Když se děti učí navzájem

Pro dospělého může být někdy až odzbrojující sledovat děti při hře. Už jen z toho pohledu, jak často dokážou mezi sebou to, co my dospělí neumíme, nebo co se později učíme v rámci různých placených kurzů. Děti totiž spolupracují, řeší problémy a řeší konflikty. Děti si dokážou vzájemně nastavit pravidla svých her a následně je nejen dodržovat, ale na základě zkušenosti upravovat tak, aby vyhovovala účelu jejich aktivit. Děti se dokážou učit samy od sebe. Rozhodli jsme se téma tohoto Perpetuua věnovat metodám, které nechávají dětem ve škole více prostoru k tomu, aby se učily samy navzájem. Tuto linii naleznete například v příspěvku o metodě SOLE a o její aplikaci v jedné brněnské škole nebo v článku o vrstevnickém učení na přírodní škole. Jsou místa, jako mateřské školky, kde vrstevnické učení jaksi předpokládáme. My jsme si pro vás připravili však i příspěvky o využití tohoto přístupu v krizové intervenci či hodnocení výstupů vzdělávání, což jsou oblasti, které si často jako dospělí chráníme pro sebe. Možná tak činíme zbytečně, děti si často dokážou pomoci i bez nás. V souladu s hlavním tématem tohoto vydání dáváme více prostoru samotným dětem, proto zde najdete rozhovor se studentem-hercem Zdeňkem Piškulou nebo článek od 12letého Matěje o tom, co se naučí ve škole a co mimo školu. Z dalších příspěvků bych vás rád upozornil na rozhovor s finskou ministryní školství Kristou Kiuru. Velmi zajímavý je také rozhovor s Jiřím Frausem, který vyvrací řadu mýtů, jež se tradují o učebnicích. A na závěr mi do – volte jednu prosbu: Vyprávějte si s dětmi, vyprávějte jim své příběhy a nechte je, aby ony zase vyprávěly vám. Prožijete tak spolu nejen krásné chvíle, ale jak se můžete přesvědčit i na další stránce, přispějete tak k rozvoji svého dítě – te i vašich vzájemných vztahů. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, přeji vám za sebe i své kolegy ve Scio inspirativní čtení.

Jiří Zelenda
šéfredaktor