Ty jsi ale šikulka! aneb První úspěchy ve škole
Stejně jako každý rok poprvé usedly tisíce dětí poprvé do školních lavic a rodiče se začali dmout pýchou. Potřeba pochválit děti za první úspěchy je přirozená, ale mnoho z rodičů na to jde ze špatného konce, byť s dobrým úmyslem. S pocitem, že pro dítě bude snazší mít v nově nabyté roli řád, se uchylují k rutině, která ale není vždy tou správnou volbou. Potom mají tendenci oceňovat i jeho (ne)dodržování.
Potřebují děti důslednou výchovu? A co si vlastně představit pod tím, když řekneme, že dbáme na důslednost ve výchově? Pravděpodobně nějaký řád, posloupnost činností, které by měly být na denní pořádku a díky kterým společnost označuje dítě jako vychované. V opačném případě nám dítě údajně „přeroste přes hlavu“.
Jenže u dětí je to stejně jako u dospělých. Někdy zkrátka nemáme chuť jít posekat zahradu zrovna teď, ale raději to odložíme na odpoledne. Jindy naopak pracujeme do noci a je nám líto toho nechat a jít spát. Pak se třeba zase najdou dny, kdy se nám chce zalézt pod deku, pustit si film a jen odpočívat. Samozřejmě nemůžeme pokaždé podlehnout svojí náladě a jít dělat přesně to, co zrovna chceme, ostatně děti také musí těch několik hodin strávit ve škole podle určitého řádu, ale když tu možnost máme, tak proč ne?
Doma děti nemusejí mít chuť dělat věci pokaždé stejně. Neznamená to ale, že by ji neudělaly nebo že by to tak bylo špatně. Někteří stále ještě oceňují dítě právě za tu pravidelnost v některých činnostech. Přijít ze školy, vybalit si aktovku, jít psát úkoly, připravit si věci na další den a pokud zbyde čas, jít si hrát. Dítě je odměněno nálepkou „šikulky“, jenže tím se vytrácí jeho vnitřní motivace, spontánnost a přirozenost. Platí to i naopak. Pokud děti srovnáváme s vrstevníky, kteří třeba vynikají v něčem, na čem nám záleží, narušujeme jeho sebevědomí a přirozenou touhu se učit.
Chvalme to, co pochválit chceme a hlavně uváženě
Každý má potřebu svoje děti chválit, když se jim něco povede, což je samozřejmě úplně v pořádku. To ale neznamená, že to musí dělat pořád, a hlavně tímhle způsobem. Když dítě přinese první jedničku v žákovské knížce a rodič mu řekneme, že je šikulka, nic to vlastně nevypovídá. Proč je šikulka? Že donesl jedničku? Že se to naučil? Že vám o tom řekl? Nebo že se chtěl pochlubit? Oceňme proto konkrétně to, co je podstatné.
Myslím, že nikdo nepotřebuje návod na to, jak chválit nebo celkově vychovávat své dítě. Zároveň ale sama často vidím, jak je toto gesto používáno „na prázdno“, a to nemá smysl.
S trestáním je to podobné
Pojďme se teď podívat na druhou stranu, tedy na situaci, kdy se dítěti všechno nepovede, jak by mělo. Ač je to dneska už poměrně ojedinělé, stále ještě se vykytují instituce (dokonce i předškolní), kde dítě například za zapomenutou pomůcku dostane černý puntík nebo jeho obdobu. Možná si řeknete, že něco tak nevinného ani nestojí za zmínku, ale opak je pravdou.
Psychologové (např. knihy Respektovat a být respektován, Kopřiva, P., Nováčková, J., Nevolová, D., Kopřivová, T.; Po dobrém, nebo po zlém? Matějček Z.) se shodují, že takto nálepkované dítě v takové situaci zažívá pocit studu, ponížení, křivdy, ztrátu důvěry, ale také vytvoření averze. Pokud se něco takového opakuje, může dojít k odmítání učitele jakožto autority a k silné averzi vůči škole obecně. To všechno mimo jiné znamená, že dítě zkrátka přestane mít chuť se něco učit a pobyt ve škole pro něho bude trestem samo o sobě.
Do obdobné situace se dostává, když ho rodiče nálepkují doma. Ať už drobnou výtkou, srovnáním s „lepším“ spolužákem nebo něčím podobným. Motivace se tímto změní a z touhy se něco naučit se stane úsilí vyrovnat se ostatním kvůli pochvale.
Školní obdoba šikulky? Vysvědčení
Dopady „šikulkování“ doma jsou vidět už v prvních letech. Nezvládání neúspěchu, potřeba se rodičům zavděčit… Jenže ve škole se podobné neduhy zněkolikanásobí. Na hodnocení vzdělávání není nic špatného, ale stejně jako s pochvalami nebo „trestáním“ by mělo být hlavně promyšlené.
Z tohoto pohledu nemá vysvědčení žádnou vypovídající hodnotu. Špatná známka je výsledkem nějakého průměru, ale nic moc neřekne o znalostech nebo snad o dítěti samotném. Z honby po poznání se tak stane jen hon za lepší známkou, takže se děti budou logicky učit to, co je předmětem klasifikace, a to je dlouhodobě k ničemu.
Nyní se s podobným systémem setkávají další prvňáčci. Proto, pokud škola dodržuje výše popsaný model, není od věci malému školákovi vysvětlit, že ocenění známkou nebo vaší pochvalou není zase až tak důležité.
