Jak se učí zvídavé děti

Text: Jana Codlová

Základní a Mateřská škola da Vinci v Dolních Břežanech má ve svém sloganu „Škola pro zvídavé děti“, v němž se zrcadlí její filosofie. Paní ředitelka Jitka Lukešová k tomu říká:
„Podporujeme spolupráci mezi školními třídami. Starší děti si látku opakují i tím, že ji vysvětlují dětem mladším. Pro ty jde o přirozený způsob učení podobný osvojování si dovedností od staršího sourozence.“

Vaše škola má ve svém programu projektové vyučování. Jak konkrétně tento způsob rozvíjí spolupráci žáků a vrstevnické učení?

Nejlépe se to dá popsat na delších projektech, které mívají i složitější výstup. V první řadě se žáci učí sociální roli. Menší část z nich vedoucího skupiny, který nese určitou odpovědnost a má rozhodovací pravomoci. Ostatní se učí vnímat a obstát ve své roli v týmu. V nižších ročnících se děti učí nejprve vůbec se domluvit mezi sebou, respektovat se a rozdělit si práci. Starší děti už si osvojují základní pravidla projektové práce – časové rozvržení, dílčí cíle apod. V dobře připravených projektech se na cestě za společným cílem každý učí něco jiného, ale časem to, co se naučil jeden, přirozeně vstřebává celá skupina. Učení je tak velice efektivní a různorodé. Když skupina dětí provádí biologický výzkum, každý sice pracuje ve skupině na něčem jiném, ale na konci projektu je každý schopen popsat základní vlastnosti biotopu, kde se skupina pohybovala. Velmi důležitá je zpětná vazba na konci projektu, především s ohledem na práci v týmech, konflikty, co klapalo a jak to příště udělat lépe.

Funguje podle Vašich zkušeností i vzájemné učení napříč školou, tedy starší – mladší a naopak mohou mladší děti naučit něco ty starší?

Máme dobré zkušenosti s učením napříč věkem dětí, podporujeme spolupráci mezi dětmi a jejich vzájemné učení nejen v rámci vrstevnických skupin, budujeme ji napříč všemi věkovými skupinami od dětí ze školky až po druhý stupeň ZŠ. Není to ojedinělý případ během školního roku. Někteří žáci z prvního ročníku se rádi během týdne přidají ke svým spolužákům z druhého ročníku a opačně. V praxi to vypadá konkrétně tak, že žák např. řekne své třídní učitelce, že má zájem zapojit se do vyučování ve druhé třídě v určitý konkrétní den. Po vzájemné dohodě obou vyučujících se žák zapojí do projektu starších žáků a může si tak prohloubit znalosti např. v matematice, čtení s porozuměním apod. Taková „výměna“ trvá několik hodin, den, ale i třeba týden, záleží na konkrétní situaci a chuti všech zúčastněných. Platí to však také obráceně. Možnost zapojit se do projektů mladších žáků přináší mnoho zajímavých zkušeností i dětem starším. Je radostné vidět spolupráci dětí ze školky s velkými školáky při různých projektech, na zahradě, třeba při moštování, fotbale či jiných hrách, nebo v textilní dílně – v takto namíchané skupině je mnohem větší prostor k předávání zkušeností, sociálních vzorců a informací všeho druhu. Starší a zkušenější jsou pro mladší děti respektovanou autoritou a jejich roli později samy přeberou. Ne vždy ale vše funguje podle představ, hodně záleží na vztazích v komunitě a práci s vedoucími skupin. Může se snadno stát, že starší v mnoha ohledech nejsou právě nejlepší příklad toho, jak přistupovat k práci, ale je to stejné jako v běžném životě, děti se tím učí hledat si své vzory. Mladší děti pak učí starší především toleranci a respektu. Nezřídka se ale stává, že mladší je v mnoha ohledech zkušenější a ví toho více než starší, pak si mohou být nápomocni vzájemně. Nás dospělé v da Vinci učí děti každý den. Vhodné je starší občas postavit do role učitele mladších, sami si tak nastaví zrcadlo a vyzkouší si, jaké to je. Nehledě na to, že snažíme-li se danou věc naučit druhého, sami se učíme nejefektivněji.

Jakou máte zkušenost s tzv. vrstevnickou podporou?

U nás probíhá zcela přirozeně, ve škole funguje samospráva např. v rámci školního sněmu. Děti se běžně podílí na řešení problémů a konfliktů a tak pomáhají sobě i svým spolužákům. Pokud děti školu neberou jakou soutěž s ostatními (u nás se neznámkuje, používáme slovní zpětnou vazbu) a cítí se zde bezpečně, je vrstevnická podpora zcela přirozenou součástí školy. Radost, když mohu někomu pomoci, je podle našeho názoru člověku vrozená.

Provozujete i mateřskou školu – pozorujete i u předškoláků, že si vzájemně radí?

Vrstevnické učení je přirozený způsob učení, se kterým se děti setkávají v rodině již před nástupem do školy (vzájemné sourozenecké učení a vzory, mají-li sourozence), kde je také běžné, že se děti různého věku a úrovně společně podporují a inspirují. V naší mateřské škole fungují děti ve věkově smíšené skupině, takže se např. starší děti  „učí“ trpělivosti a schopnosti předat své zkušenosti či vědomosti mladším spolužákům a ti mladší jsou zase přirozeně motivováni a jsou jim poskytovány vzory v té nejjednodušší a nejpřijatelnější podobě. Vrstevnické učení se proto snažíme podporovat co nejvíce i v tomto věku; od speciální přípravy pro předškoláky po to, kdy žáci ZŠ připravují program pro kamarády z MŠ (pravidelná divadelní představení apod.). Konkrétně v předškolní přípravě využíváme vrstevnické učení ve velké míře. Mezi předškoláky jsou velké rozdíly v nabytých dovednostech – zatímco někteří se učí poznávat písmenka a rozlišovat hlásky, jiní už čtou, zdatně hláskují a dokáží sami zapsat slova. Ti, kteří mohou ostatní něco naučit nebo jim pomoci, se rádi ujímají této role. Například loni jsme při práci na interaktivní tabuli často využívali dovedností jedné holčičky, která dětem u různých úkolů četla na tabuli instrukce – kromě toho, že jim dělala milého „průvodce“, je navíc velmi motivovala k zájmu o písmenka a čtení. Tato holčička se však ukázala být tak pokročilá a motivovaná k vlastnímu učení, že jsme ji v zájmu jejího rozvoje nechali jako předškolačku často docházet do první třídy a po prázdninách se přirozeně začlenila rovnou do třídy druháků.