Řád můžeme zničit, je třeba ho ale napřed vybudovat

Text: Bohumil Kartous

O vietnamských dětech v českých školách se vykládají úplné legendy. Jsou hodné, nezlobí, jsou nadprůměrné v matematice a – světe div se – i v českém jazyce. Z hlediska samotné školy děti z vietnamských rodin představují úplný ideál. Proč? Otázka pro Eduart…

Silná vietnamská menšina v ČR je takovou roztomilou hříčkou historie. Desítky let dlouhé „přátelství“ se Sovětským svazem spojilo dohromady národnosti, které by za normálních okolností jen sporadicky věděly něco o existenci toho druhého. Nicméně historie utkala cestu přes půl zeměkoule, po níž do současné ČR přišly a stále přicházejí lidé z jihovýchodní Asie a vytvářejí zde překvapivě početnou komunitu. A aby toho nebylo málo, zdá se, že „ o parník“ nejvzdálenější etnikum je homogenní a vcelku uzavřenou českou společností přijímáno pozitivněji než mnohá jiná, kulturně i geograficky blízká. Možná, že právě úspěch vietnamských dětí v české škole ukazuje na jisté blízké rysy: jistá míra poddanosti tomu, co systém žádá a ochota podrobovat se drilu. Českým školám vietnamské děti často vyhovují, protože jsou zvyklé akceptovat tento režim. Ostatně, disciplinovaností asijských žáků se v současnosti inspiruje řada evropských politických lídrů vzdělávací politiky.

Elegantní střet vzdělávacích kultur ve vietnamském bistru

Adaptace vietnamských dětí ve školním prostředí je klíčem úspěchu. Kulturní kód jim to velí. Jejich rodiče totiž většinou prošli částečným nebo úplným vzděláním ve Vietnamu a ten se z hlediska přístupu ke vzdělávání v mnohém podobá jiným asijským zemím, jako je Čína, Korea nebo Japonsko. Ne snad vybaveností škol a platy učitelů, ale důrazem na disciplínu a dril, od nějž jsme my, obyvatelé severoatlantického prostoru, upustili. „Ve Vietnamu mají vzdělávání plně v rukou školy a tedy stát. Rodiče kladou na vzdělání velký důraz a zároveň plně respektují požadavky systému. Z toho vyplývá, že rodiče – i děti – v honbě za vzděláním plně respektují, co po nich vzdělávací systém chce,“ říká Naty Šnicerová, provozovatelka v okolí vyhlášeného karlínského bistra Red Hot Chilli. Sama strávila prvních sedm let školní docházky v rodném Vietnamu a teprve na konci základní školy se přestěhovala za sourozenci do České republiky. Sama se dnes považuje za Češku, byť při příchodu neuměla vůbec česky. Český vzdělávací systém ji „hodil do vody“: zařadil ji do běžné třídy, ve které se po určité době chtě nechtě musela naučit proplouvat. Po dobu, kdy nerozuměla, si jí učitelé příliš nevšímali, což byla možná paradoxně důležitá výzva k tomu adaptovat se co nejrychleji vlastním přičiněním.

„Sem tam si hosté v restauraci na něco stěžují a mají tendenci se hned druhou větou omlouvat. Říkám jim, že jsem ráda, že se z chyb snažíme poučit a příště je nedělat. Jak bychom se to jinak dozvěděli?“ ptá se a poukazuje na podobnost s tím, jak fungují školy a jak by bylo možné jejich práci zlepšit.

Podařilo se to dobře, na střední škole už patřila k těm, kterými se její vzdělávací ústav s radostí chlubil. Dnes má sama dceru, která chodí od první třídy do české školy. A právě tady se očividně střetává zažitý, kulturně vštípený disciplinovaný přístup ke vzdělávání s tím, co pro své děti chtějí všichni ostatní středoevropští rodiče. „Škola je základ, chci, aby dcera ve škole prospívala. Matematiku, přírodní vědy, jazyky, to všechno považuju za důležité oblasti, v nichž by se člověk, který získá vzdělání, měl orientovat. Škola je důležitá. Je potřeba nejdřív vytvořit nějaký systém. Ten pak sice můžeme zničit, ale je dobrého ho nejprve mít.“

Škola potřebuje aktivní rodiče

Zároveň ale přiznává, že vzdělání, které školy poskytují, není bezproblémové. Rozhodně nemíní nechat školu, aby svévolně rozhodovala o tom, jak bude její dítě vzdělávat a vychovávat. „Řešili jsme problém s paní vychovatelkou. Dost často na děti křičela a eskalovalo to v okamžiku, kdy dceru potrestala tím, že ji zatahala za vlasy. Od ostatních rodičů jsem se dozvěděla, že se to děje i u jiných dětí, takže jsem zašla za panem ředitelem a požádala ho, aby zasáhl.“ Sama přitom vzpomíná, že tělesné tresty jsou ve Vietnamu součástí školní výchovy a že by rodiče nenapadlo si na tuto praxi stěžovat.  Vlastní aktivitu směrem ke škole  považuje za přirozenou a užitečnou.  „Sem tam si hosté v restauraci na něco stěžují a mají tendenci se hned druhou větou omlouvat. Říkám jim, že jsem ráda, že se z chyb snažíme poučit a příště je nedělat. Jak bychom se to jinak dozvěděli?“, ptá se a poukazuje na podobnost s tím, jak fungují školy a jak by bylo možné jejich práci zlepšit. Sama ale přiznává, že ve třídě její dcery není aktivních rodičů mnoho a že to, co je často svazuje, je obava z reakce učitele nebo školy vůči jejich dítěti.

Ať dělá cokoliv chce, ale pořádně…

Byť pan ředitel zasáhl a paní vychovatelka upustila od tělesných trestů, v současnosti pro svoji dceru hledá paní Šnicerová jinou školu. „Osobnost učitele je nejdůležitější,“ myslí si při posuzování priorit. Pověstné nároky, které jsou podle legendy vietnamské děti schopné splňovat, má na svou dceru i ona. Vidí, že škola zdaleka nestačí naplnit vše, co od vzdělávání očekává, takže na angličtinu k nim odpoledne chodí soukromý učitel a nedostatek pohybu kompenzuje atletika. Na druhou stranu, budoucnost a směr, jakým se vydat, chce ponechat na dceři a jejím svobodném rozhodnutí. „Pokud bude chtít malovat, bude malovat, pokud bude chtít pěstovat kaktusy, proč ne. Chci jen, aby to, co dělá, dělala pořádně a aby ji to, co dělá, bavilo,“ říká někdejší vizážistka, která se v určitém okamžiku rozhodla začít dělat něco úplně jiného a která sama přiznává, že se většinu toho, co umí, musela naučit mimo školu. I přesto vidí ve vzdělání své dcery záruku, že se v budoucnu bud rozhodovat dobře.