Když děti hodnotí samy sebe

Text: Martin Drnek

Zbavujeme se odpovědnosti, ponecháme-li hodnotit děti samy sebe? V žádném případě! Zavést funkční a efektivní vrstevnické hodnocení není žádná legrace. Výsledek ale může stát za to.

S vrstevnickým hodnocením je to stejné jako s jakýmkoliv jiným hodnocením. Může být uskutečněno skvěle a může také škodit. Platí pro něj téměř stejná základní pravidla jako pro hodnocení dávané dětem od dospělých. I vrstevnické hodnocení by mělo probíhat v prostředí důvěry, má mít jasně stanovená pravidla a kritéria, být konkrétní, průběžné a mělo by být srozumitelné. S těmito obtížnými požadavky se často potýkáme ve škole nebo doma při výchově dětí. Vyvstává otázka, zda tyto požadavky zvládnou naplnit samy děti. Věřte, že nás mohou překvapit!

Hodnocení je jednou z důležitých dovedností, kterou se potřebuje každý člověk naučit. S hodnocením se nesetkávají mladí lidé jen ve škole. Naopak je součástí našich životů nenápadně a neustále. Hodnotíme se vzájemně v profesním životě, v partnerském životě nebo v okamžicích, kdy zpětně reflektujeme, co jsme dělali a jak jsme se chovali. Trochu nadneseně by se dalo říci, že v životě jsme spokojení dle toho, jak dobře dokážeme naše chyby vyhodnotit a učit se z nich. Schopnost provést kvalitní hodnocení se jeví jako jedna z důležitých dovedností v našich životech a stejně jako ostatní dovednosti i tuto je potřeba trénovat. Děti se této dovednosti musí učit, a kde by mohlo být lepší místo na trénink než ve škole.

Už třeba jen proto, že děti se s hodnocením setkávají nejčastěji ve škole. Hodnocením se jim snažíme pomoci v jejich rozvoji, ukazujeme na jejich silná místa a navrhujeme, na co se zaměřit více. V tomto procesu jsou však děti pouhými příjemci. Při sledování dětské hry brzy zjistíme, že samy zcela přirozeně procesu hodnocení používají. Vzájemně se upozorňují na chyby, navrhují možný postup ke zlepšení, často odkazují na konkrétní příklady úspěšného splnění výzvy, mise, úkolu či společné akce. Pokud to děti zvládnou při hře (a nepochybujme o tom, že jejich společné hry jsou často komplexní a strukturované), proč by něco podobného nestálo za to začlenit do školní výuky. 

Jak tedy na to? Asi nejlepší je se nejdříve zhluboka nadechnout, protože teď se mnohé změní. Chceme-li, aby děti hodnocení braly vážně, musí vědět, že jejich vzájemné hodnocení berete vážně i vy. Vzájemné hodnocení by tedy mělo být důležitým aspektem celkového hodnocení žákovských výkonů ve škole a mělo by se mu přizpůsobit i to současné, vedené dospělým.

Nejjednodušší startovní metodu představuje hodnocení pomocí kritérií úspěchu. Mají-li se žáci hodnotit navzájem, je důležité jim na úvod dát jasný návod, na co se zaměřit. Jako skvělá pomůcka může posloužit příklad dobře zpracovaného výstupu (esej, experiment nebo jiný záznam či doklad výkonu) z jiné třídy či předchozích let. Ten promítneme projektorem či na interaktivní tabuli, poradíme, na co se zaměřit, a necháme žáky ve dvojících či skupinách vzájemně okomentovat své práce. Předem však upozorněte žáky, že předávání zpětné vazby spolužákovi by se mělo řídit jednoduchým pravidlem hamburgeru. Nejdříve pozitivní komentář, následuje konstruktivní kritika či podnět a zakončujeme opět pozitivním komentářem. Rolí učitele je zejména v počátcích pomáhat žákům s hamburgerovým pravidlem. Zkušenosti však napovídají, že obavy jsou zde převážně neopodstatněné. Tento model si žáci osvojují velice rychle a nemají s ním problém.

Skvěle se vrstevnické hodnocení hodí zejména do projektového vyučování. Pokud žáci pracují po nějakou dobu společně, jsou to pak přirozeně „kolegové a spolupracovníci“ ze skupiny, kteří jsou schopni předat co nejpřesnější zpětnou vazbu. Hodnocení v pracovních skupinách umožňuje individualizované hodnocení zaměřené na silné i slabé stránky, zejména je-li opět dodržováno hamburgerové pravidlo. Pokud však chcete zavést hodnocení celých skupin navzájem, zkuste zařadit tzv. rubriky hodnocení, které se často ve vrstevnickém hodnocení používají.

V rubrikách hodnocení popisujeme očekávané cíle hodiny a snažíme se vystihnout jejich co nejpřesnější projevy, abychom byli schopni posoudit, zda byl cíl naplněn, či nikoliv. Pokud tedy žáci hodnotí závěrečnou prezentaci výsledků druhé skupiny, naleznou v rubrice např. otázky, zda prezentující skupina hovoří dost nahlas, zda to, co říkají, má tzv. hlavu a patu, nebo zda naopak skáčou z jednoho tématu na druhé. Při vzájemném hodnocení skupin, může být podobná rubrika hodnocení skvělým pomocníkem a rámcem. Odkazuje skupinu, na co se má při hodnocení zaměřit a jaké projevy sledovat. Ve větší skupině se díky rubrikám děti mnohem jednodušeji dohodnou na celkovém závěru. V případě mladších žáků se doporučuje používat v rubrikách jednoduché smajlíky nebo podobné značky.

Vyšší metou v procesu vrstevnického hodnocení může být stanovování individuálních žákovských kritérií úspěchu. V takovém případě popište žákům, co je bude během hodiny čekat, jaké aktivity a úkoly budou muset splnit. Stanovte otevřené cíle, kterých byste např. v rámci projektu chtěli se třídou dosáhnout. Tyto cíle jsou však nezávazné, žáci si je mohou sami upravit, přizpůsobit nebo doplnit. Sami se k cílům ve skupině pokouší stanovit osobní kritérium úspěchu. Tento proces by měl vždy probíhat ve skupinách žáků, kteří budou spolupracovat. Jednotliví žáci ve skupině následně vědí, čeho jejich spolupracovníci chtějí dosáhnout, a mohou jim tak dát prostor i potřebnou pomoc na jejich cestě 

Vrstevnické hodnocení je skvělou pomůckou vtahující děti přímo do samotného procesu učení. Pokud se cítí zapojené do samotného procesu hodnocení, rozumí mnohem lépe jednotlivým krokům, které musí naplnit při své vlastní vzdělávací cestě. Praktikuje-li se vrstevnické hodnocení déle, žáci přestávají přijímat stanovená kritéria automaticky a začínají o nich sami přemýšlet, doplňovat je či zpochybňovat. Pokud toto nastane, pak víte, že vaši žáci již mnohem lépe rozumí cílům, které společně s nimi naplňujete. Vydávají se na cestu s vámi a občas sami navrhnou i menší odbočku.