Chinaski v tělocvičně

Text: Bob Kartous

Jeden přišel na schůzku se svou dcerou, druhého čekaly odpoledne dvoje třídní schůzky. Byť tvoří první řady na jejich koncert holky pod dvacet, kapela hrála už v době, kdy ještě nebyly na světě. Michal Malátný a Štěpán Škoch z kapely Chinaski dokumentují, kterak se z Husákových dětí stávají rodiče. A protože říkají, že 75 % vzdělání dělá dobrý učitel, chtějí dobrého učitele ocenit. „Žádný světla a kouře, vezmeme španělský kytary, trubku, saxofon,  bicí a devadesát minut budeme dávat v tělocvičně, co budou chtít…“

Bavila vás škola?

Michal: Já jsem to měl tak, že oba moji rodiče jsou povoláním učitelé, navíc moje třídní učitelka bydlela v tom stejném paneláku, takže doma často věděli věci dřív, než jsem přišel. Byl jsem držen dost zkrátka a možná i proto mě škola příliš nebavila. Zvlášť vysokou školu jsem vysloveně proflákal, čehož při pohledu zpět lituju. Přeci jen jsem měl možnost být několik hodin denně s lidmi, kteří mi toho mohli dost dát.

Štěpán: Bylo to různé a většinou to souviselo s tím, kdo co ve škole učil. Dokud dějepis představoval posloupnost historických dat, neměl jsem o to zájem. Když ale přišla nová učitelka dějepisu, která nás místo dat o trvání Sámovy říše učila spíše to, co se ve stejné době dělo v dnešním Polsku a jinde ve světě, pochopil jsem, že tohle je ono, tohle je dějepis. Souvislosti nikoliv data, která stejně většinou zapomeneme, a nic po nich nezůstane. Já si třeba dodnes pamatuju letopočet 621 a to že si Peršané podrobili Egypt. Vlastně nevím proč. Mě vůbec nebavilo učit se o tom

Takže škola stojí a padá s učitelem?

Michal: Do značné míry ano. Já si vzpomínám na jednu naši učitelku. Byla to starší paní, která žila sama a neměla děti. Byla sice schopná se chovat vlídně, ale zároveň byla schopná vyvolat v nás takový strach, že se z toho některým spolužákům dělalo mdlo. Jak to tehdy bylo běžné, museli jsme jako žáci zpívat na různých akcích typu oslava Velké říjnové revoluce, takže jsme měli nějaký secvičený program a některé holky ze třídy potají zvracely do ponožek, protože se bály přihlásit, že jim je špatně. To se pak asi nelze divit, že v nich škola nevyvolávala příjemné pocity…

O to zajímavější je, že jste se společně s Eduinem zapojili do kampaně Oceň svého učitele? I vzhledem k tomu, co říkáte, je to dost neotřelý krok?

Štěpán: Škola je jen z 25 % to, co se tam učí, a ze 75 % je to osobnost učitele. Nikdy by mě asi nenapadlo zabývat se okvětními lístky, ale bavilo mě to proto, že to učitel uměl výborně podat. Sám už mám děti ve škole a vnímám ji skrze svou rodičovskou roli. Moje děti chodí na ZŠ Táborská v Praze a musím říct, že jsme měli štěstí. U syna se projevují některý dysfunkce, jako třeba dysortografie, a v tradičním pojetí to vypadalo tak, že nosil domů z diktátů pětky a protože chce být dobrý, trápilo ho to. Na Táborské to má tak, že na češtinu chodí jinam, jeho prospěch i vztah ke škole se zlepšil, všechno funguje. O tom, že v této škole uvažují o vzdělávání do hloubky, svědčí i podoba třídních schůzek, kde se sejde nejen učitel s rodiči, ale i děti. Problémy se řeší za účasti všech, kdo do toho mají co mluvit. Je to daleko přirozenější a přínosnější, než model, kdy rodič čeká, až ho učitel před všemi ostatními bude ostouzet za to, co zase všechno jeho potomek provedl, rozbil, neudělal…

Michal: Já si vzpomínám, když k nám do školy přišel nový učitel němčiny. Neměl jsem nějak velký zájem o ten předmět, ale v okamžiku, kdy jsem zjistil, že zná ACDC a Pink Floyd, můj pohled se změnil. To, že učitel umí vystoupit mimo zavedené osnovy a ukázat dětem něco mimo tento omezený svět, je ohromně důležité. Já už jsem kdysi vlastně něco podobného udělal. Vloni mi napsali studenti z Chotěboře, kteří si chválili svého učitele.  Cenili si toho, že je učitel vede k  odpovědnosti podle hesla "jaký si to uděláš, takový to máš", což mi imponuje a i proto je to v refrénu jednoho našeho textu. To mě tak dostalo, že jsem se v den předávání jejich maturitních vysvědčení sebral, vzal svoji španělku, zajel k nim do školy a zahrál jim k tomu. Byla to spontánní, předem nepřipravená akce, cítil jsem, že něco takového udělat chci a že si to ten učitel zaslouží.

Když už mluvíte o těch Pink Floyd, ti zpívají „Teachers! Leave them kids alone“. Vlastně vytýkají škole, že z dětí dělá jen další přesně tvarované cihly, které dobře zapadnou. Vy jste nikdy neměli potřebu revoltovat?

Michal: Jo jo (smích), Pink Floyd se pravděpodobně trochu svezli na vlně také takové adolescentní vzpoury proti všemu. Když o tom tak přemýšlím, my vlastně máme ve svém reportoáru jen jeden protestsong, nějak velké ambice v tomto směru nemáme. Ono to možná trochu souvisí i s tím, že osobně nechci hrát jen pro určitou věkovou skupinu, ale pro všechny. To se odráží i na našem publiku na koncertech, vepředu jsou ty mladé holky, což je správně (smích), za nimi naši vrstevníci, a za nimi rodiče těch mladých holek. Vzhledem k tomu, že hrajeme už 20 let, publikum se nám za tu dobu zpestřilo. 

Patříte nepochybně do současného popkulturního panteonu, váš vliv na vaše posluchače bude podle všeho daleko větší, než dokáže vyvinout škola. Neměli jste ambici, podobně jako jiné kapely typu Pearl Jam nebo Foo Fighters, své posluchače vzdělávat?

Michal: Nojo, třeba Radiohead odmítají létat na koncerty kvůli ochraně životního prostředí… My jsme "zábavní" kapela v tom dobrém slova smyslu, chceme svoje posluchače hlavně bavit a ne je mentorovat. Na druhou stranu, je pravda, že jsme už vydali album určené dětem a tam máme takovou řekněme výchovnou písničku na téma „jak se chovat u večeře“. Takže i když to není prvoplánové, evidentně se tomu nedokážeme úplně vyhnout (smích). Ostatně, nechybělo málo, a byl ze mě učitel. Rodiče napevno počítali s tím, že mě na tu DAMU nevezmou…

Štěpán: Já myslím, že pokud si má člověk něco z naší hudby vzít,  musí to přirozeně vyplynout. Násilná převýchova hudbou fakt nefunguje, ostatně takové pokusy už tu byly…

Motivují vás k vašemu "návratu" do školy motivují hodně vaše vlastní děti?

Štěpán: Určitě. Jak už jsem říkal, my jsme měli docela štěstí na školu a rád bych, aby podobný přístup byl v českých školách běžný. 

Michal: My zatím řešíme jen školku, což je ale taky vzdělávání. Určitě bych byl rád, pokud si moje dcera nevytvoří ke škole takový odpor, jako jsem měl já. 

Opusťme školu. Co děti a volný čas? Podle všeho se zdá, že volného času bude stále více a že pro naše děti bude umění trávit smysluplně volný čas dost zásadní…

Michal: Já mám k volnému času velmi vřelý vztah. Když to tak vezmete, my vlastně neděláme nic jiného, než že svou muzikou vyplňujeme volný čas našich posluchačů. Osobně považuju volný čas za něco nezbytného, rád se jen tak natáhnu a čtu si. Miluju to. I vzhledem k výchově své dcery se na to dívám podobně. Můj táta je tělocvikář,  od mala jsem běhal, hrál basket, děla řadu dalších sportů, tedy do okamžiku, kdy přišel dramaťák a moje první elektrická kytara. Usoudili jsme, že pro naši dceru jsou dva kroužky týdně ažaž, chceme, aby měla čas si jen tak hrát a dělat, co sama chce. Nejen v dětství, ale i v životě.

Štěpán: Volný čas je otázka vyváženosti. Paradoxně ty děti, které mají volného času víc než ostatní, ho z nedostatku jiných možností vyplňují tím, co je nejsnáze po ruce. Vidím to na spolužákovi mého syna, který tráví spoustu času u počítače. Byť má hodně volného času, nemá ve finále vlastně žádný, protože ho ubíjí zcela monotónně…

Když už jsme u technologií, jak se díváte na jejich zapojení do výuky ve škole?

Štěpán: Nevím, mám z toho smíšený pocit. Zažil jsem družinářku, která si svou práci zjednodušovala tím, že nechala děti hrát si s jejich mobilními telefony. Nebyl jsem proti, když došlo ke změně a nová vychovatelka místo mobilů začala vymýšlet nějaký vlastní program…

Michal: Na druhou stranu, technologie změnily svět okolo nás a škola by měla ukázat dětem, že je lze využít i k něčemu jinému než pouze k bezduché zábavě. Měla by je učit využívat toho, co poskytují, a taky jim ukázat jisté meze.

Štěpán: Vědět o nebezpečích je důležité. I když se snažíte omezit přístup na internet k některým obsahům, nikdy nemůžete zajisti všechno. Stačí podívat se na YouTube, kde děti tráví spoustu času. Nedávno mě zaujala knížka Hustej internet…

… to bude vypadat jako vložená reklama, píšeme o ní v tomhle vydání…

Štěpán: No je fakt dobrá, doporučuju…

OK. Tak ještě něco k té samotné akci. Jak vlastně bude kampaň Oceň svého učitele probíhat? A co pro vítěze uděláte?

Michal: Jde o to, že děcka budou muset napsat příběh o tom, proč si myslí, že je jejich učitel nejlepší.

Štěpán: Deset nejlepších příběhů si přečteme a vybereme, komu pojedeme zahrát.

Michal: „Žádný světla a kouře, vezmeme španělský  kytary, trubku,saxofon, bicí a devadesát minut budeme dávat v tělocvičně, co budou chtít…“