Kdybychom ty internety neměli, museli bychom si je vymyslet, aneb postřehy Marťana o vzdělávání dětí

Text: Andrej Novik

Svěřím se: někdy mě v noci pronásledují hrozné sny. Utíkám před fašisty ze socialistických válečných filmů a v tom najednou zapomenu běhat. Jindy mám kafkovské vidiny, kdy jsem odsouzen pro činy, které jsem nespáchal, nejsem si jich vědom, a přesto mě podivný tribunál zbaví svobody. Onehdá jsem ve snu musel znovu skládat maturitu. Prostě hrůza. Ale o tom teď nechci povídat. 

Nejsem příznivec Ericha von Dänikena ani Ivo Aštara Bendy. Zaujala mě ale otázka mého syna, jak si myslím, že by mimozemšťani (pakliže existují) vnímali nás.

Minulou noc jsem usínal se svým osmiletým synem a povídali jsme si o mimozemských civilizacích, jestli jsou nebo nejsou. Nejsem příznivec Ericha von Dänikena ani Ivo Aštara Bendy. Zaujala mě ale otázka mého syna, jak si myslím, že by mimozemšťani (pakliže existují) vnímali nás.

A protože je mým denním chlebem vzdělávání, přemýšlel jsem, jak by Marťani vnímali vzdělávání dětí u nás. Tím u nás myslím ve velkém městě, kde je hodně škol, kroužků, aktivit a zároveň hodně subjektivně vnímaných nebezpečí. Kde neznáme své sousedy v paneláku, neznáme rodiče spolužáků svých dětí, kde pořádně ani neznáme učitele svých dětí a máme neustálý pocit, že se za každým rohem skrývá fronta dealerů drog.

A v tom se mi to propojilo: hrůzný kafkovský sen a denní řád našich dětí. Marťanova zpráva do Ústředí pro výzkum mimomarsovských civilizací by mohla vypadat třeba takto:

Ve větších městech jsou děti na planetě Zemi zbaveny veškeré svobody. Jsou udržovány v režimu tzv. scholarizace do věku min. 10–12 let. Scholarizace znamená řízený dohled nad časem tráveným mimo povinné školní vzdělávání. Cílem scholarizace je maximálně zefektivnit přípravu na budoucí životní nebezpečí a rizika cíleným angažmá dětí v přípravných kroužcích, programech a aktivitách. Pro případ nenadálého přepadení ze strany např. všudypřítomných polednic či yettiů se mnohé lidské rodiny ve městech vybavují terénními vozidly a legálně drženými zbraněmi. Pohyb dětí mimo dohled dospělých je nežádoucí, a proto trestán. Výchova dětí tak významně připomíná převýchovu trestanců…

No dobře, přeháním, zas tak hrozné to není. Vždyť pravidelně necháváme dětem volnost. Je na nich, jestli si budou hrát s legem nebo Merkurem. Ale co když si nechtějí hrát ani s jedním a chtějí být prostě samy. Bez nás. Bez našich programů, rad, doporučení. Prostě se jen tak bezcílně poflakovat se svými vrstevníky. Vyrazit do ulic a testovat svou odvahu zdánlivě nesmyslným blbnutím na hřišti či v ulicích. Prostě si chtějí jen tak hrát? Ve městě takřka nemožné…

Jak ukazují výzkumy posledních let či např. skvělý článek evolučního psychologa Petera Greye, nestrukturovaná hra je zcela zásadní pro rozvoj rozhodovacích schopností, získání sebedůvěry, komunikačních dovedností a obecně pro rozvoj mozku.

Navzdory výzkumům a přibývajícím důkazům o důležitosti volné hry ubývá čas, který na ní děti mají. Z vlastní zkušenosti tvrdím, že husákovské děti na prvním stupni mohly každý den zcela svobodně brouzdat několik hodin sídlištěm. Klausovské mohou být rády za hodinu denně pod dohledem rodičů na hřišti.

Co z toho vyplývá? Třeba to, že desetitisíce let vývoje neoblafneme. Lidský mozek potřebuje nestrukturovanou hru a interakci s vrstevníky. A i když se bojíme děti vypustit ven a nejradši bychom je měli pořád pod svou kontrolou, děti si svou cestu najdou. Stejně jako se hrabě Monte Christo dostal ze svého vězení ven, i naše děti mají své cesty.

Možná si to ani neuvědomujeme, ale třeba je zrovna hraní počítačových her, sledování youtuberů, sdílení postů na sociálních sítích tou jedinou cestou, kterou naše děti mají, jak uniknout z našeho fešáckého vězení? Vždyť kdy a kde se dnes můžou naprosto svobodně a bez dohledu rozhodovat o věcech, které je zajímají, sdružovat se s kamarády podobných zájmů, učit se komunikačním dovednostem?

Lidský mozek potřebuje nestrukturovanou hru a interakci s vrstevníky.

Ano, můžeme si stěžovat, že je to tupé, že to není opravdový život, že opravdový život je jiný, ale jak se na něj mají připravit, když je do opravdového života nikdy nepustíme?

Závěrem: nevím, jestli počítačové hry a „ty internety“ obecně jsou zcela ku prospěchu našich dětí, ale jsem si jist, že nedostatek volné hry je velmi nebezpečná epidemie s nedozírnými následky pro společnost. 

Obr.: jedno z několika tisíc prvostupňových dětí účastních se letošního Utubering festivalu v Praze při snaze navázat komunikaci a nebýt samo.