Umění jako způsob myšlení

Umění je to, co dělá život zajímavějším než umění. Tuto větu vyslovil Robert Filliou, jehož jméno je spojováno s hnutím Fluxus, které se objevuje na umělecké scéně v 60. letech. Navazuje na tu část umělecké tradice, která je spojována s odmítnutím tradičních uměleckých forem a snaží se o propojení naší každodennosti s tím, co považujeme za umění. Umění má mnoho podob – není to jenom to, co můžeme najít a vidět v muzeích umění a galeriích; umělci nejsou jenom absolventi uměleckých škol. Můžeme ho vnímat jako jakýsi „jazyk“, díky kterému komunikujeme mezi sebou a se světem.

V průběhu 20. století se výrazně proměnilo – nabralo tendenci dostat se mezi všechny lidi, do situací a momentů, které zažíváme každý den. Rozlišování mezi uměním, neuměním, něčím blízkým umění atd. je stále těžší a těžší. Reklamní průmysl velice šikovně využívá této nejasnosti, ale nejenom to. Estetizace se stala hlavním nástrojem toho, jak dát produktu přidanou hodnotu a ideální je, pokud se povede, že tato bude nezdaněna. Můžeme o tomto stavu našeho světa uvažovat perspektivou umění?

Umění jako metoda

Kvantová fyzika, zkoumání světa, jeho základních stavebních prvků, nám znovu potvrdilo, že člověk, pozorovatel kvantových jevů a elementů ovlivňuje to, co zkoumá. Pozorovatel je důležitou složkou výsledku pozorování – také nahlížení na umění je ovlivněno pozorovatelem, jeho osobností a přístupem. V tomto podle mého názoru také spočívá jedinečnost umění – nikoliv jenom v jedinečnosti uměleckého objektu (zážitku), ale také ve vztahu a způsobu dívání se na něco, co následně považujeme za umění. Podstatou tohoto dívání se je vztah mezi uměním a tím, co nazveme život, každodennost, obyčejnost nebo samozřejmost. Uvažovat o umění znamená nejenom mluvit o umělecké tvorbě, ale také o tom, jak je tato přijímána a reflektována – uvažovat o umění znamená dívat se a vnímat ho.

Teď budu osobní. V tuto chvíli se dívám, vnímám umění primárně jako metodu – podle mého názoru je to určitý a velice specifický přístup ke světu. Je to o určitém nastavení myšlení. Lidi rádi v tomto kontextu mluví o kreativitě, která je pro umění klíčová. Kreativitu si ale každý vykládá po svém. Někdo si může myslet, že je to vymýšlení nových způsobů, jak vytvořit něco, o čem můžeme mluvit jako o uměleckém díle. Osobně chápu kreativitu taky jako schopnost vyjít z již existujícího – kreativní tak může být i to, když pozměníme určité nastavení stávajícího systému, nebo to, když rozložíme nějakou již existující věc a znovu ji složíme, ale jinak. Kreativní nejsme jenom tehdy, když tvoříme něco nové směrem do budoucnosti, ale taky, když se novým způsobem díváme směrem do minulosti.

Není šedá jako šedá

Tvořivost, na kterou bych rád na tomto místě poukázal, je tvořivost o jaké mluvila Kateřina Šedá na konferenci iniciativy Úspěch pro každého žáka: Škola ve světle celospolečenských změn (25. dubna 2017, www.ucimekvalitne.cz). Kateřina Šedá, česká umělkyně, držitelka mnoha ocenění (Cena Jindřicha Chalupeckého, Essl Award, Contemporary Art Society Award, Fluxus Award atd.) se ve své činnosti zaměřuje na sociálně laděné experimenty, které mají za cíl vyvést zúčastněné ze zažitých stereotypů. Pomocí jejich vlastní (vyprovokované) aktivity, a díky novému využití všedních prostředků, se pokouší probudit trvalou změnu v jejich chování. V principu dělá něco, co nevypadá jako umění, (tedy podle toho, jak o umění přemýšlíme), odehrává se v neuměleckém prostředí a zapojuje lidi různého věku a v různých sociálních situacích, kteří se o umění často ani nezajímají. Projekt, kterým začala svoji prezentaci, nazvala Je to jedno (2005–2007). Tento projekt byl o její babičce a její minulosti – babička se stala součástí experimentu zkoumání a poznávání. Bylo to o objevování, seznamování se, ale šlo hlavně o to vzbudit zájem, nacházet smysl v každodennosti, kde bylo „všechno jedno“. Podívejte se na stránky www.katerinaseda.cz, kde se dovíte více nejenom o tomto projektu, ale i o dalších, díky kterým je Kateřina známá nejenom v Čechách, ale ještě více v zahraničí.

Uvažovat o umění znamená nejenom mluvit o umělecké tvorbě, ale také o tom, jak je tato přijímána a reflektována – uvažovat o umění znamená dívat se a vnímat ho.

V rámci svého krátkého vystoupení promluvila také o svém zklamání z toho, jak probíhá výuka výtvarné výchovy na škole, kterou navštěvuje její dcera. Naznačila, že podle ní je důležité, aby se děti naučily hledat v umění souvislosti a ty od něho následně odvozovat – to by vedlo k rozvoji vztahového myšlení. Francouzský teoretik a kurátor Nicolas Bourriaud označuje trend, který se objevuje v umělecké praxi 90. let pojmem vztahová estetika. Podstatou tohoto typu estetiky je, že umělcům nezáleží v první řadě na tom tvořit objekty, které běžně považujeme za umění, ale chtějí vytvářet situace, v rámci kterých vznikají určité a nové vztahy – mezi lidmi navzájem, ale taky mezi lidmi a prostředím, ve kterém žijí. Podstatou uměleckého projevu se stává sociální interakce. Jan Zálešák ve své knize Umění spolupráce (2012) popisuje právě tento rys umělecké praxe, který se zaměřuje na spolupráci, na vytváření situací a vztahů. Zajímavé na tom celém je, že tato tendence se v umění objevila již dříve, a můžeme ji vystopovat u různých experimentů z již zmiňovaných 60. let.

Hledejme umělce bořící konvence

V první řadě jde o přemýšlení – hledání odpovědí – je to něco mezi prací filosofa, který není svázán jazykem a pravidly a prací vědce, který není svázán metodou a oborem. Důležité je zajímat se o svět kolem nás, o lidi, o to jak to všechno funguje či nefunguje. Umění nemusí být nutně odpovědí, je specifickým „jazykem“, kterým můžeme klást dotazy, které nás nasměrují k odpovědím. Nebo spíše k dalším otázkám. Nic není garantováno ani zaručeno – to je umění, je to experiment.

Umění již dávno nejsou jenom obrazy a sochy. Podle mého názoru je to specifická reflexivita, kterou můžeme vnímat svět kolem sebe a skrze kterou o něm můžeme uvažovat. Jeho podstatou je narušování zvyků a stereotypů, naučených vzorců; je to schopnost reagovat na známé situace novým způsobem. Nejde o to stát se umělcem, ale být jím a možná o tom ani nevědět. Nejde o to považovat se za umělce, ale tvořit umění. A právě toto umění a tyto umělce musíme hledat nejenom v uměleckém světě. Umění je totiž způsob myšlení a výborná metoda zkoumání světa. Je jeho ozvláštněním.