Šanci vytvořit síť inovativních škol jsme již jednou promarnili

Text: Lukáš Šlehofer

„Fungování školy neodpovídá požadavkům doby. Zaostáváme za celou řadou zemí a doplatíme na to. Metody používané v rámci vzdělávání jsou již překonané.“ 

Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto výroky pocházejí z nějakého současného média, které referuje o aktuálních problémech školy. Možná to leckoho překvapí, jsou to parafráze výroků z konce 20. let 20. století. V dnešní době, kdy se tolik mluví o potřebě změny fungování školy či o potřebě nového promýšlení toho, co je to vlastně vzdělání, se objevuje celá řada lidí, kteří poukazují na to, že bychom si měli vzít příklad z první republiky. Tehdy se podle nich všichni pilně učili, ve školách panovala kázeň spojená s vysokými nároky na studenta a školy produkovaly skutečné vzdělance.

Celý tento obraz je pravdivý jen z části. Československé prvorepublikové školství mělo celou řadu předností, ale trpělo také celou škálou problémů. Po celou dobu její existence se tak objevovaly návrhy na jeho reformu. Ať už se jednalo o různé individuální počiny, jakými byly třeba pozoruhodné pokusy známého spisovatele a též nadšeného učitele Eduarda Štorcha, nebo o systematicky propracované koncepce, na jejichž ověřování se podílely řady učitelů.

Americká inspirace

Asi nejvýznamnější z těchto reforem byla, dnes již fakticky zapomenutá, tzv. příhodovská forma. Jejím autorem a inspirátorem byl mladý docent Karlovy univerzity Václav Příhoda. Tomuto pozoruhodnému muži se podařilo odjet na dva několikaleté studijní pobyty do Ameriky, kde měl možnost studovat u předních pedagogů a psychologů té doby (mj. např. u Johna Deweye a Edwarda Thorndika). Z Ameriky si přivezl kromě poznatků též přesvědčení, že při teoretické práci univerzitního docenta je nutné mít stále na mysli každodenní školskou praxi. Po svém návratu se tedy pustil do přípravy školské reformy, která by do té doby pouze teoretické myšlenky uvedla do reálného života.

Jednotná škola nikoli jednotné učivo

Základním pilířem Příhodových myšlenek byla vize jednotné vnitřně diferenciované školy. Příhoda usiloval o to, aby každé dítě mělo rovné právo na vzdělání bez ohledu na sociální rozdíly. Tento požadavek se ostatně zdá aktuální dodnes. Současnému českému školství je z mnoha stran vytýkána jeho velká selektivita, kdy už v páté třídě základní školy vydělujeme část žáků do jiného typu školy.

Jednotná škola však v Příhodově případě neznamenala jednotný obsah učiva, který by byl pro všechny stejný. V rámci reformy bylo usilováno o to, aby byla respektována úroveň a druh nadání žáků. Žáci měli mít např. možnost postupovat podle předmětů a nikoliv podle ročníků. Tzn., že pokud by někdo uměl nějaký předmět v předstihu před svými vrstevníky, měl mít možnost učit se tak, aby pro něj učivo bylo výzvou na vyšší úrovni.

Učební bloky, samostudium a projektová výuka

Navrženo bylo též rozvržení učiva do kratších časových úseků, než byl školní rok. Příhoda navrhoval, aby se učilo v půlročních intervalech – semestrech. V rámci semestrů se měl zmenšit počet probíraných předmětů tak, aby se ve zbývajících předmětech mohlo učivo probírat ve větších dávkách. Jinými slovy, než probírat dějepis 1 – 2 hodiny za týden, by podle něj bylo lepší se jím intenzivně a ve větší míře zabývat po určitý čas a pak měla být věnována pozornost zase jiným oborům. Od toho si sliboval, že žáci lépe pochopí logické vazby v rámci předmětu a učení nebude tak roztříštěné a neefektivní.

Důležitá byla též jeho snaha o změnu způsobu výuky, kdy hromadné vyučování mělo být více nahrazováno samostudiem. Pro dnešní dobu je pozoruhodné, že Příhoda byl zastáncem velkého počtu tříd ve škole s menším počtem žáků, což mělo umožnit jejich lepší práci. Kromě samostudia měla do škol proniknout též, dnes snad již dobře známá, ale možná stále ještě mnohými nedoceněná, projektová výuka. Důraz měl být kladen též na problémové učení, kdy žák jen nememoruje poznatky, ale přemýšlí o učivu jako o problémech, které se má naučit řešit.

Ověřeno a zamítnuto

Příhoda získal pro své představy celou řadu nadšených učitelů. Na přelomu 20. a 30. let se podařilo dosáhnout povolení pro zřizování pokusných škol, kde byly myšlenky reformy ověřovány v praxi. Přes celou řadu problémů byla jako celek reforma hodnocena učiteli, kteří se jí účastnili, kladně. Bohužel dobré výsledky nevedly k tomu, že by se prosadila jako hlavní linie, podle níž se bude budovat československé školství. Na odpor se postavili profesoři víceletých gymnázií, která by byla v případě prosazení reformy zrušena, a též učitelé měšťanských škol, protože i jich by se toto opatření také dotklo. Odpor byl podporován i některými pedagogickými odborníky, kteří poukazovali především na to, že se jedná o import amerických myšlenek do českého prostředí, a proto je nutné je jako nepůvodní zavrhnout.

Pokud by někdo uměl nějaký předmět v předstihu před svými vrstevníky, měl mít možnost učit se tak, aby pro něj učivo bylo výzvou na vyšší úrovni.

Příliš mnoho vzdělaných lidí

Důležitým politickým argumentem též bylo, že jednotná škola, sdružující obecnou, měšťanskou a střední školu do jedné instituce, by vedla k neúměrnému nárůstu vzdělaných lidí, dobově řečeno „studujícímu proletariátu“. Je jasné, že se často jednalo o pseudoargumenty, ale i ty mají v debatách svou váhu, ostatně stejně jako dnes. Stačí si poslechnout argumenty Hospodářské komory či Svazu průmyslu volající po větším množství učňů, přestože všechny statistiky dokazují, stejně jako dříve, že vzdělaný člověk je v životě úspěšnější než ten méně vzdělaný.

Na základě poznání o tom, jak fungovaly pokusné školy, nelze než litovat, že se myšlenky reformy neprosadily. Doufejme, že my v současné době neděláme stejnou chybu a že historici za několik desetiletí nebudou psát o dnešní době jako promarněné šanci.

Anketa: Co by nemělo chybět v dobré škole?

Partnerem ScioŠkoly je Rada moudrých, která se pravidelně schází a pomáhá nám s koncepcí ScioŠkoly i v praktických záležitostech. Jsme velmi vděční, že tito lidé s námi sdílejí své zkušenosti a věnují nám svůj čas. Několik z nich jsme požádali o odpověď na otázku: Co by nemělo chybět v dobré škole?

Tania le Moigne – ředitelka české pobočky Google, autorka několika vzdělávacích deskových her. Matka syna.

Učitelé, kteří milují děti, milují učení a vědí, že jediná cesta, jak být a zůstat dobrým učitelem je se neustále vzdělávat, mít otevřenou mysl, být komfortní se změnami kolem nás a pracovat na sobě. Vzdělávání, které obsahuje nauku o hodnotách, o sobě a o světě. Prostředí, kde se děti učí přemýšlet, řešit reálné problémy, diskutovat, argumentovat, tvořit, vést i pracovat v týmu, respektovat druhé, soucítit, pomáhat a vnímat zodpovědnost za sebe sama i svět kolem nás.

Tomáš Zahradník – zakladatel portálu ProStředoškoláky.cz, průkopník individuálních studijních plánů pro středoškoláky.

Odvaha bořit mýty o vzdělávání.

Roman Král – ředitel základní školy v Mladé Boleslavi. Otec čtyř dětí.

Dobrá škola je pro mne především škola bezpečná, tedy škola, kde může svobodně zaznívat různost názorů, pohledů, postojů i cest a nikoho to neohrožuje. Ani v učitelském sboru, ani ve třídách. Kde rozmanitost cest znamená opak současné unifikace. Je to škola, která je zvenčí dobře čitelná, každý ví, co se v ní děje, o co jí jde, jak to tam funguje a kam kráčí.
Která tedy má jasný rámec, jasné hrací pole, jasné principy a toto je obecně sdílené a respektované. Ale těch principů a pravidel je jen pár. Dál, uvnitř už je "jen" ona tvůrčí svoboda, ona rozmanitost cest vedoucích k poznání.
Tahle škola tedy respektuje jedince a umožňuje různé tempo, různé učební styly, různou organizaci výuky, rozmanité zdroje… V této škole objevuje žák, učitel nedělá víc, než musí, téma spíše připravuje, otevírá, nabízí kontext a oporu, dál už je to na žákovi. Takováto škola je přirozeně inkluzivní.

Pavel Kavánek – po 21 letech v pozici generálního ředitele ČSOB je nyní předsedou dozorčí rady stejné společnosti a rovněž prezidentem České bankovní asociace. Dědeček jednoho vnuka.

Všem nám dá mnoho radosti ze života, když se naučíme a budeme soustavně trénovat umění sebepoznávání, sebemotivace, vcítění se do emocí druhých a umění budování vztahů.  Dětem, které ještě nepodlehly soutěži v chytrosti či absolutismu IQ přinese "nový normál" dvojnásobný užitek a radost.