Storyline: vtáhněte děti do děje světa okolo

Text: Bohumil Kartous

Musí být děti ve třídě dětmi ve třídě, aby se něco naučily? Právě naopak …

Představte si, že žijete v horské vesnici, kterou permanentně ohrožuje obr a škodí jí. Jste dítě ve třetí třídě na základní škole a obr stojí ve třídě v podobě velké figuríny, mluvící hlasem učitele. Společně s ostatními dětmi tvoříte společenství čelící zevní hrozbě, jejíž odvrácení vyžaduje vaše společné síly a dovednosti. Musíte podstoupit dohadování, vyjednávání, hledání řešení nesnadného problému, což jsou všechno kriticky důležité kompetence, skills, říkejte tomu jakkoliv, potřebné v běžném životě každý den. Na pozadí příběhu, jehož děj samy určují, se děti učí, co to je společnost a jak funguje, jaké role v ní zastává jednotlivec. Učitel neřídí, nestanovuje pravidla, nenapomíná. Učitel je „problem maker“, ten, kdo do příběhu vkládá reálné problémy. Nebezpečí, které obr představuje, tak může nabývat podoby ohrožení životního prostředí, vlastnictví, bezpečí, čehokoliv dalšího, co je běžnou součástí reálného života. Podstatné a převratné je, že děti se o tom neučí, děti se do své role musejí ponořit. Čeká je spousta společného rozhodování o věcech, o nichž se budou později – jako dospělí občané – muset rozhodovat. Učí se rozhodovat.

Příběh a prožitek jsou nám vlastní

Storyline není nic převratného. Psychologové i učitelé přece dávno vědí, že to, co se chceme dobře naučit, musíme nejlépe prožít. V běžné škole to tak ale nefunguje. Role dětí jsou ve třídě vesměs dané, většinou tak, že mají poslouchat, co jim učitel říká a zapamatovat si to, co zdůrazňuje jako důležité. Takové učení často zcela pomíjí řadu různých důležitých dovedností (kompetencí, skills), které u vzdělaného člověka běžně očekáváme.

Příběh má skutečně velkou moc. Důkazem je, že naše kultura je ve své podstatě vystavěna na kanonických příbězích, jako jsou všechny pohádky, starověké eposy, Bible, Korán a všechny další podoby „velkých“ příběhů. A nové „velké“ příběhy stále znovu a znovu vznikají.

Spojit prvky dramatu a vzdělávání a vytvořit z nich model, v němž děti získají jinak vzácnou zkušenost a dovednost, proto není vynálezem něčeho nového, ale pouze toho, co už velmi dlouho platí.

Skotské know how v českých školách

Metoda storyline, děj, je pravděpodobně v repertoáru každého dobrého učitele. Dobrý učitel totiž vtahuje děti děje světa okolo nich a tak je učí. Velké zázemí však vzniklo v 70. letech ve Skotsku a postupně se vytvořil v dalších evropských zemích, jako je Nizozemí a skandinávské země. V současnosti zažívá storyline ve Skotsku renesanci a expanduje mimo jeho hranice. Díky tomu se mohli učitelé základních škol seznámit s metodou na srpnovém workshopu, který zorganizovala nezisková organizace Na Zemi a který proběhl na konci srpna v Ivanovicích u Brna.

Diana Ellis se věnuje dalšímu vzdělávání učitelů v organizaci WOSDEC (West of Scotland Education Centre) a přijela v roli ambasadorky dějového vyučování i do Ivanovic. Organizace, kterou zastupuje, vytvořila pro učitele vzdělávací program i inspirativní témata, která mohou ve výuce využít. Storyline v jejich pojetí zahrnuje široké spektrum témat, která jsou obecně považována za nejdůležitější, životní prostředí, společnost a odpovědné občanství. „Převzali jsme původní metodu a dali jí rozměr současnosti,“ vysvětluje paní Ellis, proč se program pro učitele jmenuje Global storyline.

Učitel? Vede, ale nerozhoduje

Společně s ní přijela českým učitelům storyline přiblížit i Marie – Jean McNaughton, která učí drama na University of Strathclyde v Glasgow. Zároveň učí učitele používat drama ve výuce.

„Snažíme se vrátit storyline zpět do výuky, a to svůj smysl. Pracujeme s časem, prostorem, s historií a budoucností, umožňující dětem rozvíjet představivost o lidech v určitých situacích tím, že se do jejich rolí samy dostávají.“

Významným přínosem storyline je to, že děti se stávají hybateli dění. Role učitele se mění. Už není tím, kdo dětem sděluje „pravdy“, naopak jim umožňuje samostatné objevování. Nastolí situaci (příběh) a následně do něj promítá konkrétní témata. Zbytek už je na dětech a na jejich vlastním uvažování, dohodě a rozhodování. „Velkou roli má dramatizace, improvizace a schopnost učitele, k tomu je potřeba příprava,“ říká paní McNaughton, která vedla dvoudenní kurz pro učitele v Ivanovicích.

Děti, před kterými se politici hezky zapotí …

Výhodou celého přístupu je, že vtáhnout děti do děje lze už v brzkém věku. „Vzdělávat prostřednictvím storyline lze děti od 4, 5 let,“ popisuje svou zkušenost paní McNaughton. Dodává, že metoda vychází konstruktivistického přístupu k učení, což je jeden z dominantních pedagogických směrů. Konstruktivistický přístup vychází z předpokladu, že lidé mohou nové znalosti stavět pouze na těch stávajících.

Dosah storyline nekončí ve škole. „Děti mohou přenášet své zkušenosti ze školy domů a zapojovat rodiče do témat, s nimiž se setkali,“ poznamenává paní McNaughton. Upozorňuje také na fakt, že děti jsou prostřednictvím storyline zasvěcovány do témat s politickým nábojem a že se nejednou stalo, kdy nějaký skotský politik přišel ukázat do školy a místo obdivu sklidil ze strany dětí dost nepříjemné otázky na tělo. „Storyline učí děti, jak odolávat manipulacím, jako je třeba greenwashing (předstíraná odpovědnost firem a institucí vůči životnímu prostředí),“ dává příklad skotská lektorka. Storyline pracuje také s mediální manipulací a s jejím odhalováním na pozadí příběhů.

Jsem učitel

Metoda vyučování postavená na konstruktivistickém přístupu, která využívá prvky dramatu a prožitku k tomu, aby si zapojené děti lépe uvědomily společenské role, postoje a hodnoty, aby si vyzkoušely jednání a komunikaci s ostatními a aby se naučily samostatně rozhodovat. Role učitele je navodit téma a práci dětí následně kormidlovat, případně vytvářet problémy, které děti samy řeší. V ČR zajišťuje osvětu metody nezisková organizace Na Zemi, www.nazemi.cz.

Jsem rodič

Storyline přináší do školy způsob vzdělávání, který je postaven na přirozeném způsobu učení, jenž je člověku vlastní. Učíme se nejlépe tehdy, pokud máme možnost si něco prožít, získat vlastní zkušenost. Největším přínosem storyline pro děti je, že se osamostatňují ve svém úsudku a zároveň se učí odpovědnosti za své jednání. Tento aspekt výchovy by měla posilovat především rodina a storyline v tom může významně pomoci. Ostatně prvky storyline lze skvěle využít i v rodinné výchově.