Ještě jednou cekneš a máš ji!

Text: Martin Drnek

Co jsme se o sobě v Česku naučili na případu jedné veřejné facky.

Dostat facku před skupinou lidí je dost ponižující. Martin H. jednu dostal, když na poradě řekl, že jeho šéf je neschopný (opravdu o tom byl přesvědčen). Martin H. šel majitele společnosti informovat o úderu, který schytal. Když už to vypadalo, že majitel šéfa odvolá pro chování neodpovídající politice firmy, vše se nějak zvrtlo. Ostatní vedoucí úseků firmy se za svého kolegu postavili, našlo se i několik kolegů, kteří poukazovali na to, že Martin H. je sice jeden z nejvýkonnějších pracovníků, ale často zpochybňuje autoritu vedení. Facka v podobné situaci je přece pochopitelná. A co vy, chtěli byste pracovat v podobné firmě?

Tento příběh je smyšlený, pokud si však do příběhu dosadíte žáka 7. třídy a ředitele školy, dostanete se do reality jedné ze základních škol na Praze 8. Ač by nikdo z nás asi nechtěl pracovat na pracovišti, kde je fackování zaměstnanců tolerováno, v okamžiku, kdy stejná situace dostane kulisy školní třídy, postoje velké části populace se podivně změní. Začnou se objevovat argumenty, že dnešní mládež se nedá zvládnout, že žáci nectí autoritu, potřebují řád (totéž psal už Aristoteles o svých studentech) a pedagog je dnes téměř bezmocný. Mnohé komentáře rodičů podepisujících petici na podporu ředitele odkazují na vlastní minulou zkušenost, kdy před 20, 30, 40 lety byla facka ve škole přeci normální a všichni takto postižení dorostli v pořádku do dospělosti.

Pedagog ve školní třídě to rozhodně nemá lehké, svým jednáním nastavuje žákům neustále společenskou normu, jak jednat v životních situacích. Ředitel fackující své žáky však dává svým studentům edukativní lekci. Učí je, že z pozice moci si může dovolit více než oni. Ukazuje jim, že se nedokáže vyrovnat s otevřenou (ač nekonkrétní) kritikou. Seznamuje je s modelem řešení situace, kde spíše než respekt k odlišnému názoru a vyzrálé velkorysosti využívá otevřené a veřejné násilí. Tímto se žáci z hodin matematiky nebo českého jazyka s pedagogem v mžiku přesouvají do hodiny aplikované občanské výchovy. Zvolená lekce a prostředky jsou však chybné a je potřeba to říci jasně a hlasitě. Je tedy dobře, že ředitel školy pod tlakem okolí rezignoval.

Pedagog ve školní třídě to nemá lehké, svým jednáním nastavuje žákům společenskou normu, jak jednat v životních situacích.

Přijali jsme jako společnost fakt, že manželky doma jejich manželé nefackují. V trestním řádu pro podobnou situaci máme institut tzv. domácího násilí a oběť zde má právo na zákonnou ochranu. Pokud jsme přijali, že na pracovišti a doma se nefackujeme, měli bychom důsledně požadovat, aby pedagogové nefackovali naše děti ve škole. O to více překvapí, když ministryně školství Valachová téma glosuje myšlenkou, že učitelé jsou přetížení a není tedy divu, že jim ujede ruka. Zauvažujme na chvíli, co se nám tím snaží paní Valachová naznačit. Bude snad od nynějška manžela v domácím násilí omlouvat opravdu těžký a nepříjemný den v práci?