Články

Střet dvou hněvů

Text: Sylvia Jančiová

Pospícháte, jste v časovém presu. Dítě má ale zrovna teď jiné priority. Vůbec se mu nikam nechce, a už vůbec ne rychle. Tak mu pomůžete s oblékáním kabátu a bot, když vtom si vzpomene, že si musí vzít toho fialového plyšáka a bez něj prostě nikam nejde. 

Plyšáka se nedaří najít. To už se dítě vzteká, pláče a dupe nohou. Čas běží, vy jste nervózní čím dál tím víc. Vypadá to, že to nestihnete. Když konečně najdete plyšáka, zjistíte, že dítě mezitím vypustilo na zahradu psy, kteří tam zůstat nemůžou. To už vidíte rudě. Dítě se vztekle brání, že ono to neudělalo. Psy se nedaří chytnout. Dítě vám do toho začne radit, dokonce jste přesvědčeni, že se u toho baví. A to je ta poslední kapka. Řvete na dítě a dítě řve taky. 

Viníkem je evoluce

Jak je to možné, že nás některá situace vyvede naprosto z míry a najednou jako bychom přestali racionálně přemýšlet. Kdo nebo co za to může? Dítě? Vy? Okolnosti?

Emoce přichází spontánně a bez pozvání. Není to tak, že bychom si nejdříve rozumově zdůvodnili, že „tahle situace stojí za vztekání“, a pak tuto emoci začali prožívat. Opak je pravdou. Nejdřív přijde emoce a až posléze přichází ke slovu rozum.

Hněv patří mezi nejstarší a nejsilnější emoce, kterými jsme vybaveni. Hněvem reagujeme na ohrožení nebo překážku, která se nám staví do cesty při dosahování našich cílů. I když jsme tady coby Homo sapiens (člověk rozumný) již 200 000 let, naše základní mechanizmy jednání převzaté od zvířat jsou stále stejné. Boj nebo útěk. A pro boj se v našem případě rozhodly obě strany.

Co se v nás děje při hněvu?

Rozšíří se nám cévy zvláště v obličeji a na čele, pohyby začnou být prudké, řeč úsečná. Objevuje se zatínání pěstí, rozšiřují se nosní dírky, prohlubuje se dýchání, srdce pumpuje více krve, kosterní svaly jsou v pohotovosti, zvýší se vylučování adrenalinu. Všechny změny směřují ke zvýšení fyzické síly organismu, kterou potřebuje pro boj. Těžko se koncentrujeme a kontrolujeme, naše myšlení je roztříštěné a bez logického systému. A v tomto stavu často uděláme nebo řekneme něco, co nás později mrzí.

Emoce přichází bez pozvání. Není to tak, že bychom si nejdříve rozumově zdůvodnili, že „tahle situace stojí za vztekání“. Opak je pravdou. Nejdřív přijde emoce a až posléze přichází ke slovu rozum.

Co je důležitější (kdo je v právu)

Děti mají své vlastní cíle, kterým my dospělí často nerozumíme. To však neznamená, že jejich důležitost je menší. Pro dítě rozhodně ne. Tak jako vy nechápete, proč se právě teď dítě nemůže obejít bez fialového plyšáka, stejně tak dítě nechápe, proč tak spěcháte nebo se zlobíte kvůli pejskům, co tak hezky dovádí na zahradě. Cíle dítěte i rodiče jsou v ohrožení a je zaděláno na problém. Kdo má tedy na hněv větší nárok a čí cíle jsou důležitější?

Co dělat v krizových situacích (blíží se výbuch)

Děti mají zvláštní dar. Každé z nich přesně ví, kde má jeho rodič „startovací tlačítko“. To je to, co vás vždy zaručeně vytočí. Dá se s tím nějak naložit? Když už máte dojem, že to déle nevydržíte, odejděte, stačí do sousední místnosti. Oznamte dítěti, že jste velmi rozzlobeni a potřebujete být chvíli sami. Zhluboka dýchejte nebo počítejte. Pokud vás pomalé dýchání rozčiluje ještě víc, jednoduše upusťte páru – bouchněte do polštáře, zakřičte si z plných plic (nejlepší jsou slova, která obsahují hlásku „r“) nebo si dejte deset kliků. Cokoli, abyste fyzicky dostali hněv ze sebe. Všímejte si situace a okolností, které ve vás vzbuzují hněv, a snažte se jim předcházet. A pokud i tak k výbuchu dojde, mějte odvahu se omluvit, a to i svému dítěti.

Dvě strany téže mince

Pokud se podíváte do nějaké chytré knihy pro rodiče, jak mají rodiče pracovat se vztekem u svých dětí, budete možná překvapeni, že se jedná v podstatě o identické rady a postupy. Hněv funguje u každého stejně, ať mu je pět, nebo padesát. Ale možná mají děti na hněv o něco větší nárok, protože na rozdíl od nás mají méně zkušeností, méně rozumí tomu, co je společensky přijatelné a co ne, méně rozumí svým emocím a méně je dokážou zvládat. Všechno se to ještě učí od nás. 

Nechci nabádat k toleranci nežádoucího chování u dětí. Spíše k výchově příkladem a pochopením.

Zobrazít vice

Související články

Napsat komentář

Close