Chyba je prý kamarádka. Nebojme se jí ani při prvních krocích s AI 

Necelá polovina českých studentů ve věku 11 až 19 let (45 procent) už někdy použila nějaký z nástrojů AI. Více je využívají středoškoláci ve věku 16 až 19 let (68 procent) než mladší žáci ve věku 11 až 13 let (20 procent). Většina těch, kteří AI vyzkoušeli, ji používá i doma – 84 procent ji využívá při domácí přípravě​. Nejčastěji jde o ChatGPT (89 procent uživatelů AI) a Photomath (43 procent)​. Tato zajímavá data přinesla nedávno zveřejněná studie STEM „Jak se učíme my: výzkum učících návyků Generace Z“ (2024). 

Co mě zaujalo nejvíce, jsou dvě protichůdná zjištění: zatímco 34 procent studentů uvedlo, že je učitelé od používání AI odrazovali nebo jim ji přímo zakazovali, jen necelá čtvrtina z nich (24 procent) zažila, že by jim vyučující zadali úkol zahrnující práci s AI​. To vytváří zajímavý paradox – technologie, která se stává běžnou součástí života studentů, zůstává ve výuce spíše na okraji zájmu.

Podle průzkumu Ipsos & Vodafone (2025) pracuje ve škole s nástroji AI 64 procent studentů ve věku 12–17 let. Ve školách, kde se AI používá, je její regulace častěji v rukou učitelů (35 procent) než stanovena školou jako celkem (28 procent)​.

Zprvu nadšení, potom vlažní

Během posledních tří let jsem měl možnost spolupracovat s desítkami pedagogů při zavádění technologií jako VR, AR nebo právě AI do výuky. A vždy mě překvapovalo, jak velký rozpor existuje mezi jejich počátečním nadšením a následným zaváděním do výuky. Podle výzkumu Univerzity Palackého (2023) alespoň jednou využilo nějaký nástroj AI 53 procent českých učitelů, ale pouze jedna třetina z nich  ji aktivně využívá ve své výuce​.

V řadě případů však podle mých zkušeností u učitelů nejde primárně o strach z technologie samotné, ale spíše o obavu z možného selhání. Co když program přestane fungovat? Co když nebudu umět odpovědět na dotazy žáků? Co když se něco pokazí?

Tento fenomén není nový – podobné obavy se objevovaly už s prvními počítači ve školách, později s tablety a dalšími zařízeními. Často se to označovalo jako strach z toho, že žáci budou vědět více než učitelé. A přesně v tom je, myslím, zakopaný pes.

Pojďme zkoumat společně

Učitelé přicházejí před žáky s implicitním předpokladem, že musí znát odpověď na každou otázku a umět vyřešit každý problém. Zejména v českém prostředí je role pedagoga tradičně svázána s představou neomylné autority. Tento mindset však vytváří zbytečný stres a brzdí zavádění inovativních postupů.

Cesta ven je přitom jednoduchá: opustit koncept „centrálního mozku“ a přijmout roli průzkumníka. Stačí přijít do třídy a upřímně říci: „Dnes budeme zkoušet něco nového. Nevím, jestli se to povede. Je docela možné, že to přestane fungovat. A pokud k tomu dojde, budeme společně zkoumat, jak z toho ven.“

Pro žáky to bude cenná lekce nejen v oblasti AI, ale především v tom, že chyba je normální součástí procesu učení. Pro učitele to znamená sejmutí břemene neomylnosti, které zbytečně táhnou na svých bedrech.

Chyba jako součást inovace

Problém však často nespočívá jen v samotných učitelích – mnozí by si tuto zranitelnost klidně dovolili, ale čelí očekávání kolegů, vedení školy a nezřídka i rodičů, kteří právě onu bezchybnost očekávají.

Pokud chceme skutečně integrovat moderní technologie do vzdělávání, musíme nejprve změnit tyto hluboce zakořeněné postoje. Musíme vytvořit kulturu, která vnímá chybu nikoliv jako selhání, ale jako nezbytnou součást inovace a vývoje.

Pak budeme moci naplno využít potenciál nástrojů, jako je umělá inteligence, ve prospěch vzdělávání našich dětí. A třeba to nám učitelům dopomůže i ke klidnějšímu spánku.

Článek byl publikován 24. 3. 2025 v Týdeníku Školství.

Autoři: Andrej Novik, učitel na ZŠ Nika a spoluautor webu ucimsai.cz, a Claude, chatbot od společnosti Anthropic