Články

Jaké výzvy čekají na české školství podle ředitelů gymnázií

Text: Martin Podlucký

Jak vidí budoucnost českého školství ředitelé gymnázií, jsme mohli vidět na jejich konferenci s názvem „Výzvy pro české školství v horizontu 25 let“. Je budoucnost růžová? Možná není vůbec žádná, protože v záplavě množství současných obtíží se k budoucnosti dostali ředitelé minimálně. Našel jsem ale i světlé výjimky. 

Na konci března se jako každý rok setkali ředitelé a ředitelky gymnázií v České republice a podle programu se měli lídři škol těšit na přednášky k budoucnosti českého školství. Vydal jsem se na konferenci jako zástupce společnosti Scio. S gymnázii totiž dlouhodobě spolupracujeme a zajímalo mne tedy, jak se dívají na budoucnost.

Řečníci na konferenci se zdaleka nerekrutovali jen z ředitelů gymnázií, a posluchači tak měli možnost přemýšlet nad řadou zajímavých témat. Podrobný popis by rozhodně přesáhl prostor, který zde mám, a proto následující výčet berte spíše jako ukázku toho, co mne zaujalo a překvapilo.

Opravdu mluvíme o budoucnosti?

Tématem konference byly výzvy pro české školství v následujících dvaceti pěti letech. Příznačné pro tuto oblast ovšem je, že většina příspěvků a debat se vedla o minulosti, současnosti, případně o několika následujících letech. Vystupující neředitelé zpravidla měli ve své prezentaci fotku Jana Ámose Komenského. Fotkou to však nekončilo, protože nějakým způsobem zkoušeli odkaz „učitele národů“ napasovat do svého povídání. Člověka zahřeje, že na „našeho“ emigranta tolik myslíme, ovšem jako historikovi mi většina odkazů připadala anachronická. Přišlo mi, že je nesmyslné říkat, co by si Jan Ámos myslel o dnešních problémech školství. Úvahy tohoto typu jsou podobné, jako ptát se, zda by raději používal Facebook nebo Twitter, případně zda by preferoval jízdu s automatem, nebo řadil ve své škodovce ručně. (Já bych hlasoval pro Twitter a manuál.)
Přednáška a debata o státní maturitě a povinných přijímacích zkouškách na všechny maturitní obory sklouzly, nebo přesněji řečeno ani na chvíli neunikly, z řešení procesních obtíží. Člověk se asi nemůže zlobit na přednášející – zástupce MŠMT (pan Fidrmuc) a Cermatu (pan Zíka), kteří jsou ze své podstaty vykonavatelé politických, normativních rozhodnutí. A ve výsledku ani na ředitele, kteří musí uvedené povinnosti realizovat.
Asi jsem si spíše vysnil, že by někdo mohl říci, k čemu je státní maturita dobrá, jak nám za poslední roky pomohla a proč ji zde chceme, či nechceme i v následujících letech. Ředitelé řeší, že při přijímačkách mají mít 17 uchazečů v jedné třídě, kde mají jen 15 lavic a musí lavice stěhovat po budově. Nezesměšňuji jejich problémy, jen mi chybí nadhled a větší zamyšlení se nad smyslem.

Jak nám pomůže povinná matematika u maturity?

Zavedení povinné zkoušky z matematiky u státní maturity mi osobně přijde scestné, ještě horší je argumentace ministerstva, proč zkoušku zavádí (například aby měli studenti matematiku raději).  Jestli si myslíte, že to s řediteli nějak pohnulo, mýlíte se. Chápu, že pro absolventy gymnázií není státní maturita velikým strašákem. Myslím si ale, že by lídři gymnázií měli být schopni zasadit události do širšího kontextu a důkladněji zvážit svůj přístup.
Při prozkoumání důvodové zprávy u novely, která povinnou matematiku zavádí, jsem si například všiml, že autoři z MŠMT předpokládají, že: „Při povinnosti konat tři povinné zkoušky společné části maturitní zkoušky je nutné počítat také se zvýšením celkové neúspěšnosti u (řádného termínu) maturitní zkoušky. (…) Odhadujeme, že při zavedení tří povinných zkoušek nutno počítat se zvýšením neúspěšnosti v řádném termínu maturitní zkoušky až o 15 procent; čistá neúspěšnost by se tedy mohla pohybovat v rozmezí 25 až 30 procent.“  
Nabízí se otázka, o jakou výzvu pro české školství se jedná.  Když samo MŠMT připouští, že v budoucnu možná až jedna třetina studentů nezvládne svou zkoušku z dospělosti. Je to postup pro české školství dobrým směrem? Krvelačnější část veřejnosti, která volá po starých dobrých tvrdých časech, bude asi spokojena. Neměli by se ředitelé gymnázií, kteří jsou ve svých obcích považováni za elitu, zamyslet, zda takováto matematika přispěje větší vzdělanosti v České republice? Neměli by důrazněji sdělovat svůj názor?

Potřebujeme více učňů?

Průmysl si stěžuje, že máme učňů málo a budeme jich potřebovat více. Musím podotknout, že takto přímo nemluví všichni představitelé hospodářství, ale z médií tento pocit někdy mám velice silný. Ředitelé gymnázií na uvedené tvrzení zareagovali statistikou. Z jejich škol vychází jen něco přes 20 procent populačního ročníku (v okolních zemích je procento často vyšší) a jejich absolventi mají lepší šanci uplatnit se na trhu práce než ti s úzkým zaměřením. Je ale tento hlas dost slyšet ve veřejném prostoru?
Jak trefně podotkl ředitel teplického gymnázia pan Bergman, je zajímavé sledovat schizofrenii na nejvyšší úrovni, kdy vláda říká, že lidé se všeobecným vzděláním mají lepší šanci najít uplatnění, a MŠMT na druhé straně vybízí rodiče, aby své děti dávali do učení a na technické školy. Průmysl si to přeci žádá, že.

O čem mluví ředitelé?

Příspěvky samotných ředitelů měly několik jednotících prvků. Uvědomují si problémy systému, který přestává stačit dnešní době. Jeho přínos pro stabilitu společnosti je zároveň jeho prokletím v podobě obrovské setrvačnosti. Občas se sice provádí změny, jsou ale bez vize a potřebné shody. Jde spíše o prudké škubání kormidlem bez vlivu na směr plavby. Ředitelé vnímají nárůst formalismu a papírování, které nevede k žádnému cíli.
Ředitelé mohou svou situaci se stoickým klidem sledovat, případně brát doléhající útrapy s lehkým humorem (životnost ředitele je stále vyšší než životnost ministra školství), ale zároveň si uvědomují, že skvělá izolace se v poslední době trhá. Svět venku nečeká. Do systému zasahují různé skupiny s dostatečnou mocí měnit názory veřejnosti podle svých představ (nemáme učně). Někteří vzdělavatelé se proto snaží žít mimo systém (třeba ScioŠkola), případně se již teď lidé vzdělávají prostřednictvím on-line zdrojů.

Tohle všechno si gymnázia uvědomují. Jsou součástí systému a nemohou jej opustit. Několik ředitelů ve svých vystoupeních řeklo, že hlas jejich skupiny musí být slyšen silněji než dříve. Systém se hroutí a není možné se otáčet zády. A hlavně nejde čekat na změnu shora. Podle mého názoru mají právě ředitelé jedinečnou možnost vidět problémy dostatečně blízko a zároveň ve svém okolí platí za dost důležité osoby, aby se pokusili mínění společnosti ovlivňovat. Měli by mluvit o vzdělávání a o problémech, které musí řešit. A někteří se již snaží.

A co na to Jan Ámos?

Jaké vyplývá z konference poučení? Kdybych lépe nastudoval heslo o Komenském v nějaké encyklopedii, tak bych asi mohl říci jeho názor na budoucnost českého školství. Bohužel jsem nic nečetl.
Stýskání si na svou situaci bychom asi slyšeli na konferenci každý rok. Zaujalo mne však, že sami ředitelé vyzívají své kolegy, aby se víc zapojili do debaty o vzdělávání a aby byli aktivnější. To vidím jako jednoznačné pozitivní poselství. Nečekat na jednání bezejmenných úředníků kdesi v Karmelitské, ale věnovat se vlastní práci a vysvětlovat své postoje a názory široké veřejnosti. Dnes je k ničemu, pokud děláte svou práci dobře, ale nikdo o tom neví. Dřív jste mohli alespoň doufat, že se dostanete do Wikipedie a nějací lidé vás budou citovat. Dnes potřebujete být slyšet teď a tady, ne až za pár set let.

Související články

Napsat komentář

Close
Close