Bez ní to v životě nejde…

Text: Sylvia Jančiová

Představte si dvě 6-leté holčičky. Sofinka jde přes půl města samotná k babičce. Emička právě říká své kamarádce, že se jí nelíbí, že ji několikrát bez příčiny uhodila. Jsou odvážné. Skutečně jsou? 

Když se zeptáte Sofinky, jak náročné je jít sama k babičce, řekne, že to nic není. Nemá vůbec žádný strach, zdá se jí to přirozené. Zato Emička vám odpoví, že k rozhovoru s kamarádkou sbírala hodně dlouho odvahu a také se bála, jak to všechno dopadne.

Pro každého může odvaha znamenat něco jiného – ponořit hlavu pod vodu, říct svůj názor, nezačet hystericky křičet při pohledu na pavouka, udělat zásadní rozhodnutí… Odvaha se nedá přesně definovat, nedá se změřit a už vůbec se nedá porovnávat, kdo a v jaké situace je odvážnější.

Jen ten je odvážný, kdo překonává svůj strach

Obecně je možné říct, že odvaha znamená nebát se podstoupit riziko, něco překonat, mnohdy sám sebe. Odvaha spočívá v tom, že dokážeme svou fyzickou či psychickou vůlí měnit věci, přičemž opouštíme bezpečí a své pohodlí na úkor riskantního řešení. Přitom dopředu nikdy není znám výsledek, tj. zda naše odvaha povede k cíli, který pro nás bude uspokojivý. Fyzickou odvahu projevuje člověk tváří v tvář bolesti, nebezpečí úrazu či smrti. Morální odvahu zas v situacích, kde jde  proti mínění jiných, riskuje zesměšnění a odsouzení.

Odvaha a děti

S odvahou se děti rodí, kdyby nebyly odvážné, neposunuly by se ve svém vývoji dál. Nezačaly by lézt, stát, chodit, oddělit se od rodičů.  S odvahou nesouvisí jenom velké a hrdinské činy. Každodenní realita je velkou zkouškou odvahy pro každého člověka, ať už dospělého nebo dítě. Malé děti jsou zpravidla odvážné mnohdy až příliš. Zkoušejí nové věci, protože chtějí objevovat, poznávat a prozkoumávat svět kolem nich. Pokořují nové a nové výzvy. Na to je potřeba mnoho odvahy, i když ony samy si to vůbec neuvědomují. Při tom často narážejí na neúspěchy, občas se otlučou nebo odřou. Tím získávají potřebné životní zkušenosti a současně ztrácejí nekontrolovatelnou odvahu. Odvaha souvisí také s typem osobnosti a míra odvahy proto může být u každého člověka jiná. Ustrašení lidé často dopředu předpokládají, že v něčem neuspějí. Pokud však dítě vedeme k tomu, že dělat chyby a občas neuspět je přirozenou součástí zvládnutí každé činnosti a dovednosti, vychováváme z něj sebevědomého a odvážného člověka.

Kdybych měl víc odvahy….

„… tak bych skočila padákem, změnil bych práci, běžel bych 50 kilometrů, nedala bych očkovat své dítě, opět bych se zamilovala, vystoupila bych v divadelním představení, méně bych spoléhal na sebe a víc bych věřil Božímu vedení, neopakovala bych stejné chyby, rozjel bych svůj vlastní byznys, šla bych obchodovat na burzu, věřil bych lidem…“ To je pár autentických odpovědí na anketní otázku „Co bys dělal/a, kdybys měl/a víc odvahy“ mezi dospělými ve věku  25-45 let.

V dospělosti je naše odvaha již značně ovlivněna společností, výchovou, míněním druhých a zkušenostmi, které  jsme získali. Často zvažujeme, jaké riziko svým odvážným jednáním podstoupíme a jestli nám to stojí za to. Máme závazky vůči dětem, rodině, splácíme hypotéky a někdy máme rádi pohodlí a to své „jisté“. Říct nebo udělat to co chceme podrobujeme právě těmto okolnostem. I přesto, nebo právě proto, jako rodiče chceme, aby naše děti byly odvážné.

A co víc – člověk bez odvahy se zamotá do kruhu frustrace svých nesplněných snů a cílů, ztrácí sebedůvěru a nakonec si přestane vážit sám sebe.

V reprezentativním průzkumu společnosti Scio, kterého se zúčastnilo 230 respondentů se zjišťovalo, jaké silné stránky považují dnes rodiče za důležité pro život. Zajímavým výsledkem bylo, že právě odvaha se objevila na prvním místě u hodnocení mužů a na třetím místě u žen (pozn. respondenti mohli vybírat z 35 silných stránek).

Dá se odvaze naučit?

V již zmiňované anketě jsem dostala zajímavou odpověď na otázku „Jsi odvážný/á“.  „Myslím, že nejsem.  Jako malá jsem bývala, ale pod vlivem okolí, které mne  bralo jako černou ovci, a ve snaze být ostatními  přijata, jsem odvahu zcela potlačila. Odvahu jsem od té doby projevovala maximálně revoltou proti škole, autoritám. Jinak já odvahu vnímám jako schopnost postavit se zavedeným pořádkům, projevit vlastní názor proti většinovému proudu, být odlišná… to už tedy nedělám.“  Tak, jak jde odvahu u malého dítě podkopat, jde ji dobrým vedením a příkladem podpořit a rozvíjet.

Odvaha je jednou z nejdůležitějších věcí, které by měli rodiče a učitelé předat dětem (nebo alespoň neudupat do země přirozenou odvahu, kterou malé dítě má). V životě nastávají stovky situací, ve kterých je potřeba odvahy – odvaha něco začít, odvaha říct ne, odvaha postavit se nespravedlnosti, strachu, obavám, nejistotě, odvaha někoho se zastat, vyzkoušet nové a náročné věci, odvaha dělat chyby…  A úspěch dětí bude záviset na tom, jak velkou odvahu budou mít. Nebudou-li mít odvahu, pak nabyté vědomosti, dovednosti, talent a nadání nenajdou žádné uplatnění a přijdou vniveč.

A co víc – člověk bez odvahy se zamotá do kruhu frustrace  svých nesplněných snů a cílu, ztrácí sebedůvěru a nakonec si přestane vážit sám sebe.

Jak to bylo se Sofinkou a Emičkou?

Úlohou rodiče by mělo být podpořit své děti, aby mohly zůstat odvážné, ale odvaha by neměla mít charakter nezdravého riskování. Na tomto místě bych doplnila příběh Sofinky a Emičky důležitou informací. Ani jedna z nich v tom nebyla sama. Se Sofinkou probral celou cestu, kterou s ní už několikrát absolvoval, její táta.  Navíc ji na její dobrodružné výpravě celý čas z povzdálí pozoroval a byl nesmírně hrdý, že to zvládla. S Emičkou jsem si dlouho povídala já a byla jsem jí nablízku, když se odvážně postavila sama za sebe. A také jsem na ni byla nesmírně hrdá.

Bylo by fajn, kdyby se nám v životě častěji podařilo najít odvahu, alespoň u věcí, které jsou pro nás důležité a nežili v neustálých kompromisech. Třeba aby naše děti mohly říct, že jsou nesmírně hrdé na nás.

Jsem rodič

• Buďte dětem příkladem, jinak z nich odvážné lidi nevychováte.
• Pro povzbuzení odvahy pomáhá ubezpečit dítě, že pokud selže, budete jej milovat stále stejně a sklidí váš obdiv za odvahu i pokud se mu to nepovede.
• Nevyhýbejte se situacím, ve kterých dítě projevuje strach. V opačném případě to jenom posiluje vědomí dítěte, že situace je neřešitelná a neměnná.
• Buďte trpěliví, podporujte a důvěřujte svému dítěti. Pak si samo stanoví chvíli, kdy je připravené čelit strachu.
• Vymyslete společně s dítětem nějaké pozitivní povzbudivé heslo, které budete používat v krizových situacích („to dáme“).
• Děti často zrcadlí strachy svých rodičů, tehdy je nejlepší začít pracovat se svým vlastním strachem.
• Příliš ochranitelský styl výchovy nedovoluje dítěti vyzkoušet si zvládání náročných situací, se kterými se v životě určitě potká. Nechte dítě zkoušet i takové věci, u kterých předpokládáte neúspěch. Samozřejmě stále v rámci jeho bezpečí ( i když odřený nos ještě nikdy nikomu neublížil, spíše naopak).
• Lítost a soucit s bojácným dítětem vede k jeho pasivitě, k nízkému sebevědomí a zbavuje odvahy.
• Naučte dítě používat vnitřní monolog/samomluvu a namotivovat  se v momentech, kdy potřebuje být odvážné (jasně, to zvládnu, zkusím to, nic hrozného se nemůže stát, může to být nakonec fajn….).
• Nenechte dítě žít v přesvědčení, že úspěšní, bohatí, šťastní či nějakým jiným způsobem “nadprůměrní” lidé měli v životě jen štěstí. Museli být odvážný, něco pro to udělat a možná se i něčeho vzdát.