Potěmkinovy vesnice ve školství

Příběh o knížeti Potěmkinovi a jeho ukázkových vesnicích, které tak ohromily carevnu Kateřinu Velikou, přestože to byly ve skutečnosti pouze malované kulisy, za nimiž se skrývali chudí vesničané, může sloužit jako vhodná paralela k současnému stavu českého školství. I když naše spokojenost s českým školstvím není asi taková jako Kateřiny Veliké s prací knížete Potěmkina, přece jen je tu ale pořád dost věcí, kterým věříme tak jako Kateřina kulisám vesnic. Věříme jim ze setrvačnosti, z pohodlnosti, z nedostaku informací, často proto, že jsme od skutečnosti příliš daleko (třeba mnozí rodiče), a nebo naopak, že jsme v ní úplně ponořeni a chybí nám odstup (třeba někteří učitelé nebo žáci).

Budu se věnovat třem takovým Potěmkinovým vesnicím ve školství. Třem našim přesvědčením, že něco je ve školství v pořádku, ale ve skutečnosti není. I. Víme, co učit a proč, II. Víme, jak učit, III. Děti se ve školách naučí to, co mají. Pravda není ani jedno.

Důležité poznámky

Než to všechno vyložím, musím učinit tři důležité poznámky.

Především, mluvím o základním vzdělávání. A i když v dalším budu čerpat příklady zejména z českého prostředí, situace v jiných rozvinutých zemích není v některých ohledech příliš odlišná.

Druhá poznámka. Nehledám vinu u učitelů, ti za tyhle Potěmkinovy vesnice nemohou. Oni učí, musí učit, to, co jim předepisují osnovy, resp. dnes Rámcové vzdělávací programy, ale ty oni nenapsali. Učí, musí učit, ve školách podle platných předpisů, ale předpisy ani celkovou organizaci školy oni neurčují. Výsledky žáků hodnotí, a musí hodnotit, podle kritérií, pravidel a vzhledem ke zvyklostem, které sami nezavedli.

Učitelé jsou tak mnohem spíše jednou z obětí celého systému, oni ty Potěmkinovy vesnice nenamalovali, jen v nich musí žít.

A za třetí, mluvím o školství jako celku, o průměru, o většinové běžné škole. A jako všude jsou i zde výjimky, jsou místa, školy, učitelé, rodiče, kteří mají jasno v tom, co a proč se děti učí, jak a proč to dělají, i v tom, co děti nakonec umí. Jedním pěkným takovým příkladem, i když mimo školství, je Skaut.

Potěmkinova vesnice I: Víme, co učit a proč

(V tomto čísle Perpetua se věnujeme první Potěmkinově vesnici, další budou následovat v dalších číslech.)

Mnoho lidí, zejména rodičů, je přesvědčeno, že to, co se děti učí ve škole, je přesně to, co se děti naučit mají. Že je kdesi kdosi moudrý, kdo o tom na základě rozsáhlých rozborů, hlubokých úvah a dobře promyšlených cílů vzdělávání rozhodl. Že je někdo, kdo ví, proč se učí zrovna tohle a ne něco jiného. Mnoho lidí věří, že takto moudře a promyšleně vznikly i Rámcové vzdělávací programy (dále jen RVP), které určují, co se na školách musí učit. To je ale po všech stránkách omyl.

Od roku 1849 pořád stejně

Základní skladba předmětů, jak je známe ze základní školy či gymnázia: Čeština, Matematika, Dějepis, Zeměpis, Přírodopis (Biologie), Fyzika, Chemie, Cizí jazyky a Tělocvik, Zpěv a Výtvarka. Existují od roku 1849, od tzv. Exner–Bonitzovy reformy. Jen místo chemie jsme tehdy měli lučbu a místo fyziky silozpyt. Už to samo o sobě je podivné. Předměty, které měly děti připravovat do života na počátku průmyslové revoluce, kdy se svítilo svíčkou, v době páry, v habsburské monarchii, jsou dodnes stejné, přestože nyní žijeme v době sociálních sítí, nanotechnologií, robotů, úprav genetického kódu a v demokratickém státě. Navíc pojetí obsahu všech předmětů je prakticky stejné. Tu a tam nějaký učitel zajásá, když se podívá do sto let staré učebnice. A u většiny předmětů se ani obsah mnoho nezměnil, kromě toho, že samozřejmě v přírodních vědách přibyly některé nové objevy a dějepis už zahrnuje světové války. Víte třeba, proč u nás máme o dost víc výuky fyziky než ve většině jiných zemí? No protože „… žádná věda na zničení tmavých pověr s hroznau jejich družinau při čarodéjnických duchů zaklínačů, pokladů hledačů atd. více a dobročinněji neaučinkovala, nežli právě silozpyt“. A máme to tak dodnes. (Viz též http://dml.cz/bitstream/handle/10338.dmlcz/119979/ActaOlom_12-1972-1_19.pdf.)

Boj o hodiny

Od roku 1849, už více než 160 let, jen oprašujeme starý systém. O skladbě předmětů, o celkové koncepci, o obecných cílech vzdělávání ani o tom, jak bude vypadat svět, do nějž děti vyrostou, a jak je na něj připravit, se široká odborná debata nevede. Zato za kulisami probíhá živá diskuse, resp. někdy i ostrý souboj o počet hodin, které každý předmět dostane. Za těch 160 let totiž vznikly velké skupiny učitelů jednotlivých předmětů, češtináři, fyzikáři, matikáři, tělocvikáři atd. Třeba dějepisářů jsou tisíce, matikářů a češtinářů dokonce desetitisíce. A některé skupiny učitelů mají i docela dobře organizovaná a silná zájmová sdružení.

A ta pak vedou boj o hodiny. Kdyby třeba totiž někdo přišel s tím, že zrušíme chemii, co by chemikáři dělali, že? Nebo že i jen snížíme počet hodin dějepisu, stovky, možná tisíce dějepisářů by ztratilo práci. A stejné to bylo i při přípravě platných Rámcových vzdělávacích programů. Nikoliv úvahy o tom, jak děti co nejlépe připravit na jejich budoucí život, ale především zachování stavu a péče o zájmy učitelů jednotlivých předmětů rozhodují o tom, co školám předpíšeme, že mají učit.

Rodiče chtějí to, co bývalo

Změna tradičního zaběhnutého systému je ovšem obtížná i z řady dalších důvodů. Jsou tu rodiče, kteří se sami učili co? No právě tohle! A rodiče rodičů? Totéž. A tak každý předpokládá, že když se to učili moji rodiče, budou se to učit i moje děti.

Změně brání i další věci. Chemii na gymnáziu nemůžeme zrušit, protože se z ní přece dělají přijímací zkoušky na medicínu, že? Ale třeba z práva ani z ekonomie se na právnické ani ekonomické fakulty přijímačky nedělají. A to prostě proto, že tyhle předměty se na základních školách a gymnáziích učí tak málo, že by nebylo co zkoušet. Kdyby se ale chemie neučila, nikoho na medicíně by nenapadlo z ní dělat přijímací zkoušky. Je omyl se domnívat, že by se stalo něco vážného. Prostě by se s potřebnou chemií začalo od začátku, stejně tak jako se na medicíně začíná od začátku s histologií, na ekonomice s ekonomií a na právech s právem.

Znalosti z ekonomie nebo práva využije ovšem dnes v životě prakticky každý, středoškolskou chemii jen málokdo. Jenže to v roce 1849 nikdo nevěděl, a tak ve škole z tradice a setrvačnosti učíme chemii. A deficit školy v ekonomii či právu suplují média či banky (např. v Lidových novinách zrovna vychází právní rádce). A jsme zase u rodičů, ano, rodiče chápou, že pro život většini dětí by ekonomie či právo byly užitečnější. Ale z chemie se přece dělají ty přijímací zkoušky.

Co je vlastně úkolem školy?

Ekonomii a právo jsem si vybral jen jako přehledný příklad, toho, co by člověk v dnešním a hlavně budoucím světě potřeboval, a škola mu to nedává. Takových věcí, v kterých často pociťujeme v životě deficit, je mnohem víc. Lepší znalosti a dovednosti v mezilidských vztazích, jak si vybrat partnera, jak vychovávat děti, jak si vybrat práci, jak si hledat práci. V takových věcech hledáme radu a pomoc, až když vzniknou problémy, rozvádíme se, děti se chovají jinak, než bychom si přáli, přestane nás bavit práce, přijdeme o ni. A jen málokdo si v té chvíli uvědomí, že tomuhle se třeba dalo předejít, kdybych o tom ze školy něco věděl.

Mnohý ovšem namítne, že tohle není úkol školy. A v tom je právě hlavní problém. Je, nebo není? Máme tohle a podobné věci ve školách učit, nebo ne? Nevíme, ani si tu otázku neklademe. Co je vlastně smyslem a cílem školy? Připravit děti na přijímací zkoušky a na další studium? Připravit je na budoucí zaměstnání? Připravit je na partnerský a rodinný život? Připravit je na občanský život? Rozvíjet jejich osobnost? Vychovat z nich demokraty?

Školský zákon z roku 2004 počítá s tím, že nejdříve bude Národní program vzdělávání. Teprve od něj se měly odvíjet jednotlivé RVP, pro základní vzdělávání, pro gymnázia, pro jednotlivé střední odborné školy, ba i pro školy mateřské. My ho ovšem ani po 12 letech nemáme, a RVP vznikaly a vyvíjí se, jak posáno výše. My vlastně nevíme, co v nich má být, nemáme žádnou hierarchii cílů. Nevíme, zda je důležitější žáky základní školy připravovat „na výkon povolání“ nebo třeba „na pochopení a uplatňování zásad demokracie“ (§2 Školského zákona). A tak ve výsledku v RVP pro základní školy máme takové perly, že na konci základní školy žák umí:

• objasnit funkci dvou organismů ve stélce lišejníků;
• zapojit správně polovodičovou diodu;
• využívat Ohmův zákon při řešení praktických problémů;
• orientovat se na stupnici pH a změřit reakci roztoku;
• formulovat a řešit reálnou situaci pomocí rovnic a jejich soustav;
• využívat při tvořivých činnostech prvky lidových tradic.

Je třeba připomenout, že tohle by podle RVP měl umět každý, kdo prošel základní školou, tedy vlastně úplně každý (až na patologické výjimky). Projdeme-li si pak RVP podrobněji, vypadá to, že ze všech žáků chceme vychovat malé vědce. Akademičnost a abstraktnost konkrétních výstupu je veliká, zato praktická použitelnost malá. Jeden příklad, který všichni známe, za všechny: slovní a větný rozbor. Je to opravdu tak užitečné, aby tím děti trávily desítky či možná stovky hodin? V zahraničí nic takového většinou nemají. Nebylo by lepší, kdy se učily třeba srozumitelně vyjadřovat?

Co chce stát a co chtějí rodiče?

Právo rozhodovat o výchově a vzdělání dětí samozřejmě patří především rodičům. To jim zaručuje Ústava i Občanský zákon. Na druhé straně je zde zcela přirozené právo státu v nějaké míře formovat, ba indoktrinovat své budoucí občany. Proto mají skoro všude na světě nějakou formu povinné školní docházky. Žádná země přece nechce vychovávat gaunery nebo hlupáky.

Ale dva organismy ve stélce lišejníku? A změřit pH reakci roztoku? Proč stát nutí mé a vaše děti, aby tohle uměly? Více bych rozuměl tomu, kdyby stát chtěl občany vzdělané v ekonomice a právu než v chemii. Sám pro sebe si vždy představuji, že povinné vzdělávání pro všechny děti by mělo obsahovat to, co bych si přál, aby uměli budoucí spoluobčané mých dětí. Ne tedy moje děti, u nich si přeji mnohem mnohem víc, ale všichni ti, se kterými ony budou žít.

A co si přejí rodiče – jaké by měly být jejich děti a co by měly umět (v pořadí podle ankety Scio):

• umí se radovat ze života
• umí a chce se stále učit
• je sebevědomé, věří si
• je své a jedinečné
• rozumí samo sobě
• je odvážné, nebojí se chybovat
• umí překonávat překážky, je vytrvalé
• umí anglicky
• umí vidět věci v souvislostech

Většina rodičů ovšem příliš neočekává, že se tohle děti naučí ve škole, rozhodně ne v té běžné většinové. A pokud ve škole, tak nejspíš v nějaké alternativní; ty si často kladou podobné cíle.

Příprava na budoucí život

Ve velmi obecné rovině se ale nakonec shodneme. Úkolem školy je připravovat děti na jejich budoucí život. Naše představy o tom, jak by na něj měly být připraveny, se ale liší, jsou vágní a nepromyšlené.

S budoucím životem našich dětí je ovšem ještě jedne problém. Ony budou dospělé v letech 2030 až 2080. A svět kolem nás se rychle mění, dokonce se mění stále rychleji. Stále častěji se objevují nečekané a nepřídvídatelné změny, „černé labutě“, krize. I rozvoj techologií je stále rychlejší a do našich životů zasahuje nevídanou měrou.

O podobě budoucího světa nevíme nic jistě ani v horiznotu pěti, natož patnácti či padesáti let dopředu. Jak tedy můžeme vědět, co děti učit, když nevíme, jaký svět je čeká. Snad jedinou jistotou je, že svět, který je čeká, bude plný změn. A tak to hlavní, co bychom je měli naučit, je flexibilita, schopnost zvládat změnu, žít se změnou, umět se s ní vyrovnat a brát ji jako výzvu. Jinými slovy mít sebedůvěru. A změna vždycky znamená něco nového se naučit, proto umět a chtít se stále učit patří k nepominutelným požadavkům.

Závěr

Když posíláme dítě do školy, nějak automaticky předpokládáme, že se tam bude učit užitečné věci. To, co se ale děti ve školách učí podle Rámcových vzdělávacích programů, nemá mnoho společného s tím, co by se děti měly naučit, aby byly dobře připrveny na svůj budoucí život. Ať už se na to díváme z hlediska státu, nebo z hlediska rodičů. Často se ve školách děti učí věci, o nichž už dávno nikdo neví, proč by se je měly učit. Mnoho věcí se učí jen proto, že jsou pak zapotřebí u zkoušek na další školy nebo v dalším studiu. Pro reálný život většiny dětí pak už žádný význam nemají.

Další díl: Potěmkinova vesnice II