Děti z dětských domovů nevědí o svých kvalitách

Text: Bohumil Kartous

Někdy máme ve zvyku nadužívat toho, jak těžké to v životě máme. Radek Laci je člověk, který to fakt těžké měl a má. Vyrostl v dětském domově. Jak těžké to ve skutečnosti je, to může asi dobře pochopit jen člověk se stejnou zkušeností. Nicméně každý člověk si může představit vlastní pocit zoufalství, kdyby se najednou ocitl bez rodiny. Radek Laci je všechno možné, jen ne zoufalý. Studuje na vysoké škole, má kapelu a to, co dostal, se snaží mnohonásobně vrátit. A to je skutečný eduart…

Vy teď studujete na vysoké škole, dokončujete magisterské studium. Přitom jste byl jako malé dítě téměř odepsán coby „nevzdělavatelný“. Připadáte si jako nevzdělavatelný?

Nepřipadám. Když jsem byl na základní škole, ostatní mne nepřijímali do kolektivu. Učitelka to přehlížela, byl jsem o něco pomalejší a potřeboval jsem jen trochu více času. Pamatuji si, jak jsem záviděl druhým, když nosívali samé jedničky ze základní školy a já měl trojky a čtyřky. Když se nad vším zamyslím, můj život by se odehrával diametrálně jinak, kdybych skončil na zvláštní škole. Z ní nevede cesta na univerzitu…

Bylo něco, nebo někdo, kdo vám pomohl?

Ano, je mnoho lidí a organizacích, které mi pomohli. Z neziskových organizací jsou to Nadace Terezy Maxové, která mne nyní podporuje ve studiu stejně tak jako organizace DEJME DĚTEM ŠANCI a Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové společně s ČSOB. Když se nad tím zamyslím do hloubky, tak je to svým způsobem i sám dětský domov. Kdybych v dětském domově nebyl, nemusel bych být tam, kde jsem, ale třeba také ne, kdo ví.

Zkusil jste si někdy představit, kdybyste byl skutečně odsunut na vedlejší vzdělávací kolej, jaké by to mělo dopady na váš život?

Bylo by vše daleko těžší a ani nevím, zdali bych se dostal na vysokou školu. Možná ano, ale určitě by to bylo daleko složitější.
Pro mě by zkrátka bylo nemožné studovat vysokou školu, kdybych byl ve zvláštní škole. Nikdy by mne tak nenapadlo, že vysoká škola pro mne jakožto mladého dospělého běžným studiem.  Kdybych se ubíral po "druhé koleji", nepomyslel bych ani na střední, natož vysokou školu. Tak jako, když ze základní školy se snaží učitelé mluvit se žáky o následujícím studiu, mluví o střední škole. Na střední škole, jistě "padne slovo" o vysoké. Ve zvláštní škole učitelé nevedou žáky na střední školu, nanejvýš k nějakému dvouletém učebním oboru.

Je to neuvěřitelné, ale o tom, jak děti z dětských domovů procházejí vzdělávacím systémem, neexistuje žádná pořádná evidence, natož analýza. Jaká je, alespoň podle vaší zkušenosti, šance, že dítě z dětského domova dosáhne na adekvátní vzdělání?

V jedné reportáži ČT1 z roku 2013 bylo uvedeno, že až každé 172. dítě z dětského domova jde na vysokou školu. To je přece alarmující, když dnes chodí na VŠ 70 % studentů z každého populačního ročníku! Já osobně mám dost kamarádů z dětských domovů, kteří momentálně studují na vysoké nebo na vyšší odborné škole, ale pravda je, že je nás opravdu málo. V mém dětském domově jsme pouze dva, kteří mají titul, a to za celý chod dětského domova od úplných začátků. Děti z dětských domovů mají motivaci, ale neznají své kvality, které jsou kolikrát opravdu jedinečné. Děti tak trochu bojují samy se sebou. To je jeden z cílů naší platformy Vteřina poté, ve které se snažíme motivovat samotné děti ke studiu. Snažíme se být dobrým příkladem, který děti potřebují vidět.

Sám se věnujete tomu, že se snažíte, se svou kapelou, dětem z dětských domovů ukazovat cestu. Daří se vám to?

Ano, daří, věnujeme se dětem z dětských domovů i v našem sdružení Vteřina poté, ve které zastávám funkci projektového manažera. Za týden se jedeme se Vteřinou poté a kapelou Mimosféry podívat do jednoho dětského domova. V květnu budeme součástí festivalu, který je pořádán pro 300 dětí z dětských domovů, kde si děti můžou vyzkoušet různé profese – od kadeřníka nebo hudebníka po reportéra či vizážistu.

Ať se daří, díky