Brain drain, brain loan nebo honem domů? Otázka stipendijních programů

Nabídka stipendijních programů, které studentům mohou pomoci s financováním studia, je v České republice neobyčejně pestrá. Některé z programů jsou financovány z prostředků Evropské unie, jiné z rozpočtu jednotlivých vlád, mnohé nadace financující zahraniční studium založili mecenáši. Každý z programů má jiné cíle a ty obvykle souvisejí právě s tím, kdo peníze poskytuje. Každý si uvědomuje, že jedním z cílů evropských výměnných programů je posílit evropskou identitu mladé generace. Nikoho nejspíš nezarazí, že soukromé subjekty určují parametry a podmínky stipendií, na něž samy poskytují peníze.

Mezivládní Fulbrightův program financují v každé zemi, ve které působí, vždy na základě dvojstranné dohody místní vláda a vláda USA (prostřednictvím ministerstva zahraničí USA). V českém případě je garantem MŠMT a Fulbrightova komise v ČR je jeho příspěvkovou organizací. Všechny programy celosvětově spojuje motto senátora J. Williama Fulbrighta, který program na americké straně založil: přispět k porozumění mezi jednotlivými národy.

Jedním ze specifik programu je typ víza, které Fulbrightovi stipendisté ze zahraničí získávají pro svůj pobyt v USA. Vízum J1 má totiž podmínku návratu stipendisty po skončení programu alespoň na dva roky do vlasti. Proč vůbec takovou podmínku mezi sebou vlády v souvislosti se stipendijním programem dohadují? Může to fungovat? A má to smysl? Je takové pravidlo vhodné pro všechny jednotlivé případy?

Pokud má nějaký program za jeden z cílů prostřednictvím vzdělávacích výměn přispět k lepšímu poznání partnerské země a rozpočet takového programu má být efektivně využitý, je nutné počítat s tzv. multiplikačním efektem. Jde o to, že stipendista, který se vrátí domů, sdílí své zážitky a šíří poznatky, jež během pobytu získal. Tím rozšiřuje skupinu lidí, kteří se seznámí s partnerskou zemí, obohatí další svými zkušenostmi.

Pošleme-li do USA na stipendijní pobyt např. některého začínajícího vysokoškolského pedagoga, je velmi pravděpodobné, že se o nové metody výuky a nové pohledy na obor rozdělí se svými studenty a že nově nabytý mezinárodní rozhled přenese na několik studentských generací, nemluvě o možnosti navázání dlouhodobých pracovních kontaktů, které tento efekt ještě dále násobí.

Je možné, že pokud by zůstal v USA a rozvíjel bádání na některé americké univerzitě, individuální profesní rozvoj takového člověka by byl rychlejší. Jako mezivládní program bychom ale považovali za nevhodné pokoušet se vybrat ty nejlepší z českých uchazečů a (za pomoci finančních prostředků i české vlády) usnadnit americkým univerzitám lov českých talentů. Je naopak pochopitelné, že podobnými úvahami se mecenáši soukromých stipendijních programů zabývat nemusejí, často přímo deklarují, že chtějí pomoci konkrétním lidem dosáhnout maxima potenciálu. Vládní programy mají, podle mého názoru, primárně dbát na maximalizaci širších cílů, i když v jejich rámci pochopitelně výrazně podporujeme rozvoj individuálních odborníků.

Častou námitkou proti podmínce dvouletého návratu je, že ve skutečnosti nemůže takové omezení návrat zaručit. Je pravda, že v některých obdobích se ani Fulbrightovu programu nedařilo plnění této podmínky uhlídat. Na mečiarovské Slovensko se v devadesátých letech stipendisté mnohdy nevraceli, turecké odborníky v exaktních vědách jejich země i nyní pošle studovat do USA a již nikdy se do Turecka nevrátí. Ještě horší situaci prožívá Fulbrightův program ve zcela nesvobodných zemích, kde by vzdělanější místní odborníci mohli nastartovat rozvoj a přispět ke změnám nejen na svých akademických pracovištích. Současně je ale zřejmé, že některým z nich by po návratu domů mohlo hrozit nebezpečí, pokud by je jejich vlast začala považovat za „vyslance amerického imperialismu“.

V případě, že stipendista dokončí svůj pobyt a chtěl by v USA zůstat pracovat, může se pokusit požádat o výjimku z dvouletého pravidla. Každá ze žádostí se posuzuje individuálně a právě případ, kdy by stipendista mohl být návratem ohrožen, je velkým argumentem pro možnost zůstat. Naopak třeba sňatek s americkým občanem takovým důvodem automaticky není – do svobodné země se na dva roky může přestěhovat i americký manžel nebo manželka. V některých ojedinělých případech, kdy důvody zůstat v USA jsou opravdu vážné, je přirozené, že se od pravidla upouští. Jde ale skutečně o výjimky z platného pravidla.

Šířit česko-americké porozumění jistě může i Čech, který nakonec ve Spojených státech zůstane. Není tak neobvyklé, že se někdo po dvou letech doma opět vypraví do americké laboratoře nebo dostane nabídku k dlouhodobějšímu působení na americké univerzitě. Mnohdy to ovšem je spíše časově omezené „vypůjčení mozku“ než jejich řízený odliv. Považujeme i takové případy za nešťastné? To určitě ne, je přirozené, že věda na světové úrovni se odehrává ve skutečně mezinárodním prostředí, a vlastně nás spíše potěší, že o české vysokoškoláky je na špičkových zahraničních pracovištích takový zájem.

Naopak stejně nadšeně pozorujeme i stále větší množství vědeckých pracovníků a vysokoškolských pedagogů ze zahraničí, kteří se rozhodli pracovat v České republice.

Je vlastně zajímavé ohlédnout se do historie Fulbrightova programu v České republice a srovnat počet českých stipendistů, kteří nyní působí v zahraničí, s počtem Američanů, kteří se vydali jako stipendisté Fulbrightova programu do České republiky a zůstali zde. Trochu překvapivě je Američanů v tomto srovnání výrazně víc!

Někteří se zdrží několik let, jiní zde opravdu zapustí kořeny, často založí rodiny a rozhodnou se, že Česká republika je jejich novým stálým domovem.

Fulbrightův program je ovšem dosti specifický mimo jiné i proto, že stipendia dostávají pouze studenti, kteří již pokročili ve své akademické či profesní dráze – mají alespoň bakalářský titul, nebo dokonce doktorandi a vědci a přednášející. Rozhodnutí zaměřit se na tyto „dospělejší“ kategorie také souvisí s vládním způsobem financování. Čím mladší je potenciální stipendista, tím je méně jistá návratnost (ve smyslu ekonomickém, nejen geografickém) investování do něj. U těch, kdo jsou ve své kariéře dál, se dá lépe předvídat, kam asi budou pokračovat. A jak je to s tou návratností domů? Nenašla jsem žádné přesné výzkumy, které by ukazovaly, zda skutečně ti, kteří odjedou studovat do zahraničí již bakalářský stupeň, se domů častěji nevracejí. Nápovědou může být třeba pohled na slovenské studenty na českých vysokých školách a počet těch, kteří se nevracejí po ukončení studia zpátky na Slovensko. Intuitivně lze přemýšlet i o oslabených vazbách na přátele, vrstevníky, kolegy, pokud někdo v zahraničí studuje nejdříve bakalářský, později magisterský, a pak třeba dokonce doktorský stupeň: jak silné vztahy s domovem si uchová po pěti nebo deseti letech studia za hranicemi? A ten, kdo odcházel jako čerstvý maturant a chtěl by se vrátit jako držitel magisterského nebo doktorského titulu, jak se bude rozhodovat o místě, kde trávit další roky a kde založit rodinu? Bude to Česká republika, která pro něj bude tou atraktivní možností? Pouze proto, že tam prožil prvních 18 let svého života? Budeme umět nabídnout zajímavé podmínky i těm, kdo se rozhodnou, že vidí hodnotu v cestě zpátky domů a v kvalitě života u nás?

Vízum a podmínka dvouletého návratu

Vízum J1 uděluje americká vláda těm návštěvníkům USA, jejichž pobyt je financován z vládních prostředků. Podmínku, která držiteli víza J1 ukládá vrátit se na dva roky po skončení pobytu do domovské země, přímo definuje americká legislativa. Prakticky tato podmínka znamená, že po dva roky po ukončení víza J1 nemůže jeho držitel žádat o pracovní vízum nebo o tzv. zelenou kartu. To ovšem vůbec neznamená, že by do USA nemohl jet. Krátkodobé pobyty, např. účast na konferencích či turistické návštěvy, jsou zcela bez problémů.

Fulbrightova stipendia, jejichž absolventi jsou vázáni podmínkou návratu na dva roky do České republiky po skončení pobytu v USA:

Fulbrightovo stipendium pro postgraduální studium – v délce 9 měsíců, stipendisté mohou buď studovat v magisterském či doktorském programu (stipendium pokrývá jen první akademický rok a na zbylou dobu studia si student musí obstarat prostředky jiným způsobem, např. od své americké vysoké školy, podmínka návratu se uplatňuje až po dokončení celého studijního programu), nebo provádět vlastní výzkum na americké univerzitě v rámci českého studijního programu (např. pobyt v americké laboratoři v rámci českého doktorského studia)

Fulbright-Masarykovo stipendium – v délce 3 až 10 měsíců, je určeno k samostatnému výzkumu na americké univerzitě, v juniorské kategorii obvykle v rámci studia v českém Ph.D. programu, v ostatních kategoriích pro vědce

Fulbrightovo stipendium pro vědce a přednášející – 3 až 10 měsíců, stipendisté uskutečňují na americké univerzitě vlastní výzkum nebo přednášejí v kurzech, které sami nabídnou

Fulbright-Masarykovo stipendium pro neziskový sektor – 3 až 5 měsíců, pobyt u neziskové organizace podobného typu nebo na univerzitě

Proshek-Fulbrightovo stipendium pro lékaře – 3 až 6 měsíců, vlastní výzkumný projekt stipendista provádí na University of Minnesota

Fulbright-Schumanovo stipendium – 3 až 9 měsíců, studijní, výzkumné a lektorské pobyty v USA zaměřené na evropské záležitosti, instituce nebo americko-evropské vztahy

Fulbrightova stipendia, na jejichž absolventy se nevztahuje podmínka návratu na dva roky do České republiky:

Letní instituty amerických studií – šestitýdenní semináře na jednotlivá témata týkající se vybraných oblastí, určené pro vysokoškolské pedagogy, kteří se zabývají amerikanistikou nebo jejichž výzkum se týká témat souvisejících s USA

Zimní institut národní bezpečnosti – šestitýdenní seminář pro vysokoškolské pedagogy

Letní školy v USA – pětitýdenní semináře na téma občanské společnosti, sociálního podnikání, životního prostředí pro studenty VOŠ a VŠ