Barevné zóny na základních školách odhalují náladu dětí

Australská cesta vytváření zón regulace začala ve třídách kolem Twin Cities of Minnesota a měla pomoci studentům, kteří byli úžasnými dětmi, ale často zůstali nepochopeni kvůli rozdílům a problémům při zvládání svých pocitů a následnému chování.

Pocitové zóny lze přirovnat k dopravním značkám nebo světlům, které se během dne rozsvěcují podle toho, co se nám zrovna v životě děje. Když vám svítí zelená, můžete jít. Žlutá značka znamená dávat pozor, červené světlo znamená stop a modrá by se dala přirovnat k nápisům na odpočívadle, kde se člověk zastaví nabrat energii. V regulačních zónách je tomu podobně a červená zóna se používá k popisu extrémně zvýšených stavů a intenzivních emocí. Když je člověk v této barevné zóně, prožívá hněv, vztek, devastaci nebo hrůzu. Žlutá zóna se také používá k popisu zvýšených emocí, ale člověk má větší kontrolu nad svými emocemi. Člověk ve žluté zóně může prožívat stres, frustraci, úzkost, vzrušení, neposednost nebo nervozitu. Zelená zóna popisuje klidný stav bdělosti. Člověk může být v zelené zóně popsán jako šťastný, soustředěný, spokojený nebo připravený se učit. Modrá zóna popisuje zejména pocity sklíčenosti, jako když se člověk cítí smutný, unavený, nemocný nebo znuděný.

Důležité je si uvědomit, že všechny zóny jsou přirozené a v pořádku. Regulační rámec se zaměřuje na to, jak rozpoznat a spravovat svou aktuální zónu na základě prostředí a lidí kolem. Například při hře na hřišti nebo při aktivní a soutěživé hře žáci často zažívají zvýšený vnitřní stav popisovaný ve žluté zóně, jako je zdivočelost nebo vzrušení, ale nemusí to být nutné. Pokud se však po chvíli prostředí změní třeba na knihovnu, kde jsou jiná očekávání než na hřišti, stejní žáci mohou být stále ve žluté zóně, ale musí se řídit jinak, aby jejich chování odpovídalo očekáváním prostředí knihovny.

Barevné zóny jsou založeny čistě na pocitech, nikoliv na chování. Aktuální zónu určujeme pouze na základě našich pocitů, naší energie a našeho vnitřního světa bdělosti. Naše chování je pak ovlivněno tím, jak spravujeme naši aktuální zónu, protože každý z nás prožívá své zóny svým vlastním, jedinečným způsobem. Právě uvědoměním a prozkoumáním si těchto pocitů je něco, co se můžeme postupně naučit ovlivnit a regulovat, abychom dosáhli vnitřní emociální pohody. 

Semafory ve třídách

Základní školy napříč státem Viktorie v Austrálii se rozhodly zapojit tento druh terapie do každodenního školního života a učí studenty vybudovat si dovednosti v oblasti emoční a smyslové regulace, a povzbudit je k výkonnému fungování. Rámec je navržen tak, aby pomohl žákům posunout se k nezávislé regulaci ve starším věku a zároveň ctít a respektovat každého studenta a jeho jedinečné já.

Cílem učitelů je pak pomoci dětem najít prostředky vhodné k regulaci. Ve třídě visí plakát se všemi barevnými poli a děti si po příchodu do školy umístí svou značku/obličej/avatar na příslušnou regulační zónu, ve které se ráno nacházejí a během dne ji mohou změnit vždy podle aktuální nálady. Učitel tak ví, v jaké emocionální pohodě se jeho třída nachází a jak s ní lépe pracovat.

Pokud učitel zaznamená většinovou nestabilitu při výuce, pak aby odvedl pozornost od výuky, může vyhlásit „brain brake“, během kterého si s dětmi zahraje nějakou hru nebo vede krátké meditační či jiné cvičení. Po přestávce na oběd a svačinu začíná další výukový blok desetiminutovým „mindfulness“, chvíle pro zklidnění a zpětné koncentraci k učení. Děti si v tichosti mohou malovat, číst nebo vybarvovat obrázky. Pokud se některé z dětí dostane během dne do červené zóny a výrazně narušuje výuku, oddělí se od ostatních a jde si najít své vlastní zklidňující prostředky podle svých osobních plánů. Mohou si jít např. pracovat s obrázkem, jít se projít, napít se vody, poslouchat hudbu, jít si pohrát s hračkami atd. Až po uklidnění může učitel nebo asistent zpětně reflektovat emoce, které dítě zažilo, co to způsobilo a proč.

Na závěr je důležité říct, že velmi záleží na tom, jak se regulační zóny vyučují a vzhledem k tomu, že zóny představují naše pocity, tak i klima, ve kterém se vyučují. Učitelé potřebují vytvořit bezpečný prostor pro všechny své žáky, aby se cítili pohodlně identifikovat a vyjadřovat (nebo ne, pokud se tak oni sami rozhodnou) své pocity a zóny, stejně jako používat jejich nástroje, když jsou připraveni. Cílem experimentu a úspěchu je založit kulturu, ve které platí všechny naše pocity a všichni máme přístup k nástrojům regulace.

Češka Zuzana Tascas dlouhodobě žije se svojí rodinou v Austrálii, kde působí v oblasti vzdělávání.