Odolnosti zdar!

Začátek jara, tři dny, dvě noci, maximální rozpočet 900 korun na osobu, žádný mobil, žádný kufr ale batoh, spacák, přenocování v místech, které si děti samy vymyslí a zarezervují (v žádném případě ale u známých), plán na minimální počet ušlých kilometrů, překonání naplánovaných výzev a společný „dobročin“. Tak v základních rysech vypadaly kolejní expedice dětí ze ScioŠkoly na pražském Jarově. Vše tak trochu ve stylu „survival“ aktivit, při kterých je potřeba vystoupit z komfortní zóny.

„Když jsme přemýšleli nad tím, jak celoročně posilovat schopnost odolávat stresu a nepřízni, vycházeli jsme z toho, že jako společnost jsme trochu rozmazlení, všechno máme a nejsme připraveni na to, že bychom měli čelit nepohodlí nebo stresu,“ vysvětluje Markéta z vedení ScioŠkoly na Jarově, jak přistupovali k celoročnímu plánování aktivit na posilování odolnosti.

Hned od začátku školního roku tak děti zažívaly výzvy i v rámci adaptačního pobytu. „Například jsme je postavili před situaci, že se rozbil autobus a závěrečný strmý výstup na Medvědí boudu budou muset i s batohy zvládnout samy. Bylo hezké vidět, jak starší děti pomáhaly těm menším a věděly, že se se situací musí vypořádat společně,“ popisuje Markéta.

Bez mobilu? No to nedám!

Adaptační pobyt na začátku školního roku byl ale jen jakýmsi vstupem do celoročního tématu posilování odolnosti a překonávání výzev. Jednou z hlavních aktivit se staly školní výjezdy, které jednotlivé skupiny dětí absolvovaly na samém konci zimy. „Když jsme podobu výjezdu zkraje zimy představili, tak reakce byly různé – někteří se od začátku těšili, řada dětí ale reagovala tak, že ony určitě nikam nepojedou, zvlášť když slyšely, že to bude akce bez mobilů,“ vzpomíná s úsměvem Markéta. 

„Schopnost odolávat bychom měli mít všichni celoživotně. Proto v případě výzev, které nás nutí vystupovat z komfortní zóny, bychom neměli rozlišovat mezi dětmi a dospělými. I to byl důvod, proč jsme si jako průvodci uspořádali svůj vlastní výjezd plný výzev a ukázali dětem i jejich rodičům, že po druhých nechceme něco, co bychom sami nebyli ochotní podstupovat. Každý z průvodců také na začátku roku dětem představil, jakou výzvu chce plnit on sám. O všem jsme mluvili i s rodiči, kteří pak téma spontánně rozvíjeli mezi sebou,“ vysvětluje Markéta jakým způsobem se „do hry“ snažili vtáhnout nejen děti, ale i jejich okolí. Díky tomu pak podobné aktivity mají ze strany rodičů plnou podporu.

„Někteří se od začátku těšili, řada dětí ale reagovala tak, že ony určitě nikam nepojedou, zvlášť když slyšely, že to bude akce bez mobilů.“

A jak to celé dopadlo? „I když někteří do poslední chvíle tvrdili, že nepojednou, nakonec si to rozmysleli a nechali se strhnout ostatními. Ve finále tedy valná většina dětí jela a výjezd si náležitě užila. Asi největší výzvu  přitom pro ně nepředstavovalo samotné třídenní putování, ale plánování rozpočtu, kdy se museli vejít do 900 korun na osobu a to včetně jídla, dopravy a noclehu. Přespávalo se tak třeba ve skautských objektech, které jsou levné,” dodává Markéta.

I když třídenní výjezd byl na zážitky jistě jedním z nejsilnějších okamžiků školního roku, další výzvy na posilování fyzické i psychické odolnosti přicházejí ve škole na Jarově průběžně. Některé se pojí s tělocvikem, další představují třeba povinné prezentace projektů žáků druhého stupně nejen v rámci pracovních skupin, ale nově i před celou školou. Vystupování před ostatními je přitom hodně velkou výzvou nejen pro děti, ale i mnohé dospělé.

Všechno je jen v hlavě

Je půlka dubna, po tropickém začátku jara se do Česka vrátila zima, která v následujících dnech přinese na hory půl metru sněhu a ovocnáři zažijí nejhorší mrazovou apokalypsu za posledních sto let. V pražské dejvické ScioŚkole však z nečekaného ochlazení mají všichni radost. „Ahoj holky a kluci, těšíte si všichni na otužování?“ ptá se s bojovou náladou průvodce Pavel. Odpovědí je mu sborové „Jóóó“ nejmladších děti, které se v rámci projektu Otužování právě chystají na své první setkání se studenou výzvu, a to pod dohledem zkušené otužilkyně Angeliky: „Všechno je ve vaší hlavě. Každý jsme jiný, každý zimu pociťuje jinak, ale vaše tělo to zvládne, když mu to řekne jeho hlava. Až se venku svléknete, první, co vás napadne, že je vám zima. Já budu ale čekat a pro případ, že by to někomu bylo hodně nepříjemné, tak se teď naučíme dýchat,” popisuje Angelika malým školákům, kteří s napětím poslouchají, co je za chvíli čeká.

Po nácviku dechového cvičení očekávání nového zážitku sílí. „Měla jsem před vámi skupinku starších dětí, některé se ze začátku trochu bály, ale když jsme se po tom všem spolu bavili, tak říkaly, že zima jim byla jen chviličku. Poslechli totiž mojí radu, že to vydrží a že to zvládnou. Jednou ze zásad ale je, že musíme jít, nesmíme se zdržovat zastavováním a bavením,“ nabádá Angelika. Podle neklidu, neustále se zdvihajících rukou a dotazů to ale nevypadá, že by se někdo bál, ale spíš, že se děti nemůžou dočkat. 

Za pár minut už děti venku odkládají bundy, mikiny, kalhoty a některé dokonce i trička. Dnes se ještě nebudou nořit do studené vody. Vyzkouší si takzvané suché otužování. Ale v následujících týdnech dojde i na to mokré, ve studené vodě saunového bazénku. A protože i v dejvické ScioŠkole platí, že příklady táhnout, bez trička jsou i průvodci Pavel s Honzou. Všichni společně pak za dohledu Angeliky vyráží na čtvrthodinovou procházku po okolí Hanspaulky. Někteří chodci se otáčejí, pejskaři, kteří vědí, že tam dole je tak trochu jiná škola, se usmívají, trojice maminek s kočárky zahalená v zimních bundách si nejspíš není jistá, co si má myslet. Zatímco dvojice holčiček neustále poskakuje a náležitě si užívá zcela nový zážitek, jeden ze školáků se svěřuje, že je mu zima. Do cíle zbývá ale už jen kousek, navíc vylézá sluníčko a i on tak po krátké motivační rozpravě s Angelikou úspěšně dokončuje svou první velkou otužileckou výzvu. 

„Čekaly jsme to horší,“ 

…hodnotí dvojice dívek vycházku poté, co už jsou opět teple oblečeny. „Bylo to skvělý,“ přidává se další. Jediný, kdo trochu brblá, je dvojice školáků, která cestu kvůli předešlému nachlazení absolvovala oblečená a tak byla ochuzena o zážitky svých spolužáků.

V dejvické ScioŠkole se do otužování snaží v maximální míře vtáhnout i rodiče. Třeba tak, že jsou zváni ke společnému otužování s dětmi. A podobně pokud se děti účastní ranního otužování na Lysolajské pláži, je to brané jako součást výuky a děti přichází až takzvaně na devátou. O tom, že příkladem jdou i průvodci už byla řeč. K těm největším nadšencům pak patří vedení školy – Johanka s Mirkem.

„Máme tu nepsaný zákon, že bez ohledu na počasí od dvou hodin chodíme ven na nedalekou louku.“

Ale svou odolnost děti posilují drobnými kroky každý den. „Máme tu nepsaný zákon, že bez ohledu na počasí od dvou hodin chodíme ven na nedalekou louku. Tam převažuje volná aktivita. Pokud je větší zima, vyrazíme na delší okruh,“ říká Honza a zmiňuje jednu zajímavost: „Pokud děti zůstávají ve škole, dělají bengál, křičí, honí se…. Jakmile odejdeme ven, najednou se promění – každý si najde svůj vlastní prostor, občas někdo běhá a celkově se zklidní,“ popisuje zajímavou zkušenost průvodce Honza.

Skupinu nejmenších otužilců, která dnes s otužováním začíná, čekají v dalších týdnech ještě tři výzvy, které by se v ideálním případě měly stát vstupenkou do pravidelného otužování nebo alespoň přispět k tomu, že až se děti v létě namísto vyhřátého moře ocitnou na břehu chladného rybníka či řeky, nebudou mít zábrany jít naproti další studené výzvě.

Chce to svůj čas

Ani v Dejvicích není otužování jedinou výzvou k budování odolnosti. Kromě tradičních „adapťáků“ děti pravidelně jezdí i na tak trochu jiné lyžařské výcviky, v jejichž rámci podnikají skialpinistické výpravy. Projekt Poutnictví zase láká na dobrodružství v podobě putování a přespávání jen v jednoduchých podmínkách stanu nebo pod širákem. Tedy na něco, co dnešní děti často znají jen z vyprávění svých prarodičů. V projektu Expedice se pak přímo plánují výpravy do ztížených podmínek, které účastníky nutí opustit naše každodenní pohodlí civilizace 21. století. 

„Zatímco na pobyt v hotelu by si časem nikdo z nich nevzpomněl, tady nasbírají zážitky na celý život.“

Třeba na horskou chalupu bez vody a elektřiny. „Teprv když namísto otočení kohoutkem a cvaknutí vypínačem musí děti samy nanosit vodu, zatopit v kamnech a postarat se o řadu dalších věcí, tak si mnohé z nich naplno uvědomí, že věci, které nás dnes běžně obklopují, nejsou samozřejmost,“ přibližuje Expedici Honza. A jak dodává, důležité je, že posilování odolnosti ani nemusí být hlavním cílem takových aktivit, ale spíš pozitivním vedlejším efektem: „Tím hlavní cílem bývá vytváření silného kolektivu, být spolu a zažít něco, co jinak nezažijeme,”. A zatímco na pobyt v hotelu by si časem nikdo z nich nevzpomněl, tady nasbírají zážitky na celý život. 

Chybovat není chyba

Odolnost vůči stresu lze posilovat samozřejmě i v průběhu „běžné výuky“. Třeba při práci s chybou. Ta se v jiných školách zpravidla trestá špatnou známkou. Ve ScioŠkolách je chyba naopak vítaný prvek, přesně v duchu známého „chybami se člověk učí“. 

S chybou běžně pracuje i stále populárnější metoda výuky matematiky Hejného metodou.„Hejného metoda je skvělá v tom, že děti musí hodně pracovat samostatně či v teamu, ale zpravidla bez průvodce. Na své výsledky tak přicházejí samy, což přináší spoustu situací, kdy jim vychází jiný výsledek než sousedovi a musí se s tím poprat,“ vysvětluje průvodce Michal z dejvické ScioŠkoly. Jak? „Je několik možností. Nechat to tak, opravit si to sám nebo začít spolupracovat se spolužákem, abychom společně přišli na chybu a opravili jí. Každá z těchto situací je stresující. Když to nechám, pruvodce na vše přijde a bude si myslet, že to neumím. Co když to budu opravovat sám, ale stejně se mi to nepovede? Co když budu chtít spolupracovat se spolužákem, ale ten mi nebude chtít poradit a bude si o mě myslet, že jsem hloupý? Všechny tyhle situace žáky posunují, protože si o nich často povídáme a vybíráme, která možnost řešení se v dané situaci hodí,“ dodává Michal.

Každé dítě samozřejmě na tlak vyvolaný chybou reaguje jinak. „Mám ověřené nejen ze ScioŠkoly ale i odjinud, kde využívají Hejného metodu, že děti, které s metodu pracují od 1.třídy, umějí lépe zacházet se stresem. Sice se stane, že jim něco nejde, třeba se i naštvou, ale pokud mají dobrého průvodce nebo učitele, který je dokáže motivovat, a také kvalitní třídní tým, jsou nakonec motivovaní a úkoly dodělají,“ zamýšlí se Michal. A samozřejmě, že když zvládnou samostatně vyřešit zadání bez pomoci průvodců či rodičů, jejich pocit a radost z úspěchu je obrovský.

Společně to dáme!

„Dobrý den, mohli bychom se na něco zeptat?…“ Vybavíte si, kdy jste na ulici zastavili neznámého člověka, abyste se ho na něco zeptali? Je vám to nepříjemné nebo je to pro vás běžná věc? A dovedete si představit, že byste byli v pozici pracovníka výzkumné agentury a měly takto cíleně zastavovat lidi na ulici? I pro mnoho dospělých by takový průzkum znamenal velké vystoupení z komfortní zóny, což teprve pro děti. A přesně to si zkoušeli žáci ze ScioŠkoly v pražských Stodůlkách. „Děti se v rámci projektu Chci změnu ptaly kolemjdoucich na názor a některé skupiny si zažily i to, že je 7 kolemjdoucích v řadě odmítlo a až osmý odpovídal,“ popisuje průvodkyně Kristina.

Když si děti poprvé zkouší někoho oslovit, většinou jim to dlouho trvá. Naší skupince malých tazatelů to trvalo více než půl hodiny. „Jakmile se ale někdo začne ptát a ostatní vidí, že to jde, vrhnou se do toho taky,” líčí Kristina. A tak i této skupině malých školáků se nakonec podařilo ulovit několik odpovědí. „Bylo to snad to nejtěžší, co jsem kdy zažil, ale mám radost, že jsme vydrželi,“ vydechl si jeden z účastníků. Parta malých výzkumníků přitom zažila i to, co znamená síla více lidí a společné podpory. „Jednoho z kluků, kterému už se do rozhovorů nechtělo, přišel podpořit další, který se svou uzavřenou povahou chtěl původně jen držet plakát. Společně udělali několik rozhovorů a jako nejsilnější moment pak zmínil okamžik, kdy se podpořili navzájem. Úplně jinak projekt prožívala skupinka namotivovaných druhaček, které se nemohly dočkat, až vyrazí dělat rozhovory s cizími lidmi a společně se zeptaly 25 kolemjdoucích,“ chválí své malé výzkumníky Kristina.

Máš na to

Odolnost si ve Stodůlkách průběžné procvičovali i v projektu Challenge yourself, kdy si děti v rámci daného týdne vymýšlely své osobní výzvy a pak si zapisovaly, jak se jim výzvy daří naplňovat. „Jako individuální výzvy si měly vybírat něco, co je pro ně těžké a musí se překonat. Někdo si dával výzvy jako, nebudu hrát hry na počítači nebo nebudu sledovat seriál, ale další si před sebe kladli opravdu náročné úkoly jako, budu se každý den sprchovat studenou vodou, budu se otužovat v řece, nebudu pít sladké nápoje nebo zeptám se 50 cizích lidí na to, co měli k snídani,“ vyjmenovává Kristina a dodává, že i ona si dávala své osobní výzvy a jejich plnění sdílela s dětmi.

„Mám pocit fakt speciální, skvělej, že jsem to dala a překonala jsem se…cítím se silná.“

V projektu šlo i o to, aby si děti všimly momentu, kdy výzvu chtěli vzdát, a pokusily se tento okamžik oddálit (samozřejmě třeba v případě otužování v mezích zdraví), a také aby si zaznamenaly své pocity, pokud se jim tento kritický okamžik povedlo překonat. Na konci výzvy pak jednou větou popsaly, jak se cítí:  „Mám pocit fakt speciální, skvělej, že jsem to dala a překonala jsem se…cítím se silná.“; „Bylo to hodně challengující, vlízt do špinavý vody, ale mám fakt dobrej pocit, že jsem do dokázal.“; „Mám pocit větší síly, dobrej pocit ze sebe“; „Překonal jsem se, mám dobrej pocit, nemám rád horko ani zimu, byla to challenge, cítím se líp.“

V rámci výzev vyrazili školáci také do lanového centra, a i když se někteří „hroutili z výšek“ všichni nakonec zjišťovali, jak opojný je to pocit, když překonají svůj strach, třeba i s podporou svých spolužáků.

A jaké to je, zeptat se 50 lidí, co měli k snídani?  „Na začátku bylo hrozně těžké se odhodlat, ale s každým dalším zeptáním bylo plnění výzvy snazší a snazší,“ svěřila své pocity autorka této osobní výzvy.

ScioŠkola byl omyl…

„A proto jsme se rozhodli odvolat stávající vedení a nastavit pevná pravidla. Odteď jsou z vašich průvodců učitelé, kterým už nebudete tykat, ale vykat. V hodinách budete sedět v lavicích, o přestávkách se procházet ve dvojstupech po chodbách,” dozvěděli se jednoho rána žáci ScioŠkoly na pražském Chodově. Netušili, že se právě ocitli ve vzdělávací zážitkové hře připravené přímo školou jako připomínku 30letého výročí sametové revoluce. 

„Vadilo nám, že se z každoročních oslav vytrácí podstata a stává se z toho všeho tak trochu folklor, kdy se všude objeví trikolóry, fotky Václava Havla a všechny ty typické revoluční symboly. Celý Listopad se tak pomalu stává bezobsažnou připomínkou tehdejších událostí a něčím, co děti na základní škole jen stěží naplno chápou. Chtěli jsme připomenout, že oslava by měla být o budování postojů k hodnotám a ty se nejlépe formují přes prožitky,” vysvětluje Andrej, spoluautor někdejší zážitkové výuky. Výsledkem byl experiment, který se dětem pokusil přiblížit situaci před rokem 1989. 

„Bylo zajímavé pozorovat, jak se děti v průběhu dopoledne organizovaly k odporu – někteří ve vyšší frekvenci chodili na toalety, kde jak jsme zjistili si předávali vzkazy a vymýšleli podpisovou akci.“

Do školy tak jednoho rána nakráčel nový ředitel dosazený Úřadem pro pokrok ve školství (ve skutečnosti ředitel jiné ScioŠkoly, jehož rodina si za minulého režimu užila své), odvolal stávajícího ředitele a jednoho z průvodců a žákům oznámil i řadu dalších změn, které ze ScioŠkoly udělají školu řízenou pevnou rukou, zkrátka „poctivou školu“ doby minulé. 

Aby iluze byla dokonalá, tvůrci utajené hry vytvořili i webové stránky Úřadu pro pokrok ve školství, ze kterých ale zvídaví žáci, kteří za sebou měli hodiny mediální gramotnosti, mohli poznat, že se jedná o podvrh. 

O nečekaných změnách se žáci dozvěděli hned ráno a tou dobou také byli o netradiční zážitkové aktivitě informováni rodiče. Na popolední čas pak bylo naplánováno setkání s „novým vedením“. „Vycházeli jsme z premisy, že žáci mají svou školu a své učitele rádi a byli by neradi, kdyby se vedení školy ujal někdo cizí, kdo zásadně naruší to, na čem škola stojí. Pro nás to jsou tři hodnoty – svoboda, odpovědnost a solidarita,“ popisuje Andrej. 

ScioŠkolu nedámé!

…radši ji zbouráme, mohl by situaci glosovat nezávislý pozorovatel toho, co se dělo v následujících hodinách. „Bylo zajímavé pozorovat, jak se děti v průběhu dopoledne organizovaly k odporu – někteří ve vyšší frekvenci chodili na toalety, kde jak jsme zjistili si předávali vzkazy a vymýšleli podpisovou akci,“ vzpomíná Andrej. Některé děti během dne chodily za průvodci s dotazy, jak se cítí. Ale našly se i takové, které podezřívavě zjišťovaly, zda se nejedná o nějakou hru v souvislosti s blížícím se výročím revoluce. „Doufali jsme, že do okamžiku setkání celé školy s novým vedením dojde k nějaké spontánní aktivitě dětí a to se také stalo,” upřesňuje záměr akce Andrej.

Na setkání dorazily děti vyzbrojeny transparenty, další měly nachystané podepsané petice, několik skupinek žáků přišlo se silnými argumenty a velmi kultivovaně o celé situaci diskutovalo. Často se jednalo o děti, u kterých by to málokdo očekával. „Byl jsem na normální škole a přišel jsem sem, protože jsem se chtěl učit jinak. A teď slyším, že se celá škola obrátí a vidím, že s tím nikdo nesouhlasí. Myslím si, že se o tom mohlo třeba hlasovat,“ ozval se jeden z protestujících. Objevily se také velmi nesouhlasné reakce v podobě křiku a pískotu. Pod tlakem událostí nově dosazený ředitel nakonec přímo před žáky rezignoval, a žáci za obrovského nadšení přivítali staronového ředitele Jirku.

Nakonec ale musel ještě přijít okamžik pravdy, kterého se vedení i průvodci trochu obávali – sdělit dětem, že to celé byla jen hra. Jak budou děti reagovat? Nebudou se cítit podvedeny? „Mohli bychom vám o tehdejší době vyprávět, mohli bychom vám pouštět filmy, ale lepší je si to zažít. A i když se to dnes reálně nestalo, byli jste součástí něčeho, co se může skutečně stát v každé době,” vysvětlil dětem Jirka. „Byli jste skvělí, nenechali jste si to líbit a tak by to mělo být. Patří vám velký potlesk.” Po takovém zakončení byli dojatí průvodci i děti, které odcházely domů vybaveny materiály pro další debatu s rodiči a připraveni na reflexi následující den.