Vystudovat univerzitu mohou i ti, do nichž by to nikdo neřekl

Na přelomu jara a léta, v době, kdy vrcholí závěrečné zkoušky a vysokoškolákům začínají promoce, zveřejnila rádiová stanice BBC příběh Chloe McRoberts ze skotského města Ayr. Ta, stejně jako tisíce jejích spolužáků, úspěšně zakončila studium na Kaledonské univerzitě v Glasgow, což by samo o sobě nebylo zprávou hodnou reportáže v novinách – jenže McRoberts ještě v šestnácti letech neuměla číst ani psát.

Nic není nemožné

„Když jsem byla asi tak v třetí třídě na základní škole, uvědomila jsem si, že jsem dyslektička,“ řekla v rozhovoru pro BBC šestadvacetiletá absolventka programu sociální práce, které bylo později diagnostikováno ADHD neboli porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou.

McRoberts byla velmi živé dítě, které se učitelům nedařilo usadit v lavici. Protože ve Velké Británii nefunguje propadnutí a opakování ročníku stejně jako v ČR, jako žákyně v podstatě „proplula“ ročníky, aniž by rozuměla číslicím a písmenům. V šesté třídě jí zemřel otec, což její stav ještě zhoršilo. A ačkoliv podala její matka výpověď v práci, aby se dceři mohla věnovat, McRoberts stejně ukončila povinnou školní docházku bez jakékoliv kvalifikace.

Nakonec získala pomoc od místní samosprávy, konkrétně od výukového střediska, které provozovala, a s pomocí tamějších pracovníků se naučila číst, psát a počítat. Že chce vystudovat vysokou školu, věděla už tehdy, jednalo se však o dlouholetý zápřah. Ten se jí však vyplatil a odnesla si červený diplom. „Trvalo mi více než deset let se tam dostat. Určitě jsem na sebe hrdá,“ uvedla dále v rozhovoru a dodala, že se během studia na vysoké škole naučila britský znakový jazyk a pomáhat dalším postiženým studentům bořit bariéry.

Výjimka? Asi ne

McRoberts však není jediná, komu byla diagnostikována nějaká duševní jinakost a kdo se zároveň naučil číst a psát později v životě. Letos proběhl médii případ Jasona Ardaye, dosud nejmladšího černošského profesora ve Velké Británii. 

Tento sedmatřicetiletý sociolog vzdělávání s diagnózou autismu se naučil mluvit až ve svých jedenácti letech a číst a psát o sedm let později. S podporou rodiny a přátel vystudoval vysokou školu, získal pedagogické minimum a dal se na dráhu výzkumníka. Profesorem byl jmenován na Cambridgeské univerzitě.

„Má práce se soustřeďuje především na to, jak můžeme více lidem ze znevýhodněného prostředí přístup k vysokoškolskému vzdělání a skutečně ho demokratizovat. Snad se díky pobytu na Cambridgi stanu lídrem v této oblasti jak na domácím, tak i zahraničním poli,“ sdělil Arday zpravodajskému serveru univerzity.

Dva roky předtím také vyšel dokument This Is Not About Me („Není to o mně“) o autistické aktivistce z USA Jordyn Zimmerman. Ta na rozdíl od Ardaye nemluví dodnes a komunikuje pomocí softwaru, který převádí písemný jazyk na mluvené slovo. K této pomůcce se však dostala až ve svých osmnácti letech, tedy v době, kdy většina jejích vrstevníků maturovala. Na vysokou školu tak nastoupila až ve svých dvaceti letech, o čtyři roky později získala bakalářský titul ze vzdělávací politiky a dva roky poté titul magisterský z pedagogiky.

Na okraji společnosti

Na druhou stranu, bylo by problematické se domnívat, že z toho důvodu, že se některým lidem s psychiatrickými diagnózami podařilo překonat společenské překážky, mají všichni žáci s těmito odlišnostmi stejné šance jako žáci bez nich.

Prvním problémem je, že ne každý, kdo má na diagnózu nárok, ji skutečně získá. Řada žáků a studentů tak prochází školním systémem, aniž by se jim dostalo potřebné podpory, případně aniž by tušili, že na ni mají nárok. Existují však různé odborné odhady, které stanovují procentuální zastoupení osob s určitou diagnózou v populaci, na základě nichž můžeme činit nějaká srovnání.

Podle deset let starých studií se míra zastoupení lidí s dyslexií v ČR odhaduje na 5 až 10 % běžné populace, což odpovídá té zahaniční. Podíváme-li se však na populaci vězeňskou, najdeme zde enormní nepoměr. Jak uvádí diplomová práce Kateřiny Kejřové, podle údajů Ministerstva spravedlnosti Velké Británie mělo diagnózu specifických poruch učení v oné době 66 % zadržených osob. Autorka také zkoumala výskyt dyslexie mezi vězni vykonávající svůj trest ve věznici v Horním Slavkově, přičemž jí na výzkumném vzorku také vyšel vysoký podíl: 34 procent.

Podobné nepoměry můžeme najít v dalších znevýhodněných populacích, kde mají autisté větší zastoupení než v běžné společnosti, například mezi lidmi bez domova (výzkumy uvádějí 12,4 %). I v samotném vzdělávání najdeme nepoměry: Dyslektici na britských vysokých školách dosahují v průměru horších studijních výsledků než všichni vysokoškoláci v průměru celkově.

Úspěchy výše zmíněných absolventů jsou rozhodně pozitivními zprávy. Lidstvo by však nemělo zapomínat ani na ty, kteří se kvůli neúspěchu do médií nedostanou.