříčku vzdělávacích kvalit v Singapuru, o individuálním přístupu k žákům v západních zemích, které mají zkušenost s velkou společenskou různorodostí, o duálním systému v Německu, o vzdělávání učitelů ve Finsku nebo Velké Británii. O řadě zajímavých zkušeností se nepochybně dozvíte jak na stránkách časopisu Perpetuum, tak jinde. Je jich celá spousta.

Zkusme se ale krátce zamyslet nad tím, co obecně odlišuje ty země, které jsou dle jiných sociálních, kulturních a ekonomických měřítek vyspělé, a ty, které se o to více či méně snaží.

Když jsem objížděl Skandinávii, abych se dozvěděl, jak země na severu Evropy zaváděly inkluzivní přístup ke vzdělávání, pochopil jsem následně, že problém nelze hledat uvnitř vzdělávacího systému, ale vně.

Skutečně vyspělé evropské společnosti, v nichž se i podle takových srovnání, jako je Better Life Index OECD, dobře žije, se odlišují tím, jaký kladou důraz na vzdělávání.

Tím, jak se snaží svůj vzdělávací systém rozvíjet jako nástroj budoucí sociální a kulturní (nikdy pouze ekonomické) prosperity.

V prvé řadě, vzdělávání není priorita jen v předvolebních programech a v proklamacích politiků. Vzdělávání je priorita skutečná. Od toho se ve skandinávských zemích odráží míra investic do vzdělávacího systému. Švédsko, Finsko, Norsko i Dánsko investují do svých vzdělávacích systémů nadprůměrně, pokud je porovnáme s průměrem zemí OECD z hlediska procenta hrubého domácího produktu. Dánsko dokonce tento žebříček vede, zatímco Česká republika se ocitá na jeho opačném konci. Když přepočítáte rozdíl na peníze, spadne vám čelist hluboko pod lavici: kdyby ČR investovala do vzdělávacího systému pouhý průměr OECD, každý rok by měl navíc zhruba 42 miliard korun. Pokud bychom se bavili o investici těch nejvyspělejších, dostaneme se zhruba někam ke 100 miliardám ročně.

Jako by už nebylo třeba psát nic dalšího. ČR se stále chová jako země, která vůbec nepochopila, kam svět směřuje. Dojídáme poslední zbytky z hostiny, kterou jsme zahájili někdy v 90. letech a která je postavena na přebytku vytvořeném levnou a kvalifikovanou pracovní silou, jež zásobuje zahraničí subdodávkami. Tato hostina končí, neboť levná pracovní síla a geografická pozice přestanou hrát roli v okamžiku, kdy je možné se bez nich obejít díky postupující automatizaci. ČR během následujících 15 let, podle prognózy OECD, projede hlubokou změnou pracovního trhu, kdy je automatizací více či méně ohroženo 45 % pracovních míst.

[irp posts=“4031″ name=“Životní zkušenost Boba Kartouse: S důležitými dovednostmi děti přijdou z domova“]

Pokud bychom s tím chtěli něco dělat, máme poslední možnost začít právě teď. Znamenalo by to začít chovat se k budoucnosti odpovědně, investovat do vzdělávání a připravovat děti na svět, jaký bude, ne jaký je, či dokonce byl. Ale to stále činíme, protože naše investice nestačí na víc než na udržování systému ve zdánlivém chodu.

Druhou zkušenost lze vyjádřit lapidárně slovy jednoho známého po několikaměsíční zkušenosti v Německu: „Oni vědí, že některé věci prostě trvají roky.” Jak prosté, viďte. Ano, ve vyspělých zemích vědí, že jakákoliv systémová reforma vzdělávání je běh na dlouhou trať, který vyžaduje kromě investice do budoucnosti také promyšlenou koncepci a ochotu setrvávat v jejím naplňování i poté, kdy se vystřídají vlády. Právě na tom stojí úspěch Skandinávců, kteří neváhají pracovat na koncepčním řešení změn ve vzdělávání, ať už je to inkluze, nebo příprava učitelů, desítky let. Podívejte se na českou realitu, kde ani stávající koncepci rozvoje vzdělávání do roku 2020 vlastně už nikdo nesleduje, neboť byla přijata „tak dávno”, tzn. před třemi lety.

Ve srovnání s rozvinutými západoevropskými společnostmi se skutečně chováme jako relativně primitivní společenství, které řeší pouze to, co přijde zítra, nanejvýš pozítří.

S tím se pochopitelně pojí vynalézavost navrhovaných řešení, schopnost jejich zhodnocení a efektivních úprav v okamžiku realizace. Něco se nedaří tak, jak bylo naplánováno? OK, pojďme přemýšlet o tom, jak to změnit, aby se podařilo dosáhnout cíle. Oproti tomu česká realita, kdy po letech dojde k nějaké legislativní změně, ať už to byly svobodomyslné rámcové vzdělávací programy, nebo podpora společného vzdělávání žáků. V okamžiku přijetí zákona, což je vlastně jen první krok, podmínka nutná, nikoliv dostačující, zakládáme ruce v klín a domníváme se, že vše ostatní již proběhne samo od sebe. Další důkaz o tom, že jsme ještě daleko nedospěli.

Otázka zní, co se s tím dá dělat. Upřímně, všechno máme ve vlastních rukou. Pokud si v roce 2018 v ČR necháme v předvolební kampani namluvit, že největším problémem jedné z nejbezpečnějších zemí světa je bezpečnost, pak nám pravděpodobně nezbývá než se smířit s bolestným vystřízlivěním v blízké budoucnosti. Pokud se společnost nezačne – třeba i navzdory pokrytecké politice – více zajímat o své vlastní skutečné problémy a nezačne poptávat jejich řešení, vzdělávání zůstane brzdou, nikoliv akcelerátorem budoucnosti. A času věru příliš nezbývá…