Co jsem měla vědět, když jsem byla na základní škole, a nikdo mi to neřekl

Text: Adéla Zelenda Kupcová

Existují zásady, které by se mi hodilo znát již na základní škole. Bohužel mi je nikdo neřekl. 

Na základní škole jsem byla samý průšvih, známky průměrné a snahou měnit své okolí jsem štvala učitele. Ti mě zařadili do kolonky „není studijní typ“. O patnáct let, dvě vysoké, dvě zaměstnání a jeden doktorát později jsem díky občanské angažovanosti, samostudiu a inspirativní práci pochopila, co je důležité, abych se cítila úspěšná, užitečná a šťastná.

Takže co bych vzkázala vám, současní žáci a žačky?

Nejde o známky a odměny, ale o to, co se naučím

Hned po nástupu do první třídy vám řekli, že když se budete dobře učit, budete mít samé jedničky. Hm, ale k čemu jedničky jsou? Prakticky k ničemu. Jde o to, co se naučíte a co vás bude zajímat. Nepřikládat příliš velký význam známkám – pomůže vám to učit se věci, co vás opravdu zajímají a dělat je po svém, bez ohledu na to, jestli se to bude líbit zkostnatělému učiteli bez fantazie.

Vyjít z komfortní zóny je nutnost

Škola (ale mnohdy i rodina a později práce) vás nutí dělat věci tak, aby výsledek splnil očekávání učitele. Vaše reakce? Většinou sázíte na jistotu – děláte jen to, co už umíte a co se osvědčilo (protože jen tak dostanete tu jedničku). Tím se ale nenaučíte nic nového, jen opakujete to samé jako cvičená opička. Tento přístup vám v životě stačí maximálně na rutinní nudnou práci.

Už víte, že při učení nejde jen o známky. Takže vyjděte z komfortní zóny! Člověk se toho nejvíce naučí, když si klade úkoly a cíle, které přesahují jeho dosavadní znalosti a dovednosti a zároveň nejsou příliš složité. Co to znamená? Pokud máte udělat referát o velrybách, připravte si kromě přednesu třeba interaktivní video a na závěr položte třídě provokativní otázku, třeba jestli zpěv velryb lze považovat za řeč.

Prostě dělejte věci jinak a vybírejte si takové úkoly a cíle, které jsou o něco náročnější než vše, co jste dělali dosud.

Není důvod bát se ptát se

Škola vám od malička říká, že hlavní je znát správné odpovědi. Já říkám opak: hlavní je umět klást správné otázky, jen tak dostanete správnou a inspirativní odpověď. Takže se nebojte ptát a zjišťovat, co vás zajímá. Naučíte se toho víc a třeba zjistíte, že zdánlivě nezajímavé učivo je hrozně fascinující.

Chybami se člověk opravdu učí

Tuhle frázi jste slyšeli tisíckrát. Jenže pak uděláte chybu a bum, je z toho čtyřka nebo poznámka. Rázem se z pravdivé věty, že „chybami se člověk učí“ stane trapná průpovídka. Jenže ona to pravda je. Každá chyba, pokud si jí uvědomíte, vás posouvá dál. Dokud jste dětmi, je vaší hlavní výhodou čas a relativně bezpečné prostředí pro hledání sebe sama. Nebojte se chybovat a zkoušet nejisté věci, jen tak najdete správnou cestu.

Talent není nutnou ani postačující podmínkou

Jako dítě jsem mnohdy slyšela, že mám talent, jsem šikovná apod. A jak jsem zareagovala? Řekla jsem si, že když mám talent, tak mi to půjde vždycky a nemusím se dál snažit. Věřila jsem, že talent a inteligence jsou vrozené a neměnné. Ale tak to není – talent se musí rozvíjet, kreativita se dá částečně naučit a inteligence vylepšit.

Přijetí nálepky „šikovný, chytrý, talentovaný“ snižuje motivaci a ochotu riskovat. To ukázal jeden výzkum, kde žáci vyplňovali testy a polovině z nich bylo řečeno, že mají test dobře, protože jsou chytří. Druhé polovině výzkumníci řekli, že mají test dobře, protože se moc snažili. Poté vyplňovali druhý test. „Chytří“ žáci odpověděli jen na otázky, co bezpečně znali, báli se udělat chybu, aby nepřišli o nálepku „chytrých“. „Snaživí“ riskovali a zkoušeli i obtížnější zadání a ve finále dosáhli lepších výsledků.

Je jedno, jak moc jste talentovaní nebo chytří, ale jde o to, jak se svým talentem, rozumem a životem naložíte!