Nastavit žákům pravidla

Text: Štěpán Pudlák

Když vcházíte do budovy Základní školy Na Zlíchově, nemáte pocit, že by byla v něčem výjimečná. Ano, někdo vám musí odemknout dveře a na chodbě o přestávce pobíhají rozjívení žáci. To ale můžete spatřit na bezpočtu základních škol. Až když vidíte, jak po zazvonění do každé třídy vchází jen několik málo žáků a následují je vždy dva učitelé, dojde vám, že je opravdu něco jinak. Takový poměr počtu učitelů na počet žáků si přeci nemohou dovolit ani na těch nejdražších soukromých školách.

Základní škola na pražském Zlíchově je zaměřena na vzdělávání žáků se specifickými poruchami chování. Není to totéž, co speciální školy nebo školy pro žáky s poruchami učení. Do zlíchovské školy chodí především děti s ADHD neboli poruchou pozornosti a hyperaktivitou, ovšem také například děti s autistickými rysy. Nejde tedy o žáky, kteří by základní školu nezvládali kvůli sníženému intelektu nebo například kvůli fyzickému hendikepu. Naopak, často jde o velmi inteligentní děti, jejichž chování ovšem není zvladatelné v rámci třídního kolektivu a vyučování na běžné základní škole. „Byla zde rozvinutá síť speciálního školství, mimochodem jedna z nejlepších v Evropě i mimo Evropu, která se nám začíná vytrácet, protože máme pocit, že ji nepotřebujeme,“ říká ředitelka školy Helena Hainová. „My ji ovšem za dvacet let budeme budovat znovu, úplně od začátku.“

Trápí nás hlavně administrativa

Škola na Zlíchově má okolo 160 žáků a 20 tříd, její součástí je i Speciálně pedagogické centrum. To znamená, že v jedné třídě je průměrně asi 8 žáků, které vyučují dva učitelé, případně jeden učitel a jeden asistent. Udržet totiž soustředění a kázeň v kolektivu dětí, které mají společné právě poruchy soustředění a kázně, je nesmírně těžké. Ovšem podle paní ředitelky je nastavení jasných pravidel a řádu nejen nutné pro udržení chodu školy, ale ve výsledku to oceňují i samotní žáci. „Dítě, které má v životě jakýkoli problém, ať už je to určitý druh postižení, těžký životní osud nebo cokoli, co lehce vybočuje z normy, si s takovouto situací naprosto nedokáže poradit. A pak potřebuje pravidla, mantinely a řád, protože to ho činí bezpečným a protože ví, kde má hranice,“ říká. V kolektivu běžné základní školy se takový žák často trápí, i když se to projevuje jako „zlobení“ a „vyrušování“.

Pro samotné vedení a učitelský sbor zlíchovské základní školy nepředstavuje hlavní problém to, jak vyjít s žáky. Nejvíc trápení mají spíše s administrativou, která narůstá i na běžných základních školách. Ovšem v případě školy, která mnohem úžeji spolupracuje s rodiči, ale i s dalšími institucemi od psychologicky po sociálně zaměřené, zabírá vykazování a administrativa velké množství času. „Administrativa neskutečným způsobem narůstá. Už se pomalu začíná vytrácet práce s dětmi, protože já než s dítětem vůbec můžu začít pracovat, tak musím vytvořit ‚x‘ elaborátů, které si musím nechat ‚xkrát‘ podepsat od rodičů. A rodiče už se na nás kolikrát koukají, jestli jsme se náhodou všichni nezbláznili,“ podotýká Hainová.

Problematické jsou podle ředitelky Hainové i překotné změny ve směřování školství. Mnoho změn se děje bez rozmyslu a především bez předchozích zkušeností. Hainová by uvítala, kdyby se před zavedením plošných opatření nejprve projekty zkoušely na vzorcích, které by se postupně rozšiřovaly, než aby byla opatření rovnou zaváděna plošně.

Bezhlavá inkluze vede jen k problémům

Především vůči inkluzi, tedy tlaku na začleňování žáků s poruchami chování nebo jinými problémy do třídních kolektivů běžných základních škol, má Helena Hainová vážné výhrady. Hlavně vůči tomu, že je inkluze v poslední době praktikována plošně a necitlivě. Jedním z důvodů je nepřipravenost učitelů základních škol na práci s takto znevýhodněnými dětmi. Ovšem i kdyby všichni učitelé měli speciálně-pedagogickou průpravu, takto složený školní kolektiv bude mít vždy tendenci vytvářet napětí.

„Co má učitel dělat ve třídě, kde má tři děti ADHD, čtyři děti na mentální hranici rozumových schopností žáka základní školy, dejme tomu dvě děti se smyslovým postižením, tři děti nadané a patnáct dětí takzvaně normálních? A teď mi řekněte, komu to co přinese. Učitelce, která buďto to bude chtít dělat maximálně poctivě a za dva měsíce se zhroutí, nebo to úplně vzdá a bude tam jako nástroj na korekci chování dětí, aby ty hodiny vůbec přežily? Co to přinese dětem s hendikepem, které, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, budou stále outsidery ve třídě? Co to přinese těm takzvaně normálním, kteří ale přece jen občas potřebují podporu? A co to přinese těm nadaným?“ ptá se Hainová.

Přechod do školy, jako je ta na Zlíchově, v mnohém dětem s poruchami chování ulehčí. „Mnohdy se sem dostávají děti, které jsou trojkaři, čtyřkaři,“ pokračuje paní ředitelka. „Poté, co k nám nastoupí, dostanou se do úplně jiného prostředí, kde jsou malé skupiny ve třídách, je tam učitel a pedagogický asistent nebo dva učitelé, jsou volené vhodné metody a formy práce vzhledem k potřebám dětí, díky kterým dítě začne lépe prospívat a jeho chování se začne měnit k lepšímu.  Učitel, protože je odborník v dané problematice, ví, jak na to.“

Důležitá je ale i další podpora žáka. Podle ředitelky Hainové by neměla končit podpora ukončením základní školy, ale měla by i nadále pokračovat na střední škole a dále v životě. Tam se totiž mohou opakovat problémy, kvůli kterým dítě nezvládalo běžnou základní školu, ovšem střední škola se již bere jako výběrová a student s problémy ji prostě musí opustit. Klíčovým faktorem je podpora ze strany rodiny a okolí. Pokud má dítě dobré zázemí, má velkou šanci prosadit se i navzdory svému hendikepu.